PAVEL KOHN: Kolik naděje má smrt (Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají)
Pedagogické muzeum J. A. Komenského uspořádalo výstavu k životnímu jubileu Olgy Fierzové (1900-1990). Na slavnostní vernisáži byla přítomna izraelská velvyslankyně, kulturní atašé Německa a Švýcarska a řada starších osob jak z ČR, tak z několika dalších zemí. Asi však jen málokdo ví, o koho na této výstavě šlo.
Olga Fierzová pocházela ze Švýcarska. Byla učitelkou a později sociální pracovnicí. V polovině 20. let se na sjezdu mírové organizace Hnutí za mezinárodní smír setkala s českým pacifistou a sociálním činitelem Přemyslem Pittrem (1895-1976), viz Vesmír 72, 567, 1993/10. Znala se též s R. Rollandem, M. Gándhím, R. Thákurem, A. Einsteinem, M. Buberem, L. Ragazem a řadou dalších pacifistů. Časem se přestěhovala do Prahy, naučila se česky a stala se Pittrovou spolupracovnicí i životní družkou. Plně se podílela na jeho plánech i aktivitách, ačkoli sama se skromně stavěla do pozadí.
V době zahájení výstavy vyšla i tato pozoruhodná kniha, obávám se však, že bohužel - ke škodě věci - unikne širší pozornosti. Autor se narodil r. 1929 v Praze a prožil zde dětství. Jako židovské dítě prošel za války několika koncentračními tábory a byl v rodině jediný, kdo přežil holokaust. Po válce studoval na AMU a působil jako divadelní kritik a novinář, většinou na volné noze. V roce 1967 emigroval do Německa a v letech 1968-1990 působil jako redaktor ve Svobodné Evropě. Kromě jiných publikací vydal též monografii o Přemyslu Pittrovi Můj život nepatří mně (Kalich, Praha 1995).
Nová Kohnova kniha je zdánlivě věcným, ale ve skutečnosti velmi emočním svědectvím o osudech a životním běhu židovských dětí, které zázračně unikly smrti ve vyhlazovacích táborech. Po válce se vracely do Čech, ale marně hledaly domov a příbuzné. Řízením osudu se dostaly do Pittrových ozdravoven, které zorganizoval a řídil spolu s Olgou Fierzovou. Byly umístěny ve čtyřech zámečcích v okolí Prahy (ve Štiříně, Lojovicích, Kamenici a Olešovicích). Děti zde objevily nový život - v čistotě, klidu, s láskyplnou péčí. Po mnoha letech od konce války se Kohn vypravil do Izraele a s 23 osobami natáčel rozhovory o jejich životních osudech. Dnes jsou to stárnoucí ženy a muži, kteří r. 1945 prožívali v Pittrově péči pocity nového života. Jde o unikátní kasuistiky ve formě vyprávění o velmi složitých, mnohdy bolestivých a náročných cestách životem.
I při velké odlišnosti mají jejich osudy mnoho společných rysů. Dětství prožili v židovských rodinách v Praze, na venkově, na Podkarpatské Rusi či kdesi v polské Haliči. Za války byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů - zprvu do Terezína, pak většinou do Osvětimi - a všude kolem nich smrt. Hrůznou dobu přežívali za velmi dobrodružných okolností, někdy jen díky náhodě. Po válce se vraceli do Prahy, těžko se orientovali v nové situaci, zůstali bez opory příbuzných či známých. Sociální služby je poslaly do Pittrova Milíčova domu na Žižkově a odtud byl jen krok k přesunu do některého ze zámečků. Bylo to jako pohádkové mávnutí kouzelným proutkem: péče, přátelství, vlastní čisté postele, lékařská pomoc, jídlo, program her a učení. Kolem nich strýček Přemysl, teta Olga, MUDr. Emil Vogel, který se také vrátil z koncentračního tábora, manželé Teichmanovi, H. G. Adler (historik a jeden z posledních pražských židovských autorů) a řada dalších pečovatelů a pečovatelek.
