Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Resilience

aneb Co nás chrání před zlým osudem
 |  17. 1. 2005
 |  Vesmír 84, 46, 2005/1

Ve své kariéře dětského psychologa jsem měl spolu se svými kolegy a přáteli tři zvláštní příležitosti. Dvacet let jsem vyšetřoval děti vyrůstající mimo vlastní rodinu, tj. v dětských domovech. Pak jsem se dalších třicet let zabýval dětmi, které získaly novou rodinu, tj. dětmi v pěstounské péči a v adopci. Mimo to jsem dlouhodobě sledoval děti vyrůstajících sice ve vlastních rodinách, avšak za nepříznivých či problematických psychosociálních podmínek. Tyto děti jsou dnes už dávno dospělé, mají své vlastní děti a dovedou se ve zpětném pohledu zamyslet nad svým dosavadním životem. Je celkem samozřejmé, že mnohé z nich byly nepříznivými okolnostmi ovlivněny. Vždy nás však znovu překvapí, že existují děti vyrůstající za týchž nepříznivých podmínek, avšak negativně ovlivněny nejsou (viz rámeček 1 ). Jsou „vzdorné“ (odolné) vůči nepříznivým podmínkám – jsou „vulnerable but invincible“, jak by řekla paní Emmy Wernerová. 1) Jaké faktory, jež mají funkci protektivní, chránící jedince před nepřízní osudu (či dokonce ameliorativní, přispívající k zlepšení), kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali?

Dnes má už tento jev svůj odborný název – resilience. 2) Chtěl bych se pokusit přispět k jeho objasnění několika vlastními zkušenostmi i poznatky získanými v našich dlouhodobých výzkumech. Vzpomínám na případ, který mi dal podnět k dalšímu zkoumání této otázky (viz rámeček 1 ).

Ústav, nebo „špatná“ rodina?

Nyní si dovolím pozvat vás na výpravu do poměrně nedávné minulosti, tj. do let padesátých. Při sledování psychického vývoje kojenců a batolat v jednom ústavním zařízení jsme si mohli povšimnout určitých pozoruhodných vývojových nerovnoměrností.

Celou skupinu jsme rozdělili do dvou podskupin – na děti vychovávané ústavně (v kojeneckých ústavech) už před 1. rokem věku a děti, které přišly do dětského domova z rodin až po 1. roce. Tyto rodiny byly vesměs charakterizovány jako „špatné“, nepodnětné, ohrožující dítě – rodiče nechtěli nebo nebyli schopni se o dítě starat, proto bylo umístěno v ústavu. Pořadí vývojových ukazatelů, v nichž se děti opožďují, je v obou podskupinách shodné (viz obrázek). Nástupní skóry dětí, které přišly ze svých „špatných“ rodin, byly však v průměru zřetelně vyšší než skóry dětí přicházejících z kojeneckých ústavů, udržovaly se výše po celou dobu sledování a – což je z našeho hlediska zvláště významné – ke třetímu roku vykazovaly zřetelnější vzestupnou tendenci.

Které faktory v těchto „špatných“ rodinách (ve srovnání s proklamovanou odbornou péčí v kojeneckých ústavech) přece jen poněkud ochránily děti před hlubokým vývojovým propadem? Odpověď na tuto otázku jsme samozřejmě tehdy neměli. Naznačuje ji však série zkoumání intuitivního rodičovského chování (viz rámeček 2 ) o dvě desetiletí později.

Když celou věc znovu uvážíme, dojdeme nejspíše k závěru, že převést intuitivní interakci na rovinu naprogramovaného, naučeného chování každého jednotlivého člena ústavního personálu vůči každému jednotlivému dítěti je takřka nemožné. Proto také tam, kde vlastní rodina dítěte svou funkci ztrácí a dítěti (od věku kojeneckého až po věk školní) musí být zajištěno jiné vývojové prostředí, je třeba přednostně uvažovat o náhradní rodinné péči, nikoliv o péči ústavní.

