Instinktivní aktivity mravkolva
Jednou z nejvýznamnějších otázek problematiky tzv. instinktů jest otázka variability instinktivního chování. Tedy otázka jakou měrou, v jakých mezích a směrech, za jakých podmínek a z kterých příčin jest ta či ona specifická instinktivní činnost měnlivá a modifikovatelná, a v jakých směrech a z jakých příčin je naopak konstantní, stereotypní nebo nemodifikovatelná, nepřizpůsobivá. Zkoumání instinktivních aktivit, vycházející z této otázky a jí orientované, jest jednou z cest, po nichž lze od jejich vnější, přímo pozorovatelné struktury pronikat k jejich vnitřní struktuře, k činitelům a zákonitostem, jež jejich průběh determinují, jedním slovem k jejich podstatě… Těmito slovy začíná původní, avšak nikdy nepublikovaná monografie Josefa Stavěla Struktura a variabilita instinktivního chování – experimentální studie konstrukční činnosti mravkolva. Rozsáhlá data autor shromažďoval koncem 30. let minulého století v Bratislavě a studie byla dokončena pravděpodobně koncem války v Praze. Její autor patřil do skupiny psychologů, kteří od 20. let vytvářeli tradici české psychologie.
Hlad – příspěvek k analýze pudu
Koncem 30. let byl PhDr. Stavěl pověřen, aby vytvořil psychotechnické pracoviště v Bratislavě. Příznačné bylo jeho východisko: Nejprve se musí vytvořit a ověřit metody pro plánovité včleňování jedinců do pracující společnosti v souladu s jejich individuálními dispozicemi a v zájmu hospodářského života jako celku. Teprve potom může ústav sloužit praktickým cílům. Zdůraznil, že psychodiagnostické metody nelze mechanicky přejímat ze světových pramenů, ale bude nezbytné je přizpůsobovat slovenským poměrům i slovenskému temperamentu.
V Bratislavě se Stavěl r. 1936 habilitoval spisem Hlad – příspěvek k analýze pudu. Zabýval se sice problematikou obecné inteligence, ale zajímaly ho rozdíly a příbuznosti mezi „inteligencí“ a „instinktem“ jak po stránce behaviorální, tj. jejich stereotypnost, proměnlivost a přizpůsobivost, tak po stránce vnitřní struktury. Sem zahrnoval kromě dispozic kognitivních také faktory motivační a prožitkové, ale též vazby sociální. Habilitační spis Hlad vyšel v r. 1937. Bylo to dílo ve své době zcela unikátní. Stavěl předběhl světovou vědu jak v kritice některých pojmů, tak v pozitivním řešení mnoha problémů. Na základě teoretických úvah, rozboru literatury i vlastních pokusů zdůvodnil strukturovanost motivace a její hierarchické uspořádání proti dodnes mnohdy užívanému jednotnému pojetí pudů. Rozebíral složité předivo chování spojeného s přijímáním potravy včetně jeho souvislostí s chováním sociálním. Pojetí speciálních hladů jako různých motivačních momentů se ve světové literatuře začalo objevovat až začátkem 70. let.
Variabilita instinktů
V Bratislavě později zahájil systematický výzkum proměnlivosti instinktů. Považoval ji za základní teoretickou otázku. Tehdy převažovala (a mnohde dosud převažuje) představa o stereotypnosti, jakési strnulosti či o automatickém a neměnném řetězci reflexů, který určuje instinktivní chování. Stavěl soudil, že takové pojetí neobstojí a že je projevem zcela povrchního pozorování, spojeného s ukvapeným zobecněním. On sám po několik let prováděl výzkum s larvami mravkolva obecného. K rozboru zvolil konstrukční aktivitu larev při vytváření nálevkovité jamky, ve které číhají na kořist. Na této aktivitě, kterou zprvu pozoroval v přírodě, ho zaujala možnost sledovat vztahy mezi prostředím a činností, jež jsou již při detailním pozorování nápadně proměnlivé.
Systematické šetření konal ve vlastním bytě. Larvy mravkolva umístil do dřevěných truhlíků, které naplnil půdou z míst, kde larvy nacházel v přírodě (bylo to tehdy ve Slavičím údolí u Bratislavy). Největší pohotovost k činnosti jevily larvy v nočních hodinách (zhruba od 23,00 do 3,00 hod), což pro precizního pozorovatele znamenalo velké zatížení i jistou změnu v životním rytmu. Různé fáze činnosti dokumentoval fotograficky. Fotodokumentace obsahovala několik stovek snímků, z nichž zhruba 200 zahrnul do plánované monografie. Bohužel část z nich se nezachovala. Nedochovaly se ani schematické kresby průběhu a výsledků činnosti larev, o kterých se v textu zmiňoval.
