Příběh jednoho výzkumného projektu

První Bachrachův zákon zní: "Lidé většinou nedělají výzkum tak, jak to říkají lidé, kteří píší knihy o výzkumech" (A. J. Bachrach: Psychological Research, 1965). Čteme-li experimentální články v renomovaných psychologických časopisech, zdá se vše jasné a neproblematické. Existuje jasně definovaný problém, zná se literatura, formulují se hypotézy, do detailů se promyslí výzkumný plán, k dispozici je dostatečný grant, pokusné osoby se při výzkumu řádně chovají, data se snadno a rychle získají, zpracují se přiměřenými statistickými postupy, vyvodí se závěry, zkonfrontují se s hypotézami i s teorií, naznačí se jistá omezení závěrů, popřípadě se uvažuje o dalším kroku pro budoucí výzkum. Skutečnost však bývá jiná. Od prvního nápadu - často velmi nejasného - ke konečné shrnující zprávě bývá v cestě mnoho překážek, neočekávaných překvapení i omylů. Ani publikací vše nekončí, ale následuje "druhý život" výzkumu. Ozve se kritika, navážou na tematiku jiní autoři, bude studie citována? O tom všem se v učebnicích nepíše a mladý adept vědy netuší, co vše ho může potkat a jaké zákruty se na cestě "za vědou" objevují.

Každý výzkumník by asi mohl v neformálním prostředí vyprávět mnohé historky o tom, co mu zkomplikovalo bádání, jak vznikaly nápady a jak se převáděly do reality. Převyprávím volně příběh jednoho výzkumu, který před více než 20 lety vedl k vytvoření nové výzkumné metodiky. Později se po určitou dobu užívala, získala jistou popularitu, vedla k řadě experimentálních nálezů, ale za několik let se její možnosti vyčerpaly a jaksi "vyvanula".

Tedy: Žili - byli dva studenti na Stanfordově univerzitě. Jmenovali se Alan E. Gross a Anthony N. Doob, chystali se k doktorátu a navštěvovali seminář sociální psychologie. Jeho tématem byla strategie experimentálních výzkumů mimo psychologickou laboratoř. Hlavní inspirací byla tehdy populární monografie E. J. Webba a spol.: Unobtrusive Methods ("Nevtíravé" metody). Hlavní kritika experimentální sociální psychologie mířila na běžný styl výzkumu, kdy si pokusné osoby v laboratořích jasně uvědomují, že jsou sledovány ("guinea pig effect") a chovají se nepřirozeně. Mnohem potřebnější je sledovat chování člověka mimo laboratoř za zcela běžných životních podmínek, aniž by pozorované osoby tušily, že jejich činnost je pozorována a analyzována. Neužívat tedy žádné laboratorní přístroje, fyziologické parametry, dotazníky či subjektivní posuzovací stupnice. Webb se spolupracovníky navrhovali řadu vtipných postupů. Studenti o nich na semináři debatovali a jejich úkolem bylo vypracovávat seminární práce na libovolně zvolená témata, ale s využitím Webbovy nevtíravé metodologie.

Naši studenti oznámili, že hodlají testovat klasickou frustračně-agresivní hypotézu (zjednodušeně: neúspěch vede k agresivnímu chování). Vymýšleli, jak by mohli nenápadně frustrovat lidi v denním životě, ale žádný nápad se jim nelíbil. Čas nemilosrdně utíkal a semestr se chýlil ke konci. Jednoho dne jel jeden z nich na poslední chvíli autem na fakultu, pospíchal, ale na ulici vznikla dopravní kalamita. Nějaké auto se porouchalo, nemohlo se rozjet na zelený signál a zabrzdilo provoz. Řidiči byli podráždění, troubili klaksony - a zrodil se nápad! Budeme jezdit po městě tak, abychom přijeli na křižovatku jako první ve chvíli, kdy svítí červené světlo, a až se rozsvítí zelené, nerozjedeme se a budeme sledovat chování řidičů za námi. A hned další nápad: Jako nezávislou proměnnou budeme měnit sociální status řidiče. Jednou budeme jezdit v moderním luxusním voze (ten si museli později vypůjčit), podruhé užijeme starý ojetý automobil (ten měl každý z nich k dispozici).

Hypotéza: Řidiči budou rozladěni a projeví se to agresivním troubením. Bude výraznější, bude-li jim v cestě bránit starý vůz. A třeba bude ještě rozdíl v chování řidičů a řidiček. Chvíli uvažovali, zda je mravné zdržovat své bližní na cestě. Usoudili však, že zdržení nebude tak dlouhé, aby někoho poškodilo.