Časem si začali hledat nový domov a většinou jej dříve či později našli v Zemi zaslíbené - Izraeli (tehdy vlastně ještě v Palestině). Stěhovali se tam složitě. Jejich další příběhy už odrážejí osudy nové vlasti. Někteří vstoupili do kibuců, jiní šli do škol či různých zaměstnání, později založili vlastní rodinu. Vzpomínky na české zámky však nezmizely, byť paměť je po více než 50 letech trochu zastřená. Jejich názory na význam Fierzové a Pittra svědčí o intenzitě tehdejších prožitků.
Snad je na místě několik vět o tom, jak Pittrova péče o opuštěné děti z doby válečné vznikla. Za války se Fierzová s Pittrem snažili v rámci sociální péče pomáhat židovským dětem, alespoň trochu jim usnadnit jejich osud. Starali se o ně bez ohledu na vlastní nebezpečí. Koncem války Pitter tušil, že se snad některé děti budou vracet z koncentračních táborů a bude třeba se o ně starat. Jako člen sociálního odboru České národní rady pro ně hledal umístění. Kdosi ho upozornil, že se uvolnily zámečky v okolí Prahy. Rychle je získal a pohotově v nich zorganizoval potřebné služby. Sehnal spolupracovníky, většinou studenty a woodcraftery, kteří zprvu pracovali „za byt a stravu“. Opatřil jim lůžka, základní potraviny, léky, prádlo, hygienické potřeby. Vše bylo improvizované, ale první skupiny dětí mohly přijet. Byly nemocné, podvyživené, psychicky zdeptané, úzkostné, zmatené, bez rodin a náhle se ocitly v novém zámeckém prostředí, kde je čekalo plno péče. (Mnoho zkušeností z té doby popsala již Olga Fierzová v knížce Dětské osudy z doby poválečné, která u nás vyšla nejprve samizdatově, oficiálně byla vydána až r. 1992.)
Při četbě vzpomínek 23 žen a mužů je nápadná shoda v tom, jaký význam přikládají poválečnému pozitivnímu zážitku. Bylo to pro jejich život cosi jedinečného, neopakovatelného. V psychoterapii se mluví o korektivní zkušenosti. Ukazuje se, že následky minulých traumatizujících zážitků lze zvládnout kladnými emočními prožitky. V Pittrových zařízeních to bylo zřejmě umocněno intenzitou zážitků kontrastujících s dříve prožitými hrůzami: náhlá změna života, péče o tělo i duši, program, laskavost, řád, modelové osobnosti nejen pečovatelů, ale i kuchařek a zahradníků - postavy jedinečné, na něž se nezapomíná a jimiž člověk později poměřuje sebe i jiné. K pozitivním zážitkům přibyla zkušenost, že traumata mohou být překonána setkáním s láskou, dobrou vůlí a starostlivou péčí. Nerozhodovala kvalifikace či vzdělanost personálu, rozhodoval jejich vztah k dětem, soucit a schopnost vcítění do jejich stresů i zátěží. Všichni se k nim chovali laskavě, třeba i neuvědoměle jim nahrazovali ztracené domovy a vraceli ztracené jistoty. Děti získávaly nové zkušenosti a s nimi i dobrý základ pro postupné vyhasínání patologických reakcí a pro poznání, že existuje i jiný svět než ten, s nímž se setkávaly v koncentračních táborech. Přínosem bylo také soužití ve skupinách, jež zřejmě snižovalo pocity silné izolovanosti. To vše můžeme vyčíst z Kohnových záznamů, které nám předložil. Hodně se v nich píše o posttraumatickém syndromu a o jiných těžkých poškozeních člověka v extrémních zátěžích. Praxe citlivých a zanícených vychovatelů Fierzové a Pittra předběhla poznatky dnešní doby. Kolik takových lidí by bylo dnes třeba v Bosně, Kosovu, Čečensku, v uprchlických táborech či mnoha dalších místech?