Stavěl dle svého způsobu postupoval systematicky. Nejprve analyzoval základní vzorec hloubení trychtýřku a přesně jej popsal. V dalším kroku sledoval, jak se průběh této činnosti mění pod vlivem změněných vnějších podmínek a jaká je jeho variabilita. Analogicky uvažoval o vlivu různých vnitřních podmínek (věk larvy, její „kondice“ aj.). Zjištěnou proměnlivost nazval spontánní variabilita. V další fázi výzkumu do děje systematicky zasahoval a sledoval, jak se činnost larev mění při změnách vnějších podmínek (různý sklon svahu, různě sypký materiál, uhýbání různým překážkám či jejich odstraňování aj.). Za těchto okolností používal pro zjišťování změny v činnosti termín reaktivní variabilita.
Popisy sledovaných aktivit jsou mimořádně precizní a psané vytříbeným jazykem. Jistě se v tom promítala Stavělova zkušenost z rozboru vnitřních prožitků člověka a z detailního pozorování klientů různého věku, vzdělání i zaměření při psychodiagnostickém testování. Přitom se však pečlivě vyhýbal lákadlům antropomorfických analogií. Je obtížné shrnout zhruba 100 stránek rukopisu plného nálezů do základního zjištění (mnohé zjednoduším a mnohé vynechám).
Larvy mravkolva a jejich „stavební práce“
Konstrukční činnost larev mravkolva za běžných podmínek charakterizuje Stavěl jako dvouvrstvou strukturu. První – „základní hloubicí úkony“ – je tvořena jemnými koordinovanými akty. Zpětným pohybem těla a vířivými pohyby předního páru nohou a mandibul nahrne larva písek na lopatovitou hlavu a prudkým zpětným pohybem písek odmrští. Druhá, vyšší koordinace usměrňuje celkový pohyb larvy v písku a vytváří nejprve jakousi specifickou brázdu. Při hloubení trychtýře je možno rozlišit tři fáze. První je jakási orientace, při které vzniká většinou nepravidelná brázda, odrážející různé nepravidelnosti terénu a usměrňující budoucí lokomoci. Hlavní fáze je jednoznačnější a vyhraněnější. Kruhovými otáčkami se postupně hloubí celková nálevka. Po jejím skončení následuje fáze konečná, ve které larva odstraňuje zbytky přebytečného materiálu a přechází do klidové polohy na dně nálevky. Stavěl pozoroval, že konstrukční činnost je případ od případu v různých směrech pozoruhodně měnlivá, i když po jiných stránkách naopak stereotypní. Výsledný produkt není vždy zcela stejný, objevuje se v něm opět variabilita v různých detailech, ale základní „typus“ výsledku je v podstatě konstantní.
Od základního popisu konstrukční činnosti přecházel Stavěl k rozboru různých forem pozorované proměnlivosti. Rozlišil dvě dimenze variability, a to za stabilních vnějších situačních podmínek a při jejich různých změnách. Pozornost věnoval spontánní variabilitě – ať již v činnosti téhož jedince, nebo jedinců různých. Pro její vyjadřování používal Stavěl metaforická vyjádření: „rozmanité variace na totéž základní téma“, „totéž organizační téma, ale vždy v poněkud jiné konkretizaci“ nebo „stejný typus průběhu, ale vždy poněkud jinak individualizovaný“. Variabilita bývá největší v počátečních stadiích činnosti, v dalším postupu se aktivita poměrně stabilizuje. Pro pochopení instinktivního chování jsou podstatné právě různé formy odchylek od optimálního průběhu.
