Resilience

Ve své kariéře dětského psychologa jsem měl spolu se svými kolegy a přáteli tři zvláštní příležitosti. Dvacet let jsem vyšetřoval děti vyrůstající mimo vlastní rodinu, tj. v dětských domovech. Pak jsem se dalších třicet let zabýval dětmi, které získaly novou rodinu, tj. dětmi v pěstounské péči a v adopci. Mimo to jsem dlouhodobě sledoval děti vyrůstajících sice ve vlastních rodinách, avšak za nepříznivých či problematických psychosociálních podmínek. Tyto děti jsou dnes už dávno dospělé, mají své vlastní děti a dovedou se ve zpětném pohledu zamyslet nad svým dosavadním životem. Je celkem samozřejmé, že mnohé z nich byly nepříznivými okolnostmi ovlivněny. Vždy nás však znovu překvapí, že existují děti vyrůstající za týchž nepříznivých podmínek, avšak negativně ovlivněny nejsou (viz rámeček 1 ). Jsou „vzdorné“ (odolné) vůči nepříznivým podmínkám – jsou „vulnerable but invincible“, jak by řekla paní Emmy Wernerová. ¹⁾ Jaké faktory, jež mají funkci protektivní, chránící jedince před nepřízní osudu (či dokonce ameliorativní, přispívající k zlepšení), kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali?

Dnes má už tento jev svůj odborný název – resilience. ²⁾ Chtěl bych se pokusit přispět k jeho objasnění několika vlastními zkušenostmi i poznatky získanými v našich dlouhodobých výzkumech. Vzpomínám na případ, který mi dal podnět k dalšímu zkoumání této otázky (viz rámeček 1 ).

Ústav, nebo „špatná“ rodina?

Celou skupinu jsme rozdělili do dvou podskupin – na děti vychovávané ústavně (v kojeneckých ústavech) už před 1. rokem věku a děti, které přišly do dětského domova z rodin až po 1. roce. Tyto rodiny byly vesměs charakterizovány jako „špatné“, nepodnětné, ohrožující dítě – rodiče nechtěli nebo nebyli schopni se o dítě starat, proto bylo umístěno v ústavu. Pořadí vývojových ukazatelů, v nichž se děti opožďují, je v obou podskupinách shodné (viz obrázek). Nástupní skóry dětí, které přišly ze svých „špatných“ rodin, byly však v průměru zřetelně vyšší než skóry dětí přicházejících z kojeneckých ústavů, udržovaly se výše po celou dobu sledování a – což je z našeho hlediska zvláště významné – ke třetímu roku vykazovaly zřetelnější vzestupnou tendenci.

Které faktory v těchto „špatných“ rodinách (ve srovnání s proklamovanou odbornou péčí v kojeneckých ústavech) přece jen poněkud ochránily děti před hlubokým vývojovým propadem? Odpověď na tuto otázku jsme samozřejmě tehdy neměli. Naznačuje ji však série zkoumání intuitivního rodičovského chování (viz rámeček 2 ) o dvě desetiletí později.

Když celou věc znovu uvážíme, dojdeme nejspíše k závěru, že převést intuitivní interakci na rovinu naprogramovaného, naučeného chování každého jednotlivého člena ústavního personálu vůči každému jednotlivému dítěti je takřka nemožné. Proto také tam, kde vlastní rodina dítěte svou funkci ztrácí a dítěti (od věku kojeneckého až po věk školní) musí být zajištěno jiné vývojové prostředí, je třeba přednostně uvažovat o náhradní rodinné péči, nikoliv o péči ústavní.

Sledování psychického vývoje dětí v našich zařízeních tzv. kolektivní výchovy v letech padesátých a šedesátých nepodpořilo původní představu Johna Bowlbyho a jiných badatelů o poměrně jednotných následcích časné psychické deprivace. Mohli jsme totiž rozlišit několik typů osobnostního vývoje ústavních dětí, přičemž typ označený jako „relativně dobře přizpůsobený“ byl nejčastější a představoval přibližně polovinu osazenstva dětských domovů. Ve svém ústavním prostředí byly tyto děti celkem nenápadné, nepůsobily zvláštní výchovné obtíže – z relativně chudé nabídky podnětů dovedly vytěžit poměrně hodně a svému citově ochuzenému prostředí se přizpůsobily přiměřeným snížením svých nároků. Problémy ovšem nastávaly později, když v době dospívání měly toto své chráněné prostředí opustit a vstoupit do tzv. normálního života.

Na podkladě dlouhodobých zkušeností s těmito dětmi a poznatků o některých déle sledovaných „úspěšných“ případech jsme se pokusili identifikovat ještě za hranicí časného dětství některá „záchytná“ vývojová období a některé protektivní faktory v nich, jež psychickou deprivaci pomáhají zastavit a přimět k ústupu.