Stručně ještě o dalších osudech Fierzové a Pittra. Do dětských domovů přijímali záhy i děti německé, které se za války ztratily, neměly rodiče či byly bez pomoci v často krutých poměrech táborů pro Němce před vystěhováním. I o ně pečovali s přesvědčením, že děti nemohou za své rodiče, že každé dítě potřebuje pomoc a výchovu k přátelství. Přes velké potíže se podařilo spřátelit v novém prostředí děti židovské, české, německé i polské - tedy spřátelit děti nepřátelských rodičů. I to je nesmírně cenná zkušenost, která má co říci například k dnešním úvahám a sporům o česko-německé vyrovnání.
Po r. 1948 nebyl Olze Fierzové při její návštěvě Švýcarska povolen návrat do Čech a později musel emigrovat i Pitter. Po léta pracoval v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Tisíce uprchlíků čekajících na povolení k vystěhování, bez práce, často demoralizovaných ztrátou naděje a smyslu života - a mezi nimi Pitter. Opět hledali cesty pro usnadnění životů a alespoň částečné obnovení životních jistot. V polovině 60. let se po uzavření tábora ve Valce přesunuli do Švýcarska. Pitter často mluvil v pořadech Svobodné Evropy a oba udržovali naději mezi českými emigranty, hlavně po r. 1968. Vím o případech, kdy těžce nemocné děti potřebovaly specializovanou operaci, která se v Čechách neprováděla. Stačilo dostat nějak dopis do Affolternu u Curychu. Přemysl pak někde opatřil peníze a dítě bylo operováno na některé špičkové klinice ve světě.
Pavlu Kohnovi patří poděkování za pozoruhodnou knihu. Přináší svědectví lidí, kteří prošli utrpením a nepřijali myšlenku pomsty. Možná to bylo právě proto, že se v kritické chvíli setkali s péčí a ochotou pomáhat. Je to dokument o velké naději, že nad zlem lze zvítězit pomocí výchovy nové generace. Nejde o strohou literaturu faktu, ale o jakousi mozaiku lidských osudů ve druhé a třetí třetině 20. století a také o poučení, jak je možné překonávat těžké újmy. Nevíme přesně, co vše při tom hrálo roli - dobrý základ z rodiny, víra, touha přežít, souhra šťastných náhod, duševní či tělesná odolnost, setkání s mimořádnými osobnostmi, nápravná zkušenost či souhra mnoha dalších momentů. Zůstane to asi tajemstvím, které podle Kohna není z tohoto světa, ale poselství jednotlivých výpovědí svědčí o tom, že síla bezmocných může být bezmezná.
Kohnova kniha není jen tichou oslavou lidské odolnosti, ale v prvé řadě připomenutím, že ve skeptickém 20. století, plném malicherností, zlé vůle, ba i celosvětových konfliktů, žili lidé duchovní. Pomáhali dětem s naprostou samozřejmostí, nepodléhali veřejnému mínění a bez nároků na odměnu se starali o děti, a tedy o jejich budoucnost. Možná se ozve skeptický komentář: Pomohli několika stovkám dětí, které přežily válku, ale desetitisíce či statisíce odešly ze života bez pomoci. Na mysli vytane myšlenka A. Huxleyho, že duchovní lidé nemohou řídit věci lidské, ale mohou napravovat alespoň některé omyly vládců.
Četba o životních osudech prostých lidí, kterou zprostředkoval P. Kohn, je četbou o naději.
[...] Kdybych měl tu životní episodu, kterou jsem prožil na Štiříně, zhodnotit, musím říci, že pro mě znamenala mnoho a že na všechny, kteří se tam o nás starali, dodnes vzpomínám jako na lidi zcela výjimečné.