Reaktivní variabilita larev se projevuje v obměnách chování předurčených převážně experimentálně navozenými změnami situace (různý substrát, ve kterém larva „pracuje“, sklon terénu, rozličné překážky aj.). Činnost larvy je vysoce přizpůsobivá podmínkám a přiměřeně čelí různým situačním nahodilostem. Základní koordinační struktura však zůstává zachována (hloubení brázdy soustavou spirálovitých zákrutů). Přizpůsobení podmínkám se nápadně projevuje v situaci, kdy larva musí podebrat těžší částice hmoty a vysouvat je vzhůru po svahu za okraj nálevky. Je to opět proces adaptivní, přizpůsobující se terénním podmínkám, a tvoří jakousi odbočku od běžné činnosti. Po jeho ukončení se larva vrací zpět a pokračuje v hloubení nálevky v místě, kde byla její činnost přerušena. I odstraňování překážky je proměnlivé a pružně se přizpůsobuje konkrétním podmínkám terénu i překážkám.
Jak se larvy přizpůsobují změnám
Další krok výzkumu tvořil rozbor situací, kdy experimentální zásah vedl k změnám – progresivním či regresivním – ve stavební činnosti. Opět se prosazuje schopnost přizpůsobení instinktivních aktivit: Podle situace se larvy buď vracejí k aktivitám prováděným dříve, nebo naopak „přeskočí“ dál a pokračují v činnosti. Z toho Stavěl vyvodil závěr, že stereotypní sled fází a stadií se nápadně prosazuje tehdy, jestliže se činnost odvíjí v nerušených podmínkách. Dojde-li k jejich porušení (většinou vnějším experimentálním zásahem), objeví se adaptivní reakce na tyto změny. Činnost larvy vnějškově připomíná činnost zaměřenou k cíli. Neznamená to však, že jde o činnost co do vnitřní struktury záměrnou. Problém instinktu se vynořuje ve formě otázky: „Jak teoreticky mysleti strukturu a dynamismus, aby jejich model usnadňoval pochopení vnější struktury činnosti v celé její složitosti a ve všech jejích aspektech jak konstance, tak i variability. Jest nasnadě, že takový model nebude moci býti jednoduchý“ (s. 89 rukopisu).
Stavělova monografie předběhla svou dobu, a teprve mnohem později se otázky variability instinktivních činností začaly objevovat v etologické literatuře. Velkou motivací i zdrojem uvažování byla skutečnost, že autor po mnohá léta získával při psychologickém testování rozsáhlé zkušenosti o nápadných rozdílech ve výkonu téhož jedince za různých okolností. Kombinace dvou pohledů – psychologického a podle dnešní terminologie etologického – byla nesmírnou předností Stavělova pohledu na problematiku instinktů, ale i inteligence.
Stavělova monografie bohužel nevyšla. V padesátých letech pro ni nebylo pochopení ideologické a uznáváno nebylo ani jméno autora. Vyšel pouze fragment jako článek v Československé psychologii (4, 35–44, 1960). Monografie se však stala náplní vysokoškolských přednášek a v paměti mnoha tehdejších posluchačů zůstala zachována jako příklad pečlivé a zároveň kritické badatelské práce.
Kritika „vědeckého hnidaření“
Od r. 1949 jsem navštěvoval Stavělovy přednášky z obecné psychologie. Po obecném a jaké jsou teorie čichového vnímání...úvodu přednášel šest semestrů problematiku vnímání – vlastně tedy první kapitolu obecné psychologie. Byly to systematické výklady opřené o rozsáhlou znalost literatury, o srovnávací rozbor mnoha experimentů i teorií, o kritický pohled na dílčí nálezy. To vše bylo přednášeno přesným, vytříbeným jazykem. Stavěl popisoval desítky, či spíše stovky experimentů, srovnával nálezy, vyvozoval závěry pro i proti různým teoriím – ať již nativistickým či empirickým. Jeho přednášky se nám příliš nelíbily. Tolik zajímavých témat jako motivace, konflikty, osobnost aj. – a my posloucháme výklady o teoriích barevného vidění, kolik chuťových vjemů můžeme rozlišit
Snažili jsme se pana profesora přesvědčit, aby se věnoval i jiným tématům, ale jen se usmíval a říkal, že si to přece můžeme nastudovat z literatury. Teprve časem jsme pochopili jeho základní lekci: Co jsme četli v učebnicích o vnímání, bylo zjednodušené, poplatné jednostranným pramenům a vlastně zcela zkreslující – a tak to zřejmě bylo i v ostatních kapitolách. Pochopili jsme, že ke zkoušce to sice musíme nastudovat, ale chceme-li psychologii skutečně porozumět, je třeba jít do pramenů. Nikdy nám to neřekl přímo, ale bylo to poselství, které nás výrazně poučilo. Jistě, za 50 let se změnilo mnohé. Poznatkové základny jsou nesrovnatelně širší, sledovat literaturu je obtížnější, jiné jsou dokumentační systémy, ale základní požadavek „ad fontes“ se nemění. Pouze před inflací málo říkajících, nic nového nepřinášejících a zcela dílčích výzkumů by pan profesor pravděpodobně varoval. Říkával tomu s jistým posměchem „vědecké hnidaření“ (tím myslel opakování starých témat jen s malými obměnami ve zcela nevýznamných proměnných).
