Dva póly životního putování

Před léty J. Langmeier a Z. Matějček při rozboru negativních důsledků časné dětské deprivace formulovali pět základních psychických potřeb dítěte. Prokázali, že jejich realizace umožňuje přiměřený rozvoj dětí po stránce kognitivní, emoční i sociální, postupně rozvíjí jejich interakce s okolím, vytváří jejich identitu i celkovou orientaci v složitém světě. Platí to nejen pro vstupní etapy života, ale v jisté analogii je jejich uspokojování žádoucí i ve stárnutí. Stručně naznačím Langmeierovo a Matějčkovo pojetí základních potřeb a pokusím se je rozšířit na život seniorů.

• Potřeba přiměřeného přívodu podnětů ve vhodném čase, v rozumném množství a v patřičné kvalitě. Mozek dítěte musí být vhodně stimulován, aby se plně rozvíjel. Přiměřené podněty usnadňují postupné zdokonalování nejrůznějších činností – a to již od prvních dnů života. Podnětově chudé prostředí dětský vývoj zpomaluje, a naopak přehnaná stimulace mnoha podněty, které neodpovídají vývojovým zákonitostem zrání mozku, vytváří zmatený a nejasný obraz světa.

  I ve stáří je potřebný přiměřený přívod podnětů. Starý člověk, který přestává být aktivní, upadá snadno do apatie a jeho duševní síly upadají. Stejně nebezpečná je i přílišná stimulace. Mnoho podnětů z okolí, informací ze sdělovacích prostředků, z ruchu ulic, z rychlých změn v prostředí seniory neurotizuje. Neorientují se v nich a vzniká dojem světa, kterému nerozumějí a který je nepřehledný, nevlídný a nepřátelský.

• Potřeba smysluplného světa, která uspokojuje jak vhodnou organizací, tak jistým řádem i pravidelností v dětském prostředí. Patří sem též stálost lidí, kteří o dítě pečují. Jejich chování se nemá příliš měnit a může být pro dítě do velké míry předvídatelné. Dětské aktivity jsou podněcovány a podporovány stálou a vlídnou pozorností. Životní okolnosti se svou pravidelností stávají samozřejmé a vytvářejí se předpoklady pro vznik budoucího řádu v běžném životě.

  Rizikem stárnutí bývá ztráta pocitu, že svět je smysluplný a předvídatelný. Mizejí stará pravidla, která si senioři osvojili, neplatí poznatky, které se učili, staré dovednosti nebývají mnohdy potřebné a objevují se různá zařízení, kterým obtížně rozumějí a mnohdy je nedokážou ovládat. Z obzoru mizí staří známí a přátelé, na které byli zvyklí, čtou se jiné knihy, u mladých se objevují jiné postoje a mění se celkový styl komunikace. To vše vede k dojmu, že svět ztrácí rozum, vyvíjí se jinak, než by si senioři přáli, a často očekávají tragické důsledky v budoucnosti.

• Potřeba jistoty, která je uspokojována v časném věku pevnou citovou vazbou dítěte k pečující osobě, většinou k matce. Kolem prvního roku vzniká pocit jistoty, že je o ně s láskou pečováno. Je dobře krmeno, je v teple a čistotě, někdo si s ním hraje, a kdykoliv je v nepohodě, postará se o nápravu. Vytváří se základ budoucích kladných vztahů k lidem i k rozmanitým životním okolnostem.

  Pocit životní jistoty se ve stáří mnohdy snižuje. Emoční a sociální vztahy chudnou. Stárnoucí jedinec se obává, že o něj nebude nikdo pečovat, že jeho biologické potřeby nebudou uspokojovány a že nemůže očekávat patřičnou zdravotní a sociální péči. Přesazení stárnoucí osoby do nového prostředí, které jí není vlastní a ve kterém se špatně orientuje, přesahuje mnohdy její adaptační schopnosti. Prohlubují se obavy ze zítřků, mizejí životní jistoty a zhoršuje se celková kvalita života.

• Ve věku kolem 2–3 let se vytvářejí základy budoucí identity a sebehodnocení. Vznikají základní představy o sobě samém, většinou podle toho, jak se k dítěti chová jeho okolí, co oceňuje a odměňuje, co naopak odmítá či zakazuje. Formují se základy budoucích sociálních vztahů i vlastního sebepojetí. Identita se později výrazně dotváří v adolescenci, často i s mnoha obtížemi a proměnami.