(David Gat, s. 55)
Tam nás přijaly milé mladé české ženy a samozřejmě to první bylo hned do koupelny. Po třech dlouhých letech koupelna s bílými kachličkami, s teplou vodou a to zdaleka ještě nebylo všechno, potom večeře, v poválečné Evropě, kdy opravdu byl všude ještě nedostatek, se panu Pittrovi podařilo pro nás sehnat nejenom chleba, ale myslím i housky, máslo a vajíčka a dostali jsme krupičnou kaši, ráj na zemi. My koncentráčníci samozřejmě kus chleba do kapsy a večer pod hlavu, protože kdo ví, co bude zítra. Zámky byly krásné, byla v nich umělecká díla, objevili jsme bohatou německou knihovnu, četli jsme, pokud nám čas stačil. Z těch, kteří se tam o nás starali, si pamatuji jen paní Olgu (Fierzovou?) a Milušku (Teichmanovou), ale všichni na nás byli strašně hodní.
(Michal Beerová, s. 68-69)
Na zámcích jsme se dorozumívaly německy. Olga Fierzová i Přemysl Pitter uměli německy velice dobře. A byli to ohromní lidé, jakých není mnoho. Přemysl byl pro nás jako otec, co říkám otec, to byl pro nás Bůh, více než Bůh. A Toník se svou paní byli také moc milí, jenže jsem se s nimi nemohla tak dobře dorozumět. A ještě se pamatuji na Zdeňka. Byly jsme tam tehdy jediné Němky, nežidovské německé děti přišly až později anebo byly někde jinde, kontakt s nimi jsme neměly.
(Shoshanah Korman, s. 90)
Přemysl Pitter a Olga se vždycky snažili, aby byli při tom, když přišly nové děti, aby je mohli přivítat. Olga byla vždycky s ním, byla, jak se říká, jeho pravá ruka. Nikdy nebyli jeden bez druhého. Když jsem tam přišla já, myslím, že na Štiřín, tak se mě Přemysl ptal, jak se jmenuju, odkud jsem a co a jak. Pak mi řekl, abych se podívala do zahrady - to byl vlastně spíš park než nějaká zahrada - jak se mi tam líbí, a já pochopitelně zůstala. [...] Neznám správné slovo, jak pojmenovat takové lidi, jako oni byli, Přemysl a Olga. Všichni jsme je milovali a do dneška mám tu lásku v srdci. Trochu něčeho takového jsem já dostala do svých osmi let, ale pak až do té chvíle ne. A těmi zámky to neskončilo: oni se dál o nás zajímali, co děláme, k čemu jsme dospěli, čeho jsme dosáhli. Vždycky byli s někým z nás ve styku, věděli od někoho, co s námi je, s dětmi, kterých se po válce ujali.
(Tirza Or-Chadash, s. 114)
Ty zámky, kam jsme se dostaly, to byl pro nás skutečný zázrak. Vidět něco tak krásného, dnes bych řekla civilizovaného, bylo pro nás děti jako pohádka. Když přijdeš z koncentráku a vidíš zrcadla a všechen ten lesk a knihy, já jsem tam hned z knihovny ukradla německou knihu od Jacoba Wassermanna, protože to bylo tak ohromné, mít v ruce knihu, která je jako tvoje, protože ona vlastně de facto nikomu nepatřila, ty zámky zabavili nějakým Němcům, které odtamtud vystěhovali. A Pitter? To byl skutečně jiný svět. To byl člověk ne snad zázračný, ale tak čistý a trošku taky naivní, bych řekla.
