Vztah k životu a ke smrti

JAROSLAV KREJČÍ: Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář

Duchovní základy civilizační plurality

Praha, Karolinum 1996, 221 stran, cena 125 Kč; náklad neuveden

Profesor Krejčí po řadu let přednášel na Lancasterské univerzitě a zabýval se obecnými otázkami společenských věd se zaměřením na rozbor sociálních a kulturních vlivů na lidské myšlení a konání. Vrací se často do Čech a jeho publikace se postupně překládají. Kromě recenzované monografie již vyšly Dějiny revoluce a Civilizace Asie a Blízkého východu. Studie o lidském údělu je ucelený, byť stručný pohled na 5000 let sociálního a kulturního vývoje základních civilizačních oblastí lidstva, na jejich vzájemné ovlivňování a střetávání. Pro rozlišování kultur volí Krejčí dvě dimenze: ...postoj ke smrti, tj. jaký je běžný přístup k vypořádání se s touto nezbytnou skutečností, a postoj k životu, tj. obecně sdílené pojetí smyslu života. (s. 7) Odtud odvozuje pět základních paradigmat lidského údělu, která procházejí, byť i se značnými proměnami, lidskými dějinami a vzájemně na sebe působí. Nejde jen o teoretické postoje, ale i o obecné systémy myšlení a jednání, které se prosazují v životní praxi širokých vrstev lidí dané civilizace. Analyzované systémy vznikaly v pásmu od Středozemního k Čínskému moři. Vědomě J. Krejčí pomíjí kulturu amerických Indiánů, která zůstala uzavřena do sebe, kultury africké, které nejsou dostatečně probádány, i některé dávnověké civilizace, jejichž písmo není jednoznačně rozluštěno. Základní paradigmata:

• Teocentrizmus, který vznikal v Mezopotámii u Sumerů. Základní pohled je zaměřen na Boha, člověk je na něm závislý a smyslem jeho života je služba Bohu. Odtud pak vede cesta k judaizmu, křesťanství i islámu.



• Tanatocentrizmus, pohled zaměřený na smrt, který se vytvářel v Egyptě faraonů. Smrt je nevyhnutelná, stále přítomná a člověk se na ni jen připravuje – staví pyramidy i vlastní hroby a tím do jisté míry béře do rukou vlastní osud.
• Antropocentrizmus klasického Řecka, kde v centru zájmu je člověk a styl jeho života. Bohové jednají v podstatě se stejnou motivací i hodnotami jako lidé.
• Psychocentrizmus v Indii, zaměřující se na niterný prožitek náboženských a duchovních hodnot. Jde o etické kvality a dodržování starých rituálů. Reinkarnací se život vrací a smrt je nadějná, protože po dobrém životě může být příští život poněkud lepší a bližší ideálu nirvány.
• Kratocentrizmus čínský, soustřeďující se na vládu. Základní ctností je synovská poslušnost k otci, úcta k předkům a poslušnost všech k vládci. Vládce přejímá odpovědnost a lidé jej uznávají. Uctíváním předků přežívá jedinec svůj osobní život. Hlavní část monografie je věnována vzájemnému působení jednotlivých civilizací a jejich proměnám. Výklad je stručný, snad až schematický, ale přehledný a dobře čitelný. Čtenář musí přijmout jiné časové měřítko. Z hlediska tisíciletí je jistě 13 let nacizmu v Německu či 40 let komunizmu u nás (či 70 let v Rusku) jen malou a nepříliš významnou epizodou, ale z hlediska současníka je to zcela jiná perspektiva. V kapitole o současných alternativách vývoje se Krejčí zaměřuje na nové formy antropocentrizmu, které se projevují v pojetí lidských práv, a na nový vývoj kratocentrizmu, promítnutého do různých forem sociálního inženýrství, které se výrazně prosadily v marxizmu. Uvažuje o nových cestách islámu, o možnostech i slabinách dnešního Západu (optimizmus i rizika po kolapsu Východu, ale i alternativní kultury mládeže), o nutném vzniku ekologického vědomí i o nových náboženských jevech, jako jsou sekty aj. V pozitivním myšlení je sice smrt chápána jako konec individuálního života, ale zároveň jako článek v kontinuitě rodu i širšího společenského žití. Jakési poselství nového údělu člověka, který se Krejčímu rýsuje, je zřejmé z následujícího úryvku: ...chci zdůraznit potřebu vzájemného porozumění těch, kteří ač vycházejí z protichůdných ontologických pozic, dospívají ke shodným názorům na praktický obsah mravních postulátů a kteří odmítají externí pozice. To znamená, že odmítají jak fanatický ateizmus, jak jsme jej poznali za vlády komunistů, tak náboženský fundamentalizmus, který povýšením své „pravdy“ na pravdu jedinou a samospasitelnou směřuje k negaci hlubší duchovní podstaty svého vlastního poslání. Pokud lze přijmout takovou střední cestu, pak už zbývá jen dodat, že u každého člověka je možno předpokládat nějakou tvůrčí schopnost a rozpoznávání dobra a zla; pěstování těchto kvalit je třeba pokládat za jeho povinnost. Na současném stupni vědeckého poznání k tomu přistupuje odpovědnost za životní prostředí a za naši planetu vůbec. Jen v rámci těchto povinností může člověk legitimně uplatňovat svá lidská práva. (s. 191) Krejčího monografie není jednoduché čtení, ale přináší mnoho námětů k zamyšlení, které byly po léta zanedbávány. Užitečná je výběrová bibliografie českých i přeložených publikací, které se vztahují k tématu (sestavil ji Z. Zbořil).