Sledování psychického vývoje dětí v našich zařízeních tzv. kolektivní výchovy v letech padesátých a šedesátých nepodpořilo původní představu Johna Bowlbyho a jiných badatelů o poměrně jednotných následcích časné psychické deprivace. Mohli jsme totiž rozlišit několik typů osobnostního vývoje ústavních dětí, přičemž typ označený jako „relativně dobře přizpůsobený“ byl nejčastější a představoval přibližně polovinu osazenstva dětských domovů. Ve svém ústavním prostředí byly tyto děti celkem nenápadné, nepůsobily zvláštní výchovné obtíže – z relativně chudé nabídky podnětů dovedly vytěžit poměrně hodně a svému citově ochuzenému prostředí se přizpůsobily přiměřeným snížením svých nároků. Problémy ovšem nastávaly později, když v době dospívání měly toto své chráněné prostředí opustit a vstoupit do tzv. normálního života.

Na podkladě dlouhodobých zkušeností s těmito dětmi a poznatků o některých déle sledovaných „úspěšných“ případech jsme se pokusili identifikovat ještě za hranicí časného dětství některá „záchytná“ vývojová období a některé protektivní faktory v nich, jež psychickou deprivaci pomáhají zastavit a přimět k ústupu.

Stručný výčet těchto činitelů vypadá asi takto:

  • Uplatnění intelektových schopností dítěte ve školní práci. Týká se to nejčastěji dítěte ve věku kolem 10–11 let, které po počátečním nevalném rozběhu najednou začne školní práce zajímat a bavit. Děje se tak patrně v souvislosti s nástupem abstraktního myšlení a logické paměti. Mnohdy je to dáno i osobou učitele.
  • Uplatnění některých individuálních schopností a dovedností dítěte ve společnosti druhých dětí. Ve středním školním věku vrcholí u dětí snaha zapojit se do společnosti vrstevníků. Závaznost norem skupiny mnohdy převažuje nad závazností rodinných pravidel. Ponížení před ostatními je bolestně prožíváno, naopak vyniknutí identitu dítěte vysoce povznáší. Přijetí dětskou skupinou je nástupní terén pro další vzestupnou společenskou kariéru. Jde především o sport, manuální dovednosti, techniku, dnes i ovládání počítačů, hudbu a zpěv, zájem o přírodu a tomu odpovídající znalosti, výtvarné dovednosti, herecké nadání a jakékoliv jiné umělecké projevy.
  • Uplatnění tělesné zdatnosti, síly a obratnosti. Společenská hodnota tělesné zdatnosti a síly výrazně stoupá ve středním a starším školním věku. U chlapců se stává významnou součástí jejich pohlavní identity, tj. mužnosti. Podobně je tomu u dívek s tělesným zjevem, elegancí pohybu a jinými charakteristikami „ženskosti“.
  • Sexuální dozrávání, erotické prožitky, zamilování. Opět jiná rovina, na níž se může dospívající chlapec nebo dívka „zachytit“. Skutečnost sice zdaleka neodpovídá pohádkové a románové představě o absolutní nápravné moci milenecké lásky, nicméně vskutku i naše sledování potvrzuje, že uspokojivé prožití této fáze vývoje u některých mladistvých s výraznou historií deprivace dovede zaměřit pozitivním směrem celý jejich další vývoj.

Resilientní vlastnosti v dospělosti

Další část výkladu nás má přenést už do současnosti. Sledujeme dlouhodobě několik skupin osob (viz obrázek), které v dětství vyrůstaly v nepříznivých či aspoň problematických podmínkách (při posledním šetření se jejich věk pohyboval od 30 do 45 let). Jsou to:

  • 60 dětí, které od časného dětství vyrůstaly v dětských domovech a přímo z nich odešly „do života“,
  • 159 dětí, které v předškolním (někdy i školním) věku přešly z dětských domovů nebo svých nefunkčních rodin do SOS dětských vesniček,
  • 108 dětí, které byly vychovávány v individuálních pěstounských rodinách.