(Greta Hofmeistrová, s. 250)
Oba, Přemysl Pitter a Olga Fierzová, byli neobyčejně humánně založení lidé. Mluvili s dětmi, vždycky se od nich chtěli dovědět, co jim chybí, po čem touží, a snažili se probudit jejich odvahu k životu. To dělali jednotlivě, s každým zvlášť i se všemi najednou. Zvlášť pěkné bývaly besídky, na kterých samy děti spolupracovaly. Ty děti, kterých se ujali, nevěděly často kudy kam a zvlášť děti z Polska na tom byly velice špatně. Kromě toho byl tehdy po válce ještě i problém s potravinami, ale v ozdravovnách bylo jídla - chleba i másla - vždycky dost, to se Pittrovi a jeho lidem dařilo vždycky zajistit, děti se měly především dobře najíst a zotavit. Pitter byl pravý křesťan, který měl k židovství velice krásný vztah a byl zcela vzdálen úmyslu dělat z židovských dětí křesťany, jak se toho někteří obávali: když jim vyprávěl příběhy z bible, tak jen proto, aby posiloval jejich vlastní víru. Pamatuji si, že jsem mu jednou, muselo to být v září roku 1945, řekl, že se blíží židovský Nový rok - Roš hašana a Jom kipur - Den smíření a že jsem byl doma zvyklý tyto svátky slavit, že jsme chodili do synagogy a že bych chtěl jet do synagogy do Prahy. A on samozřejmě okamžitě souhlasil, dostal jsem peníze na cestu a jel. Měl jsem tehdy v Praze jednu vzdálenou příbuznou, u které jsem mohl přenocovat - a strávil jsem tam oba svátky. V zámcích jsem zažil i německé děti, kterých se Přemysl Pitter ujal, přivezl je z internačních táborů a staral se o ně. Dobře jsem chápal humánní smysl tohoto činu, že totiž děti jsou děti a že se nesmí připustit, aby byly trestány za činy, které spáchali jejich rodiče. Nedělal mezi dětmi rozdíl.
(Moshe Traub, s. 277-278)
Když teď stručně rekapituluji svůj život, tak přesto, že těch pár týdnů v zámeckých ozdravovnách u Prahy byl jen jeho opravdový zlomek, tak jsem si na to období vždycky vzpomínala. Mnohem víc mi ale v paměti utkvělo tamní krásné prostředí a ty budovy než lidi, kteří se tam o nás konkrétně starali, ti mi jaksi z paměti vymizeli, i když je to k nim vlastně nespravedlivé. Ovšem s výjimkou Přemysla Pittra, o kterém jsem si na začátku myslela, že to je úplně zvláštní člověk, a dodnes obdivuji tu jeho myšlenku a ten jeho nápad osudem postiženým dětem tímhle způsobem pomoci a uvést je znovu do života.
(Reneé Iltisová-Freuenthalová, s. 141)
Konkrétně to proběhlo tak, že nás odvezli na zámek Štiřín u Prahy, kde nás vlídně přivítali, pěkně ubytovali a dávali nám dobré jídlo. Zde jsem se poprvé setkal s Přemyslem Pittrem a zrovna při takové dost zvláštní příležitosti: nějak jsme se s kamarády hádali, šťouchali a křičeli na sebe, snad jsme také ještě neměli nervy docela v pořádku. A najednou se v našem pokoji nebo už nevím, kde to bylo, objevil takový vlídný, seriózní pán a klidně, s porozuměním, ale důrazně nám vysvětlil, že lidé na sebe mají být hodní, mají si věci vysvětlit, aby si navzájem porozuměli a pochopili, co jeden od druhého chce - a nemají na sebe hulákat. Bylo to tak přesvědčivé, až jsme se za své chování zastyděli. Také jsme se tam naučili tancovat českou besedu, zúčastnili se různých besídek a programů a sami některé připravovali, chodili se koupat, na vycházky, na výlety. Bylo to všechno velice idylické, bez starostí o budoucnost. Smysl téhle své štiřínské životní epizody vidím v tom, že se nás tam pokusili zbavit onoho šoku, který jsme jako děti prožili v koncentračních táborech, uklidnit nás, vrátit nám víru v lidské dobro a teplo, kterou jsme v uplynulé době nadobro ztratili, a připravit nás na budoucnost. U mnohých z nás se jim to podařilo.