Pak šlo již vše ráz na ráz. Mezi kolegy nenašli nikoho, kdo by jim půjčil nový vůz, šli tedy do půjčovny. Bylo třeba najít někoho, kdo by dokázal posoudit rok výroby i kvalitu vozů, které za nimi budou stát na křižovatce. Odhadovali, že řidiči v nových autech budou reagovat rychleji a výrazněji, bude-li jim v cestě bránit starý vůz - a naopak. Od ověřování této hypotézy později ustoupili, protože posouzení stavu automobilů se jim nezdálo spolehlivé. Potřebovali pomocníka, který se ukryje na podlaze jejich vozu, bude mít k dispozici magnetofon a stopky a na pásce zaznamená moment, kdy se objeví zelené světlo, a zároveň bude nahrávat zvuk klaksonů. To vše stálo jistou sumu peněz, ale podařilo se jim přesvědčit kohosi na katedře, že jde o vážný výzkum (a nikoliv o výlet vypůjčeným luxusním automobilem) a výdaje jim byly uhrazeny.

Našli si několik vhodných křižovatek poblíž místního nákupního střediska, odpozorovali rytmus světelných signálů, odhadli i vyzkoušeli, kdy a jak bude třeba vyjet z vedlejší ulice, aby přijeli jako první na červenou. Když bylo vše připraveno, vypůjčili si večer před kritickým dnem luxusní vůz. Jeho zadní část ještě velmi pečlivě "vypulírovali", aby dojem luxusu byl dokonalý (o přední část se nestarali, ta nebyla vidět).

Výzkum zvládli během jednoho dne. Získali údaje od 38 řidičů za podmínky, kdy v cestě překážel starý vůz, a od 36 osob při čekání za novým vozem. První neočekávaná komplikace: Dvakrát se jim při jízdě ve starém voze stalo, že frustrovaný řidič za nimi řešil situaci razantněji než očekávali - jednoduše do nich zezadu vrazil. U nového vozu se to k jejich štěstí nestalo. Museli proto narychlo starý automobil měnit. Večer šetření uzavřeli a vypůjčený vůz vrátili. Majitel půjčovny se podivil, jak malou vzdálenost za den ujeli a proč si vlastně vůz půjčovali.

V následujících dnech ještě rychle sestavili stručný dotazník, ve kterém celou situaci popsali a ptali se řady dalších studentů, jak by se oni v podobné situaci chovali. V pozadí byla úvaha, že lidé budou své chování popisovat "v teorii" jinak, než jak to bývá v reálné situaci.

Stručné výsledky: Zelené světlo svítilo vždy 12 sekund. V té době reagovalo na stojící starý vůz 84 % řidičů troubením - a z nich 47 % zatroubilo dvakrát či vícekrát. Na nový vůz se troubilo jen v 50 % případů a z nich 19 % opakovaně. Na stojící starý vůz se reagovalo dříve a agresivněji než na nový. Muži za volantem reagovali netrpělivěji než ženy. Forma křižovatky nehrála roli. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že studenti by na luxusní vůz reagovali agresivněji než na starý; u studentek byl výsledek opačný.

Výzkumnou zprávu přednesli na semináři, ohlasy sice nebyly mimořádné, ale sebevědomí autoři usoudili, že jejich výsledky jsou originální a bez váhání zaslali text do redakce renomovaného časopisu Journal of Personality and Social Psychology. Za devět dnů (pozor: to není překlep!) dostali od hlavního redaktora Davida Katze (autora velmi známého a váženého) negativní vyjádření: Jejich text je zcela nepřijatelný, problém to není nový, to, že se lidé chovají jinak, než uvádějí v dotazníčcích, je přece dávno známo, neznají literaturu, soubory osob jsou nesrovnatelné aj. Mládencům to však nedalo a poslali článek obratem do dalšího časopisu - Journal of Personality. Odtud jim sdělili, že o osobnost v textu nejde, a proto příspěvek nechtějí. Rozeslali tedy aspoň xeroxové kopie textu na různé adresy některým sociálním psychologům, odjeli na prázdniny a údajně se připravovali na doktorské zkoušky.

Po prázdninách zjistili, že na jejich preprinty je pozitivní ohlas a učinili třetí publikační pokus - tentokrát do Journal of Social Psychology. Do měsíce se dověděli, že článek byl přijat a zanedlouho vyšel. Ohlas byl překvapující. Během několika let byla jejich studie přetištěna celkem osmkrát v různých sbornících, objevily se reakce v novinách a v populárních časopisech (počítaje v to Playboy). Řada autorů jejich studii opakovala a sledovala vliv dalších proměnných (věk, pohlaví, rasa frustrovaných i frustrujících řidičů, činnost řidičů na křižovatce: baví se s partnerkou, hledá v plánu města, lelkuje apod., stupeň provozu na křižovatce), vše se přezkoušelo v Austrálii aj. "Horn - honking" metoda se stala technickým pojmem, který přešel i do některých učebnic. Z náhodného nápadu dvou studentů se stal uznávaný pojem.

Jak to však často bývá - za několik let se tematika vyčerpala, výzkum již asi nemohl přinést nic nového a postupně se vytrácel. Pouze jméno techniky "horn - honking" se zachovalo jako zajímavý metodický postup. Oba autoři však neváhali za několik let z didaktických důvodů podrobně popsat, jak to vlastně všechno bylo a co vše se za jejich krátkým článkem skrývalo. Za to jim patří poděkování.