ANDERSON D. A., HUSTON A. C., SCHMITT K. L., LINEBARGER D. L., WRIGHT J. C.: Early Childhood Television Viewing and Adolescent Behavior

O tom, jestli má televize vliv na chování dětí, se diskutuje již od doby, kdy se vysílání prosadilo do každodenního života. Prokázána byla řada negativních důsledků: vzrůstá agresivita dětí, snižuje se jejich práh citlivosti k násilí, omezují se, popřípadě hrubnou sociální vztahy, chudne jazykové vyjadřování, klesá tvořivost a objevují se zdravotní následky způsobené nedostatkem pohybu. Výsledky však nebývají jednoznačné a na některé otázky dosud neznáme odpověď: Jsou děti agresivnější, protože sledují násilí v televizi, nebo televizi sledují spíše děti, které mají sklon k agresi (mají odpovídající temperament, jsou poznamenány výchovou, špatnými příklady v okolí apod.)? Existuje vztah mezi časem tráveným před obrazovkou a chováním? Rozhoduje spíše obsah sledovaných programů, nebo jde o nespecifické působení televizních pořadů obecně? Mění se sledovanost televize a výběr programů s věkem dětí? Mění se v průběhu desetiletí televizní pořady? Jak působí nové techniky (internet, video, hry apod.), které pasivitu spojenou se sledováním obrazovky do jisté míry snižují? Podobných otázek se objevilo mnoho a na některé z nich tato monografie hledá odpověď.

Vyhodnocovala se data adolescentů sledovaných již před 10 lety (v předškolním věku), kteří nyní byli ochotni zúčastnit se nového šetření. Krom toho, že s nimi psychologové hovořili, převzali od nich týdenní podrobný záznam o sledování televize (čas i obsah sledovaných programů), zaznamenali si jejich školní výsledky, demografické údaje, dále údaje o četbě, trávení volného času, školské motivaci, kreativitě, představě o sobě samém, zdravotním stavu aj. Použita byla data z denních záznamů o sledování televize v době před 10 lety, kdy bylo těmto adolescentům 5 let, a to dle týdenních záznamů jejich rodičů. Kontrolovala se řada proměnných z doby původní studie, např. vzdělání matky, její zaměstnanost, pořadí dítěte v rodině, dětský slovník aj.

Skupiny byly poměrně velké – asi 700 dětí v původním šetření ze dvou států USA. V druhém šetření po 10 letech bylo podchyceno zhruba 75 % respondentů z původní sestavy. Děti, které výzkum nedokončily, sledovaly ve věku pěti let televizní vysílání zhruba o 9 hodin týdně déle než ostatní děti a jejich matky byly převážně zaměstnány na plný úvazek (televize se dětem stávala „náhradním vychovatelem“). Autoři sami uvádějí, že se výzkumu výjimečně zúčastnili příslušníci různých menšin a děti pocházely převážně z nižších či středních vrstev. Výsledky proto nemusí být jednoznačně zobecnitelné.

Při rozboru získaných dat autoři rozlišovali tři kategorie televizních programů: informační a výchovné, agresivní a akční, zábavné a sportovní. Z rozsáhlých výsledků uvedu jen základní nálezy.

• Informační a výchovné programy. Děti, které v předškolním věku sledují výchovné programy, mívají ve škole lepší známky a také větší školní motivaci. Čím častěji děti tyto programy sledují, tím lepší mají později známky z matematiky, angličtiny a přírodních věd, tím vyšší je také jejich tvořivost a jsou méně agresivní. Uvedený vztah je nápadnější u chlapců než u dívek. U dětí byla prokázana častější mimoškolní četba, vyšší sebedůvěra, četné mimoškolní aktivity, zejména vyšší účast v uměleckých kurzech. V adolescenci je zřejmý větší zájem o široký svět, dospívající sledují noviny, aktivně vyhledávají příležitosti k akademické kariéře (vybírají si školu i předměty), jsou tvořivější.

  Autoři soudí, že časné sledování výchovných programů v televizi navozuje jisté zaměření další životní dráhy. Děti častěji rozvíjejí své dovednosti již v předškolním věku, mají lepší výsledky při vstupu do školy, bývají zařazovány do skupin s vyššími schopnostmi, učitelé je lépe posuzují, jsou úspěšnější, dostává se jim lepších příležitostí ve specializovaných kurzech či ve výchovných postupech atd. Podobné nálezy byly však popsány v americké pedagogické literatuře i při sledování jiných dlouhodobých faktorů v časné výchově. Vtírá se také otázka, zda by podobné nálezy platily i v české poměrně homogenní škole.