Jaké okolnosti ve svém životě vnímají sami tito dospělí (relativně uspokojivě adaptovaní) lidé jako „ochranné“ či „pomocné“? A které takové okolnosti můžeme my při pohledu zvenčí v jejich životě vystopovat?

Zatímco v prvních letech života se resilientním činitelem jeví život dítěte ve vlastní rodině, v níž je pozitivně přijímáno, v dospělosti je činitelem životní opory zase vlastní rodina, ovšem ta, kterou tyto děti založily. Je to očividné jak u dětí z dětských domovů, tak u dětí z pěstounské péče. Manžel či manželka, děti, domov, společné hospodaření, citové vztahy, sexuální uspokojení a všechno, co souvisí s rodinným životem – to zcela jednoznačně dominuje v odpovědích na otázky i v životních příbězích. Že „manželství je posvátná věc“, soudí např. 86 % mužů a 78 % žen z SOS dětských vesniček. Soustředění na rodinu je poměrně často provázeno podstatným omezením (až vyloučením) vztahů mimo-rodinných, tj. přátelských, kamarádských, spolupracovnických apod.

Typické pro některé osoby (v tomto případě zvláště pro ženy) je až jakési „zbožnění“ vlastního manželství a vlastní rodiny. Je to postoj kompenzačně přehnaný, nicméně sociálně dobře přijatelný. Příznačné je, že se tito jedinci velmi rychle (až skoro překotně) snaží přijmout „za své“ rodiče svého manželského partnera a celé jeho rodinné zázemí. Stane se například, že se muž vzdá svého původního jména a přijme jméno své manželky, tj. i jejích rodičů.

Rodičovství, tj. prožívání těhotenství, „probuzení“ rodičovských postojů mladé matky či mladého otce, narození vlastního dítěte, kontakt s dítětem atd. Jde v podstatě o dosažení vyšší společenské úrovně a povznesení vlastní identity při vstupu do role rodičovské. Současně je však uspokojována i potřeba životní jistoty při sdílení péče o dítě s někým zralým asociálně kompetentním, tj. v tomto případě s manželským partnerem a eventuálně jeho původní rodinou. 3)

V případech, kdy muž nebo žena vlastní rodinu nezaložili nebo jejich manželství selhalo, bývá takřka pravidlem přetrvávající silný vztah k matce-pěstounce u dětí z SOS dětských vesniček a vztah k pěstounům u dětí z individuální pěstounské péče. Jako nejvýznamnější osobu svého dětství uvádí matku-pěstounku na 1. místě 93 % mužů a 81 % žen z SOS dětských vesniček. Děti z dětských domovů nikoho takového nemají a pokud nezakotvily v manželství, hledají oporu spíše ve vztazích k přátelům a spolupracovníkům.

Dalším významným resilientním činitelem charakterizujícím úspěšné absolventy pěstounské péče je vztah k sourozencům. Myslíme tím sourozence pravé i nepravé. (U dětí z dětských domovů, přestože celou dobu žily ve společnosti druhých dětí, se nevytvořil žádný vztah, který by tomu byl podobný.) Do dětských vesniček přichází často najednou několik sourozenců z jedné rodiny – kromě toho jsou tam ovšem i jiné přijaté dětí. Do individuální pěstounské péče vstupuje dítě samo nebo nejvýš dva vlastní sourozenci – kromě toho tam však zpravidla bývají i vlastní děti pěstounů. Naše šetření ukázalo, že vztahy „sourozenecké“ brzy překračují hranice dané pokrevností a zahrnují všechny děti v rodině. Příznačné je, že se brzy vytváří i tzv. sourozenecké tabu, takže děti z téže rodiny, byť pokrevně nepříbuzné, nejsou vzájemně sexuálně přitažlivé. (Výjimky jsou – avšak poměrně vzácné.)

Sourozenci udržují kontakty, vědí o sobě, scházejí se při rodinných výročích a oslavách, na pohřbech, ale také docela spontánně a příležitostně. V sourozeneckém společenství mají oporu. Výraznější je to opět u dětí z dětských vesniček než u dětí z individuálních pěstounských rodin. V dotaznících jsou sourozenci uváděni vesměs na 2. místě, tj. hned za matkou-pěstounkou. I když už všichni jsou dávno samostatní a bydlí třeba daleko od sebe, stává se poměrně často, že některý z nich má v tomto společenství dominantní postavení a udává tón ve společném rozhodování.