  Ve vyšším věku se pocit vlastní hodnoty a důstojnosti mnohdy rozostřuje. Odchodem ze zaměstnání se rozplyne pracovní totožnost, mizí bývalá autorita plynoucí z pracovních zkušeností, zhoršuje se ekonomická situace, přibývají nejrůznější zdravotní obtíže a jedinec podléhá dojmu, že patří do „starého železa“. Jestliže ani blízcí – děti či vnuci – nedokážou seniora ocenit, má dojem, že je jen na obtíž, nemá možnost předávat zkušenosti, a rychle se rozplývá vědomí vlastní důstojnosti, což má řadu negativních důsledků pro kvalitu jeho života.

• Lidskou aktivitu povzbuzuje otevřené a nadějeplné očekávání budoucího času. Postupně se rozvíjejí a proměňují dětská přání, plány, záměry, ale i úzkosti. Děti hledají své vzory i opory. Mohou to být rodiče, příbuzní, učitelé, vrstevníci, ale také hrdinové z pohádek, četby či televize. V dítěti se vytváří pocit, že může mít jednou svůj osud ve vlastních rukou. Při nevhodné výchově se začne již v dětství rýsovat budoucí pasivita, pesimizmus či sociální izolace.

  Zdá se, že stárnoucí člověk zákonitě ztrácí životní perspektivu, nemůže již plánovat na dlouhý čas dopředu. Pohled do budoucnosti je ale potřebný v kterémkoliv věku. Lepší předpoklady pro přežívání i pro kvalitu svého života má jedinec, jenž stále uvažuje o plánech pro život, který má před sebou. Osoby, jež ztrácejí perspektivu, snáze podlehnou svízelům stáří. Plány seniorů mohou být drobné a krátkodobé – co připravit pro vnoučata na Vánoce, co si ještě přečíst, s kým se sejít, kam se podívat, jak udělat sobě i druhým drobnou radost apod. Znakem člověka je hledět před sebe a uvažovat o budoucnosti. Platí to nesporně i o seniorech.

Uspokojování a rozvoj základních psychických potřeb v dětském věku je dán souhrou dispozic jedince s vhodnou formou výchovy v rodině, ve škole, v dětských skupinách či v širším kulturním zázemí. Nedaří-li se je uspokojovat, snáze se prosadí různé vývojové poruchy. Matějček to prokázal v řadě dlouhodobých studií, v kterých sledoval vývoj dětí vyrůstajících v sociálně rizikových podmínkách. Platí to dnes asi ještě výrazněji než v době, kdy Matějček s Langmeierem dětské potřeby formulovali. Rostoucí oslabování a rozchody rodin, mnohdy menší zájem o potomky u zaměstnaných rodičů, velký počet dětí v dětských domovech, hodiny trávené u počítačů či před televizí místo aktivních činností s vrstevníky, nebo naopak příliš starostlivé vedení jedináčků staršími rodiči či kladení nepřiměřených nároků na děti a řada dalších momentů naznačují aktuální i dlouhodobě působící rizika, která ohrožují celou generaci.

Postupně se prodlužující délka života, zvyšující se počet stárnoucích, rychle se měnící svět adaptacemi a řada dalších momentů kulturních, ekologických, výchovných a jiných kladou před společnost i před občanská sdružení mnoho nových otázek. Rostou nároky na péči, kterou je nutné věnovat jak zdravému životu seniorů, tak časnému vývoji dětí. V ontogenezi člověka existuje mnoho životních trajektorií a v jejich rámci mnoho individuálních změn. Ve stáří se zákonitě v řadě dimenzí života nápadně zhoršuje výkonnost. V jiných dimenzích, které jsou seniorem systematicky pěstovány, se naopak výkon stále zlepšuje, a to i ve vysokém věku. I když se nástup stáří posunuje díky lepší zdravotní péči, lepší výživě a také lepšímu, aktivnějšímu životu v jeho druhé polovině, přece jen se původní potřeby z dětství prosazují stejně naléhavě i na druhém pólu životní pouti.

Dokladem byl život profesora Matějčka. I v poslední fázi života se dokázal dívat do budoucnosti. Kniha jeho esejů (2004) je doklad moudrého a konstruktivního stárnutí, v kterém uměl následovníkům předávat velké životní zkušenosti. Tuším v jeho ontogenezi šťastné dětství, šťastné manželství, rodičovství i prarodičovství, spokojenost s aktivně prožitou dospělostí a velkou odolnost při překonávání mnoha životních obtíží. Spolu s vědomím odpovědnosti za vlastní činy to byly základní kameny jednoho kvalitního života i úspěšného stárnutí.