Stručný výčet těchto činitelů vypadá asi takto:

• Uplatnění intelektových schopností dítěte ve školní práci. Týká se to nejčastěji dítěte ve věku kolem 10–11 let, které po počátečním nevalném rozběhu najednou začne školní práce zajímat a bavit. Děje se tak patrně v souvislosti s nástupem abstraktního myšlení a logické paměti. Mnohdy je to dáno i osobou učitele.
• Uplatnění některých individuálních schopností a dovedností dítěte ve společnosti druhých dětí. Ve středním školním věku vrcholí u dětí snaha zapojit se do společnosti vrstevníků. Závaznost norem skupiny mnohdy převažuje nad závazností rodinných pravidel. Ponížení před ostatními je bolestně prožíváno, naopak vyniknutí identitu dítěte vysoce povznáší. Přijetí dětskou skupinou je nástupní terén pro další vzestupnou společenskou kariéru. Jde především o sport, manuální dovednosti, techniku, dnes i ovládání počítačů, hudbu a zpěv, zájem o přírodu a tomu odpovídající znalosti, výtvarné dovednosti, herecké nadání a jakékoliv jiné umělecké projevy.
• Uplatnění tělesné zdatnosti, síly a obratnosti. Společenská hodnota tělesné zdatnosti a síly výrazně stoupá ve středním a starším školním věku. U chlapců se stává významnou součástí jejich pohlavní identity, tj. mužnosti. Podobně je tomu u dívek s tělesným zjevem, elegancí pohybu a jinými charakteristikami „ženskosti“.
• Sexuální dozrávání, erotické prožitky, zamilování. Opět jiná rovina, na níž se může dospívající chlapec nebo dívka „zachytit“. Skutečnost sice zdaleka neodpovídá pohádkové a románové představě o absolutní nápravné moci milenecké lásky, nicméně vskutku i naše sledování potvrzuje, že uspokojivé prožití této fáze vývoje u některých mladistvých s výraznou historií deprivace dovede zaměřit pozitivním směrem celý jejich další vývoj.

Resilientní vlastnosti v dospělosti

• 60 dětí, které od časného dětství vyrůstaly v dětských domovech a přímo z nich odešly „do života“,
• 159 dětí, které v předškolním (někdy i školním) věku přešly z dětských domovů nebo svých nefunkčních rodin do SOS dětských vesniček,

• 108 dětí, které byly vychovávány v individuálních pěstounských rodinách.

Jaké okolnosti ve svém životě vnímají sami tito dospělí (relativně uspokojivě adaptovaní) lidé jako „ochranné“ či „pomocné“? A které takové okolnosti můžeme my při pohledu zvenčí v jejich životě vystopovat?

Zatímco v prvních letech života se resilientním činitelem jeví život dítěte ve vlastní rodině, v níž je pozitivně přijímáno, v dospělosti je činitelem životní opory zase vlastní rodina, ovšem ta, kterou tyto děti založily. Je to očividné jak u dětí z dětských domovů, tak u dětí z pěstounské péče. Manžel či manželka, děti, domov, společné hospodaření, citové vztahy, sexuální uspokojení a všechno, co souvisí s rodinným životem – to zcela jednoznačně dominuje v odpovědích na otázky i v životních příbězích. Že „manželství je posvátná věc“, soudí např. 86 % mužů a 78 % žen z SOS dětských vesniček. Soustředění na rodinu je poměrně často provázeno podstatným omezením (až vyloučením) vztahů mimo-rodinných, tj. přátelských, kamarádských, spolupracovnických apod.

Typické pro některé osoby (v tomto případě zvláště pro ženy) je až jakési „zbožnění“ vlastního manželství a vlastní rodiny. Je to postoj kompenzačně přehnaný, nicméně sociálně dobře přijatelný. Příznačné je, že se tito jedinci velmi rychle (až skoro překotně) snaží přijmout „za své“ rodiče svého manželského partnera a celé jeho rodinné zázemí. Stane se například, že se muž vzdá svého původního jména a přijme jméno své manželky, tj. i jejích rodičů.