Celé naše výzkumné šetření nám však naznačuje, že patrně nejdůležitějším resilientním činitelem na vývojové dráze dítěte je toto dítě samo, totiž jeho osobnost. Jak se chová, co dělá a co nedělá, jak ono samo vstupuje v interakci se svým sociálním prostředím.

Ve světové literatuře jsou dnes uváděny takové resilientní vlastnosti pod názvem „big five“, což jest inteligence, svědomitost, extraverze, pozitivní emocionalita, přívětivost. Nepochybuji, že podobný výsledek bychom dostali, kdybychom tytéž analýzy mohli provádět i s našimi třemi skupinami osob s problematickým dětstvím.

Jenomže to zřejmě nestačí. Zdaleka to ještě nevystihuje ono bohatství osobnostních rysů, které tu vstupují ve vzájemnou souhru, aby společně daly příznivý výsledek. Při rekonstrukci životních příběhů např. vždy znovu nacházíme u našich výzkumných osob určitou schopnost prosadit se, ne však nějakým (dnes módním) asertivním chováním, nýbrž tím, že vzbudí pozornost a pozitivní zájem svého okolí. Získávají sympatie a pomoc. Z hodnotových dotazníků vychází, že je tu vždy dost lidí, na něž mohou spoléhat v těžkostech, ale první pomoc (i tu druhou a třetí) hledají tito lidé daleko spíše sami v sobě než ve svém okolí. Nejsou otráveni a znechuceni nezdarem. Dovedou se zvednout. Dovedou dávat a přijímat. A co nejdůle žitějšího, dovedou se zamilovat – dovedou na citové přiblížení citově odpovídat. (Dovedou se tzv. dobře oženit a dobře vdát.)

Takové vlastnosti nám, bohužel, neodhalí důmyslné matematické analýzy získaných nálezů – a náš kvalitativní přístup, včetně rekonstrukce životních příběhů, nám o nich jen něco málo napoví. Toho, co o resilientní povaze člověka nevíme, je zatím zřejmě mnohem více než toho, o čem se domníváme, že už známe. Myslím, že je to docela dobře. Jednak je to pobídka k další práci – a jednak i trochu tajemství patří k životu. Čím by se živili spisovatelé, kdyby psychologové už všechno věděli. Ostatně i psychologové tu dostávají lekci, že by se měli chovat skromně a své badatelské sebevědomí držet pěkně při zemi.

Výzkum byl podpořen grantem IGA MZ ČR č. NF 5579-3.

Literatura

Bowlby J.: Fortyfour Juvenile Thieves, Tyndall and Cox, London 1946
Harlow H. F., Harlow M. K.: Learning to Love, Amer. Scient. 54, 244–272, 1966
Hřebíčková M.: Obecné dimenze popisu osobnosti: Big Five v češtině, Čs. psychol. 43, 1–12, 1999/1
Kubička L., Dytrych Z., Matějček Z., Roth Z.: Prediktabilita dospělých lidí na základě IQ a osobnostních rysů zjištěných v dětství, Psychiatrie 2, 216–222, 1998/4
Langmeier J., Matějček Z.: Psychická deprivace v dětství, 3. vyd., Avicenum, Praha 1974
Matějček Z.: Některé zkušenosti ze sledování duševního vývoje dětí v dětských domovech pro děti od 1 do 3 let, Čs. pediat. 15, 234–241, 1960
Matějček Z., Bubleová V., Kovařík J.: Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace, PCP, Praha 1997
Matějček Z., Dytrych Z.: Riziko a resilience, Čs. psychol. 2, 97–105, 1998
McCrae R. R.: The Five-Factor Model: Issues and applications, J. Personality 60 (2, special issue) 1992
Papoušek H.: Počátek duševního vývoje. Kojenec a jeho svět, Propsy 1, 3–10, 1995/5
Papoušek H.: Počátek duševního vývoje. Kojenec a jeho svět, Propsy 3, 4–7, 1997/9