Jehuda Huppert, s. 29-30)
Otevřel se mi nový svět. Poznal jsem nové prostředí, nové lidi, nové myšlenky, přestal se zabývat tím, co jsem prožil. Učili jsme se anglicky, zpívali české písničky, jezdili jsme do divadla, byli tam na nás hodnější, než kdybychom byli jejich vlastní rodina: Olga, Přemysl Pitter, doktor Vogl, doktor Adler, Toník, Bětka...
(Josef Kapel, s. 84)
Zde jsme se pomalu začali zotavovat tělesně i duševně. Pro všechny, kteří měli za sebou tu hroznou dobu, to bylo proto tak důležité a proto si na to tak mnozí dodnes pamatují, že to bylo po dlouhé době poprvé, co k nám měl někdo lidský vztah, byl na nás hodný a vlídný. [...] Skoro každou neděli přišel Přemysl Pitter mezi nás, něco nám vyprávěl a pořádaly se besídky, kde jsme zpívali, hráli, recitovali, což nám pomáhalo se zotavit a připravit se na normální život. Byly tam i jiné děti, z Maďarska, Polska, Zakarpatské Ukrajiny, které se z různých důvodů nechtěly nebo nemohly vrátit domů: nemělo by se zapomenout, že v jejich původních domovech docházelo tehdy k různým malým pogromům, když se tam totiž Židé vraceli a chtěli dostat zpět svůj majetek, kterého se tamní obyvatelé zmocnili. Na Pittrových zámcích jsme měli všichni možnost užít si trochu klidného života, o což se svědomitě staral celý tým vychovatelů, opatrovníků a lékařů. Když je člověk mladý, tak se mu takové dojmy hluboce vštípí do paměti.
(Yehuda Bacon, s. 103-104)
Tady se o nás pečlivě starali. Chtěl bych ale především vypravovat o jednom tamním zvláštním zážitku, který měl za mnoho let své pokračování. Protože jsem byl pobožný, nosil jsem jako všichni pravověrní Židé čepici a také jsem s pokrývkou hlavy jedl. Jednu neděli přijel Přemysl Pitter do zámku na návštěvu, on tam většinu týdne nebýval, a přišel do jídelny, kde jsme zrovna obědvali. Když mě uviděl, přistoupil ke mně a čepici mi vzal. Byl jsem tím překvapen a nebyl jsem schopen mu rychle vysvětlit, proč ji na hlavě mám. Řekly mu to potom až naše pěstounky, které už věděly, oč jde. O dvacet let později jsme my, židovské děti ze zámeckých ozdravoven, Přemysla Pittra s Olgou Fierzovou pozvali do Izraele, on sázel stromek v Aleji spravedlivých v Jad Vašem, a když jsme se v Tel Avivu setkali - to už jsem byl rabínem a byl také jako rabín tradičně oblečen, s černým kloboukem a v černých šatech - jakmile mě uviděl, přistoupil ke mně a zeptal se: "Jsi ty Wolfi Adler?" Já jsem přisvědčil a on řekl: "Promiň mi, že jsem ti tehdy na Štiříně při obědě vzal čepici." Za dvacet let nezapomněl, že se toho omylu dopustil, a čekal na příležitost, aby to mohl napravit. Velice mě to dojalo.
(Sinaj Adler, s. 152)
Štiřín byl pro nás, kluky z Polska, jako pohádka. Za nejdůležitější jsme považovali ovšem tehdy jídlo a toho tam bylo dost: namazaného chleba, dobrých polévek, knedlíků, brambor. Ale byli tam i ohromní lidé, kteří nás učili česky i anglicky, poslouchali jsme tam hudbu, tancovali, chodili do přírody, sportovali.
(Henek Brafman, s. 237)
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [221,78 kB]
O autorovi
Václav Břicháček
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