Varování před zjednodušováním
I dnes zůstávává Stavělova monografie Hlad a některé jeho další studie ukázkou stylu práce, který v současné době mizí. Jsou výrazným varováním před lákadlem slepých uliček zjednodušených a rychle publikovatelných studií. Jsou též dokladem, že výzkumná činnost bez důkladné teoretické a myšlenkové přípravy nemá naději na posunutí našeho poznání. Stavělovo dílo zůstává i dnes výzvou – ať již k následování či k polemice. V mnohém však je nenapodobitelné.
Možná se vynoří otázka, jak uznávané by asi bylo Stavělovo jméno, kdyby ve své době publikoval v některém světovém jazyce Hlad, úvahy o lidských zájmech či o pohledu na instinktivní činnosti. Těžko dnes říci, proč k tomu nedošlo. Snad to způsobil malý rozměr české vědy, snad jakási hyperkritičnost, jistě i dobové podmínky (válka, padesátá léta spojená s odříznutím od světové vědy), snad i Zeitgeist, který směřoval k hyperprodukci dílčích poznatků. I to jsou otázky, které profesor Stavěl zanechal následníkům a nadcházejícímu století.
Metodologicky vycházím z předpokladu, že skutečnost, k níž jest poukazováno termínem pud nebo instinkt výživy, možno poznati jen záměrnou kombinací metod a poznávacích hledisek. Jest třeba studovati zážitkový aspekt této skutečnosti, jest třeba studovati její vnější aspekt, tj. alimentární chování, hlavně ovšem jeho primární, kongenitální formy, jest dále třeba studovati jednak somatické pozadí tohoto prožívání a chování, tedy vztahy psychosomatické, jednak pozadí sociální, tedy sociálně-psychologické vztahy. Soudím, že jen tunelováním ze všech těchto stran lze se blížiti poznání dotyčných struktur v jejich dynamické výstavbě, složité vrstevnatosti a celistvosti. Snahu po záměrné syntese metod, které byly v poslední době některými směry v psychologii vytyčovány jako nesmiřitelné protivy, nepovažuji za eklekticismus, nýbrž za nutnost, která jest diktována zvláštní povahou předmětu psychologie, to tím spíše, jde-li o oblast tak pohraniční, jako problém pudu.
/Uvedená metodologická východiska nebyla pouhou proklamací, ale prosadila se v konkrétní podobě v různých fázích Stavělova výzkumu. Multidimenzionální a srovnávací výzkumná metodologie se jako požadavek začala objevovat v učebnicích psychologie až kolem 60. let a do reálné výzkumné praxe se i dnes prosazuje jen výjimečně – V. B./
(*12. 3. 1901 Znojmo, †17. 8. 1986 Praha)
Vystudoval Gymnázium v Moravských Budějovicích, a potom se na Filozofické fakultě v Praze věnoval studiu psychologie, i když v té době byla psychologova naděje na pracovní uplatnění více než sporná. V disertaci „Problém dresury“ (1924) popsal své experimenty s čerstvě vylíhnutými kuřátky a objevil proces, který později K. Lorenz nazval „Prägung“ (vtištění). Kuřátka běhala za Stavělovou rukou coby kvočnou po podlaze jeho bytu i po desce jeho pracovního stolu.
Po studiích se živil příležitostnými kondicemi a žurnalistikou a později – zprvu jako volontér – pracoval v Psychotechnickém ústavu Masarykovy Akademie práce. Věnoval se testování a psychologickému poradenství. Z té doby pochází snímek z Masarykovy návštěvy ústavu. Prezident, který z doby svého působení v USA věděl ledasco o psychologických testech, se zajímal o jejich využití i o jejich spolehlivost pro praktické uplatnění.