Poznámky

1) Viz Werner E. E., Smith R. S.: Vulnerable but Invincible, McGraw Hill, New York 1982.
2) Resilience – pružnost, přizpůsobivost (z lat. resilire – skákat zpět).
3) Potvrzení tohoto principu můžeme spatřovat aspoň zčásti také v Harlowových pokusech s deprivovanými samičkami makaka rhesus, 1966. Tyto samičky se původně chovaly k svým mláďatům odmítavě a zcela „nemateřsky“. Jestliže však pobývaly ve skupině se zkušenými „mateřskými“ matkami, postupně od nich přijímaly normální mateřské postoje.

RESILIENCE

V jednom dětském domově se zvýšenou péčí (což bylo zařízení pro děti s výraznějšími poruchami chování) byl asi dvanáctiletý chlapec, na kterého si kdekdo stěžoval. Zlobil víc než jiní. Když jsem se podíval na jeho rodinnou anamnézu, bylo mi jasné, že tomu sotva může být jinak. Rodina, z níž pocházel, poskytovala obraz „eminentně tristní“ – od alkoholizmu až po násilnictví a nejrůznější trestnou činnost všech svých dospělých členů. Shodou okolností bydleli na státním statku v místě, kde působil i můj vlastní bratr. Rodina to byla „vyhlášená“, takže ji bratr dobře znal. Upozornil mne, že tento chlapec má o rok staršího bratra, který se dobře učí. Navštívili jsme školu a tam se ukázalo, že tento starší bratr (navíc našemu chlapci velice podobný) je nejen „prima kluk“, ale hotová „hvězda školy“ – v učení, ve sportu, ve společnosti druhých dětí, zkrátka ve všem všudy. Z téhož prostředí, z téže špatné rodiny – jak je možné, že to špatné se obrátilo v dobré? Tento případ mi vždy neomylně „naskočí“ jako první, kdykoliv dnes pomyslím na resilienci.

INTUITIVNÍ RODIČOVSKÉ CHOVÁNÍ

Světově proslulými protagonisty zkoumání intuitivního rodičovského chování jsou (mezi jinými) manželé Papouškovi ze známého Kinderzentra v Mnichově. Moderní videotechnika umožňující synchronní snímání instinktivního (spontánního, nenaučeného a uvědoměle těžko kontrolovatelného) chování matky a chování dítěte nám dovede ukázat, jak jedno na druhé navazuje či jak jedno do druhého zapadá. Ukazuje nám, co je a co není vzájemná interakce, kdy matka dítěti rozumí a kdy nerozumí, jak nesmírně jemná, a přitom složitá choreografie akcí a reakcí se tu ve zlomcích vteřin rozvíjí. A jak navíc tohle všechno má u každého páru matka – dítě zcela jedinečný, individuální ráz.

MUŽ LASKAVÉ MOUDROSTI

Jan Amos Komenský kdysi přirovnal špatné vychovatele k ukazatelům u cest, ukazují sice cestu, ale samy nejdou. Profesor Zdeněk Matějček cestu ukazoval svými činy, moudrými a sloužícími dětem. Měl mnoho vzácných darů. Jedním z nich byla schopnost postihnout včas vznikající problémy a hledat cestu k nápravě. Několikrát výrazně vstoupil do nezištné péče o děti a zaměřil své úsilí jednak v jejich prospěch – většinou proti oficiálnímu proudu. K tomu přistupovala druhá schopnost – najít kolem sebe spolupracovníky a vytvářet tvůrčí prostředí. Třetí jeho schopností bylo velké umění podělit se o své poznatky a zkušenosti.

Začínal v dětském poradenství. V době, kdy byly administrativně rušeny mnohé fungující instituce, se nevzdával, neptal se, co je „módní“, pokračoval po léta a stále hledal cesty jak pomáhat dětem v nesnázích i jejich rodinám. Před číslem 35 000 vyšetření stojíme v údivu a úctě.