Rodičovství, tj. prožívání těhotenství, „probuzení“ rodičovských postojů mladé matky či mladého otce, narození vlastního dítěte, kontakt s dítětem atd. Jde v podstatě o dosažení vyšší společenské úrovně a povznesení vlastní identity při vstupu do role rodičovské. Současně je však uspokojována i potřeba životní jistoty při sdílení péče o dítě s někým zralým asociálně kompetentním, tj. v tomto případě s manželským partnerem a eventuálně jeho původní rodinou. ³⁾

V případech, kdy muž nebo žena vlastní rodinu nezaložili nebo jejich manželství selhalo, bývá takřka pravidlem přetrvávající silný vztah k matce-pěstounce u dětí z SOS dětských vesniček a vztah k pěstounům u dětí z individuální pěstounské péče. Jako nejvýznamnější osobu svého dětství uvádí matku-pěstounku na 1. místě 93 % mužů a 81 % žen z SOS dětských vesniček. Děti z dětských domovů nikoho takového nemají a pokud nezakotvily v manželství, hledají oporu spíše ve vztazích k přátelům a spolupracovníkům.

Dalším významným resilientním činitelem charakterizujícím úspěšné absolventy pěstounské péče je vztah k sourozencům. Myslíme tím sourozence pravé i nepravé. (U dětí z dětských domovů, přestože celou dobu žily ve společnosti druhých dětí, se nevytvořil žádný vztah, který by tomu byl podobný.) Do dětských vesniček přichází často najednou několik sourozenců z jedné rodiny – kromě toho jsou tam ovšem i jiné přijaté dětí. Do individuální pěstounské péče vstupuje dítě samo nebo nejvýš dva vlastní sourozenci – kromě toho tam však zpravidla bývají i vlastní děti pěstounů. Naše šetření ukázalo, že vztahy „sourozenecké“ brzy překračují hranice dané pokrevností a zahrnují všechny děti v rodině. Příznačné je, že se brzy vytváří i tzv. sourozenecké tabu, takže děti z téže rodiny, byť pokrevně nepříbuzné, nejsou vzájemně sexuálně přitažlivé. (Výjimky jsou – avšak poměrně vzácné.)

Sourozenci udržují kontakty, vědí o sobě, scházejí se při rodinných výročích a oslavách, na pohřbech, ale také docela spontánně a příležitostně. V sourozeneckém společenství mají oporu. Výraznější je to opět u dětí z dětských vesniček než u dětí z individuálních pěstounských rodin. V dotaznících jsou sourozenci uváděni vesměs na 2. místě, tj. hned za matkou-pěstounkou. I když už všichni jsou dávno samostatní a bydlí třeba daleko od sebe, stává se poměrně často, že některý z nich má v tomto společenství dominantní postavení a udává tón ve společném rozhodování.

Celé naše výzkumné šetření nám však naznačuje, že patrně nejdůležitějším resilientním činitelem na vývojové dráze dítěte je toto dítě samo, totiž jeho osobnost. Jak se chová, co dělá a co nedělá, jak ono samo vstupuje v interakci se svým sociálním prostředím.

Ve světové literatuře jsou dnes uváděny takové resilientní vlastnosti pod názvem „big five“, což jest inteligence, svědomitost, extraverze, pozitivní emocionalita, přívětivost. Nepochybuji, že podobný výsledek bychom dostali, kdybychom tytéž analýzy mohli provádět i s našimi třemi skupinami osob s problematickým dětstvím.

Jenomže to zřejmě nestačí. Zdaleka to ještě nevystihuje ono bohatství osobnostních rysů, které tu vstupují ve vzájemnou souhru, aby společně daly příznivý výsledek. Při rekonstrukci životních příběhů např. vždy znovu nacházíme u našich výzkumných osob určitou schopnost prosadit se, ne však nějakým (dnes módním) asertivním chováním, nýbrž tím, že vzbudí pozornost a pozitivní zájem svého okolí. Získávají sympatie a pomoc. Z hodnotových dotazníků vychází, že je tu vždy dost lidí, na něž mohou spoléhat v těžkostech, ale první pomoc (i tu druhou a třetí) hledají tito lidé daleko spíše sami v sobě než ve svém okolí. Nejsou otráveni a znechuceni nezdarem. Dovedou se zvednout. Dovedou dávat a přijímat. A co nejdůle žitějšího, dovedou se zamilovat – dovedou na citové přiblížení citově odpovídat. (Dovedou se tzv. dobře oženit a dobře vdát.)

Takové vlastnosti nám, bohužel, neodhalí důmyslné matematické analýzy získaných nálezů – a náš kvalitativní přístup, včetně rekonstrukce životních příběhů, nám o nich jen něco málo napoví. Toho, co o resilientní povaze člověka nevíme, je zatím zřejmě mnohem více než toho, o čem se domníváme, že už známe. Myslím, že je to docela dobře. Jednak je to pobídka k další práci – a jednak i trochu tajemství patří k životu. Čím by se živili spisovatelé, kdyby psychologové už všechno věděli. Ostatně i psychologové tu dostávají lekci, že by se měli chovat skromně a své badatelské sebevědomí držet pěkně při zemi.

Výzkum byl podpořen grantem IGA MZ ČR č. NF 5579-3.