Po válce se J. Stavěl stal profesorem obecné a teoretické psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, již kolem r. 1960 však odešel do předčasného důchodu. Způsobila to kombinace nemoci s kádrovým tlakem neprobudilých „odborníků“. Roku 1968 ho jeho bývalí žáci a kolegové požádali, aby se na fakultu vrátil. Necítil se však ani zcela zdráv, ani dostatečně obeznámen se současnou literaturou. Své přednášky bohužel spálil, protože je po letech při své kritičnosti považoval za zastaralé. Poslední léta života strávil v ústraní a vracel se k svým láskám z mládí – k literatuře a hudbě. I v tom však zůstal osobitý. Zahloubaně poslouchal klasické skladby v nahrávkách různých interpretů a uvažoval o tom, jaké jsou asi jejich osobnostní rysy. S odstupem času pro sebe přehodnocoval klasickou literaturu a vracel se k L. N. Tolstému, I. S. Turgeněvovi, T. Mannovi, francouzským autorům a z české literatury ke Karolině Světlé. Jeho radostí byly procházky přírodou, často do jevanských lesů. Zemřel krátce po svých pětaosmdesátinách.
Psychologie je věda o člověku a jiných živých bytostech po jejich stránce duševní. I bytosti subhumánní jsou předmětem jejího zájmu, i když člověk je jejím předmětem ústředním. Jako věda v moderním slova smyslu klade si úkol zkoumat tuto stránku metodicky uvědoměle, záměrným sbíráním a kritickým zpracováním zkušenostního materiálu a dospět tak o ní vědění pokud možno závazného, soustavného, upevněného v přiměřených pojmech a formulacích. Jde o to, aby danosti, jež spadají do jejího oboru, byly přiměřeně popsány, utříděny v rozmanitých vztazích a v souvislostech pochopeny a vysvětleny s konečným cílem vystihnout postupně co nejpřiměřeněji kontext s celkovou organisací toho, co předběžně nazýváme duševní stav.
Hlavní výchozí data. Obory daností, od nichž psychologie vychází studujíc člověka po stránce duševní, jsou čtverého druhu:
1. data vnitřní zkušenosti,
2. chování a duševní výraz,
3. výkony a výtvory,
4. interakce s prostředím a okolím.
Neautorizovaný záznam úvodní přednášky
z obecné psychologie v r. 1949
Vyhraněný koncept temperamentů se stal tradičním a uplatňuje se dosud v populární psychologii v běžném rozlišování čtyř temperamentů. Je příznačné pro historii pojmu, že z významové náplně, jež se pojí ke slovu temperament v tomto jeho úzu, vymizela vlastně základní myšlenka klasického učení, representovaného teorií Galenovou, totiž temperamentu jako poměru složek. Je to, jak jsme viděli, v podstatě táž myšlenka, která patří k vůdčím v řecké medicině vůbec, alkmaionovská myšlenka, že zdraví se zakládá na přiměřeném poměru, rovnováze složek a činitelů, konstituujících fyzis, přirozenost člověka, nemoc na porušení rovnováhy, na tom, že některý z nich počne neúměrně převládat. Připomeňme na závěr, že i sám Platon ji přejal (v neposlední řadě pod vlivem lékařské vědy) do své filosofické antropologie. Zdraví duše podle něho spočívá v správném poměru, harmonické spolupráci složek pod vedením nejvyšší. Je jednou z myšlenek, jimiž se vyjadřuje bytostné ustrojení řeckého ducha. J. Stavěl: Antická psychologie, s. 134
Nemá-li psycholog v problematice své vědy tápat, nutně potřebuje kromě vzdělání v užším smyslu odborného také vzdělání filosofické jako nezbytný předpoklad, aby se v ní dovedl hlouběji, uvědoměle a kriticky orientovat; aby mohl posoudit základy, význam a dosah metod, přiměřeně zhodnotit data, jimi zjištěná a ve svém významu také jimi spoluurčená; aby si dovedl hlouběji ujasnit základy a význam pojmů, s nimiž pracuje, a na jejichž přesnosti, přiměřenosti a vyhraněnosti závisí pokrok poznání v psychologii více než ve vědách, zabývajících se názornějším a v jistém smyslu snadněji „uchopitelnějším“ materiálem; aby dovedl kriticky čelit předsudkům, jež se do psychologie vzhledem k povaze a světonázorové významnosti jejího předmětu stále a zvlášť snadno vtírají a brzdí pokrok objektivního poznání.
J. Stavěl: Antická psychologie, s. 7
O autorovi
Václav Břicháček
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