Záhy si našel velké téma: poruchy učení, a to hlavně poruchy čtení, ale i psaní a počítání. Systematickým pozorováním a zobecněním vlastních zkušeností vytvořil řadu metodických pomůcek, nápravných opatření pro celou rodinu a postupně vytvořil celý systém vedení, ve světě mnohdy obdivovaný a napodobovaný.

Záhy postřehl omyly a rizika kolektivní výchovy v jeslích, hlavně v týdenních. S řadou dalších odborníků – lékařů, psychologů, sociologů i žurnalistů – hledali jak neblahý ideologicky podporovaný systém omezit na minimum. Často se dostávali do konfliktu s mocí, riskovali své postavení, ale mnohé se jim podařilo prosadit. Ještě dnes je aktuální starý film „Děti bez lásky“.

Praktické úvahy z té doby se opíraly o studium světové literatury. Výsledkem byla monografie „Dětská deprivace“, kterou Z. Matějček napsal se svým letitým spolupracovníkem J. Langmeierem. Dočkala se mnoha překladů a pozitivních recenzí ve špičkových světových časopisech.

Objevné jsou dlouhodobé systematické studie o životních stezkách dětí žijících v sociálně rizikových podmínkách – dětí nechtěných, dětí svobodných matek, dětí z dětských domovů, z vesniček SOS, z rodin alkoholiků aj. A opět – celý tým vytvářel metodiky vyšetřování pro různý věk, metody vyhodnocování dat a jejich rozboru. Šetření probíhají více než 5 let. Malá část je zachycena v zde publikovaném článku Resilience . O hodnotě těchto studií svědčí, že se staly modelem pro analogická šetření v různých zemích.

A další zásluha Z. Matějčka: Po odchodu do důchodu systematicky a s naprostou samozřejmostí předával své zkušenosti studentům, kolegům, rodičům, promlouval v rozhlase i v televizi – vždy s nadhledem, optimizmem a srozumitelným jazykem. Z vlastních prostředků založil nadační fond, ze kterého se oceňují studentské práce z vývojové psychologie. Psal eseje o lásce, přátelství, vděčnosti, radosti, zákonodárství, i o výchově, která bývá nejúčinnější, když si myslíme, že právě nevychováváme.

Získal mnohá ocenění – státní, vysokoškolská a vědecká – ale zůstal skromný a ochotný kdykoliv poradit či společně přemýšlet o vedení dětí. Sám jsem u něj nejednou hledal poučení pro skauty – a Zdeněk nikdy nezklamal. V české výchově se někdy říká: Neber jméno Komenský nadarmo! Profesor Matějček však patří do galerie vychovatelů, kteří usilovali o nápravu věcí lidských péčí o nastupující generaci.

Václav Břicháček

O autorovi

Zdeněk Matějček

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, DrSc., (*16. 8. 1922 v Kladrubech, † 26. 10. 2004 v Praze) vystudoval Filozofickou fakultu UK. Spolu s J. Langmeierem zpracoval monograficky koncept psychické deprivace v dětství. Zabýval se výzkumem dětí se specifickými poruchami učení i chování a studiem dětí vyrůstajících v nepříznivých podmínkách. Po více než 30 let sledoval vývoj dětí, pocházejících z rizikových podmínek (nechtěné děti, děti z dětských domovů a vesniček SOS, děti svobodných matek aj.). Z jeho díla zmiňme například knihy Dyslexie (1988), spolu s J. Langmeierem Výpravy za člověkem (1981), Počátky našeho duševního života (1986), Praxe dětského psychologického poradenství (1991), Nadělje není v kouzlech (Portál, Praha 1999, rozhovory J. Jandourka, M. Elblové a H. Chvátalové s Z.M.), spolu se Z. Dytrychem Krizová situace v rodině očima dítěte (2002), spolu s M. Pokornou a P. Kargrem Rodičům na nejlepší cestu (2004), Psychologické eseje (2004).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné