Světové setkání Břicháčků v Nebrasce

Když jsme před časem dostali odkudsi z Nebrasky oznámení, podepsané Bob Brichacek, že se chystá setkání jmenovců, považovali jsme je za žert starého skautského kamaráda Franty Lukeše, který žije v USA přes 40 let. Ale pak se objevil v Praze Bob i s dcerou a ukázalo se, že je to vážné. Svolavatel je úspěšný manažer firmy vyrábějící ve velkých sériích injekční stříkačky a majitel další poradenské firmy. Setkání se svolává do Columbu, Nebraska, kde v okolí je jedna z homogenních českých farmářských komunit. Celé to bylo tak bizarní, že se to bez nás nemohlo obejít.

Na Meeting of the Brichacek’s of the World se sjelo kolem 140 jmenovců z celé Ameriky a satelitně se v sousedním sále bavilo asi 30 dětí, které přivezli s sebou. Účastníci ve věku od 1 do 90 let. Nejprve jsme se všichni představili, každý se vyslovujeme jinak (nejtěžší není písmeno ř, ale spíše ch). Pak se povídalo o původu jména, o dějinách Čech, o roce 1989, kdo byl v Čechách, promítal obrázky z Prahy i z původních rodišť a chalup. Do počítače jsme vkládali rodokmeny a hledali vztahy, ukazovaly se staré fotografie, dokumenty, doklady o činnosti různých spolků, oznámení amatérských českých divadel, krajanských časopisů i národních poutí. Na nástěnné mapě republiky (z 20. let) jsme hledali, kde je Nymburk, Milevsko, Zlámaná Lhota a kde je vlastně Morava, divili jsme se, jak je republika malá. Společně jsme se fotografovali, klábosili, překládali 100 a více let staré dokumenty. Mnozí se chystají přijet a hledat původní domov (třeba Džbánov či Jickovickou Vartu). Je to zřejmě potřeba hledat kořeny rodu, staré historie, ale i rodinné mýty a vyprávění, které mají v paměti od svých prarodičů, “Praví″ Američané dnes často hledají minulost, pátrají v rodokmenech a odkrývají život předků. Jistě není náhoda, že v psychoterapii i v klinické psychologii se dnes zdůrazňuje vyprávění životních příběhů a rekonstrukce subjektivního života člověka (Neimeyer, O’Hara a kdesi v pozadí Kelly, Meadová, Levinson aj.)

Zatímco v průmyslových centrech se jazykové národní komunity rozptýlily, v Nebrasce a v okolních státech existují velké zemědělské oblasti, které obhospodařují potomci českých vystěhovalců. Jejich předci odcházeli z Čech ve 2. polovině 19. století, mnozí začínali na stavbě pacifické dráhy a pak se v okolí usídlili. Dnes tam žije 4. – 5. generace. Starší mluví ještě dobře česky (“Doma se mluvilo česky a anglicky jsem se učil, teprve když jsem šel do školy″), ale v dalších generacích čeština mizí (vliv televize, přerušení styků se starou vlastí, nejsou školy, lektoráty češtiny na univerzitách mizí apod.). Vědomí sounáležitosti českých komunit je však značné, vzájemně spolupracují, mají české kostely a u nich hřbitovy, na kterých najdete jen česká jména se všemi háčky i čárkami. Viděli jsme, jak se v neděli ke kostelu sjíždí řada aut často ze vzdálenosti mnoha kilometrů, pan farář je Čech, ale káže anglicky, po mši všichni posedávají před kostelem, probírají novinky a zdobí hroby. Zájem o starou vlast po r. 1989 značně stoupl a hledají se kontakty.

Krajanům, kteří žijí v Americe již více než 100 let, jsme hodně dlužni. Zcela se na ně zapomnělo, ale mnozí z nich nezapomněli. Dění u nás sledují zpovzdálí, mnohé je jim nejasné či vzdálené, ale v konkrétních případech by rádi pomohli (třeba při hledání stipendií pro mladé studenty, jejich ubytování aj.). Poláci či Maďaři jsou mnohem aktivnější. Asi by stálo za úvahu, zda by kulturní antropologové či sociální psychologové neměli uvažovat o sledování vývoje našich menšin. Mohli bychom snad přispět k pochopení dynamiky adaptačních procesů mezi kulturami, což je téma právě dnes aktuální. Jen namátkou vzpomínáme na slavnou předválečnou studii o polských zemědělcích v Americe a Evropě, která je dodnes citována (H. Thomas a F. Znaniecki).

Po slavném sjezdu jsme se toulali po Středozápadě a západní pobřeží jsme projeli od jihu až na sever. Tábořili jsme na poušti u mexických hranic, pod ledovci nad Portlandem, u Tichého oceánu i v národních parcích, obdivovali sekvojové háje – živé i zkamenělé – pozorovali tuleně, mývaly, exotické ptactvo a vyhýbali se chřestýšům. Pokud byla příležitost, vetřeli jsme se do škol všech možných věkových úrovní, do lékařských zařízení i do různých poraden a sledovali styl práce a snad i života. Ze střípků jsem se snažili vytvořit mozaiku velké země – ale asi to není možné. Nejvíce jsme záviděli bohaté knihovny a velké knižní antikvariáty.

Zcela náhodně jsme potkali na různých místech několik českých studentů, většinou středoškoláků. V pozadí bývá vzdálený příbuzný, který pomůže. Měli jsme z nich dobrý pocit. Poznají svět, zvládnou jazyk, naučí se zacházet s informacemi, ale také zjistí, že z domova mají slušný základ vzdělanostní. Kdo máte doma adolescenta, zkuste ho protlačit na rok ke studiu v USA. Kromě jiného jim stoupne sebevědomí, které nám mnohdy chybí.