• Agresivní a akční programy. Sledování násilných programů se pojí s poklesem školské motivace a se sníženou tvořivostí. Růst vlastní agresivity však jednoznačně prokázán není. Děti, pro které je sledování násilí v televizi spojeno s tím, že tyto zkušenosti převádějí do vlastních her či skupinových konverzací, prokazují nápadně vyšší agresivitu v dospívání. Naopak děti, které sugestivnímu vlivu televize (hlavně kreslených násilných seriálů) příliš nepodléhají, agresivní nebývají. Časté sledování násilných programů je v adolescenci spojeno s nižšími známkami ve škole (zejména u dívek), s vyšší asertivitou a s přeceňováním vlastních výkonů i schopností. Dospívající, kteří násilné pořady sledují často, se méně prosazují v mimoškolních aktivitách, méně často zastávají vedoucí roli ve skupině vrstevníků a mají menší zájem o školní výsledky. V dětském věku jsou nejrizikovější kreslené násilné seriály, kde se k agresivnímu obsahu připojují nápadné grimasy, zvuky a rychlý dějový spád plný ohrožujících momentů. To vše zvyšuje agresivní fantazii dětí, klesá jejich kreativní potenciál i jejich kontrola chování.
• Zábavné a sportovní programy. Sledování zábavných programů nemívá na děti jednoznačný vliv. Ten je patrný až v dospívání, a to spíše u jedinců pasivních, méně populárních, sociálně izolovaných a nespokojených se sebou. Sledované programy bývají myšlenkově méně náročné a nepodněcují ani tvořivost, ani vrstevnické aktivity. Sportovní programy mají rozporný efekt. U některých dětí podpoří aktivní sportovní činnost, u mnohých však vedou pouze k pasivnímu sledování, které často (především u dívek) vyvolává nespokojenost s vlastním vzhledem i s vlastní výkonností. V adolescenci bývají tyto děti častěji obézní, a přitom nemotivované k pohybové aktivitě.
• Celkové sledování televize. Větší sledovanost v předškolním věku mívá za následek mírně lepší průměrné známky ve škole u chlapců, horší průměrné známky u dívek, častější četbu ve volném čase, nižší tvořivost i účast v uměleckých kurzech. Větší sledovanost ve věku v dospívání pak kromě častější četby a nižší tvořivosti souvisí s menší účastí v akademických aktivitách a také s vyšší hmotností (u dívek). Ukazuje se však, že celkový čas trávený před obrazovkou není vhodný parametr, pokud se blíže nesleduje obsahová stránka pořadů.

Uvedené nálezy jsou zcela jistě podmíněny mnohem složitěji. Menší zájem o výchovu dítěte v rodině bývá spojen s tím, že děti mohou častěji a déle sledovat obrazovku, častěji volí dobrodružné a násilné programy, postupně se odtahují od rodiny, která se jim v důsledku toho věnuje ještě méně apod. Odvíjí se složitý řetězec vazeb, ve kterém byl na počátku chybný výchovný styl, či přímo nezájem o děti.

I když tato monografie přináší mnohé nálezy, které vypadají přijatelně, přece jen vyvolává řadu pochybností. O výběru osob jsem se zmínil již výše. Výzkum je považován za dlouhodobý, což však není vhodné označení. Volba dvou časových bodů, mezi nimiž uplyne 10 let, má řadu slabin. Vývoj dítěte v období od 5 do 15 let je nesmírně dynamický. Zasahuje do něj velké množství vzájemně se ovlivňujících momentů, které izolované působení televize překrývají. Kromě toho se i televize během deseti let změnila – objevují se nové formy, mění se struktury pořadů, roste počet kanálů a prezentované násilí je zřejmě výraznější než před lety. Něco jiného je pasivní sledování násilí na obrazovce a naopak možnost aktivně zasahovat do děje v různých interaktivních programech či hrách a násilí vlastně – byť pouze na obrazovce – aktivně vyvolávat.

Dlouhodobé výzkumy mají další slabinu. Jejich výsledky se mnohdy uplatňují ve změněných podmínkách. Za 10–15 let se změnila společnost, rodiny i výchovné styly. Mladí rodiče jsou sledováním televize ovlivněni mnohem více než předcházející generace. Na důkladné a dlouhodobé studie vlivu současné televize (i dalších sdělovacích prostředků) na vývoj dětí, dospívajících i dospělých si ještě počkáme. Předpokladem je sledovat určitý soubor dětí v častějších intervalech a zároveň pozorovat, jak se mění televize i výchovné myšlení, a výzkum vždy po několika letech opakovat s nově vytvořeným souborem dětí téhož věku (tedy např. s pětiletými dětmi v roce 2002, 2005, 2008 atd.). Tak lze sledovat vývojovou dynamiku společnosti i mnoho dalších vlivů.

Nepochybně jsou potřebné i výzkumy v České republice, protože americké poměry, styl výchovy a televizní programy jsou odlišné. Mechanické uplatnění nálezů by mohlo vést k omylům. Je na místě žádat příslušné agentury, aby podobné výzkumy v ČR podpořily.