Éčka a predátoři

Jak ukazuje řada článků v hlavním tématu tohoto čísla, kolem přídatných látek (éček) v potravinách panuje řada mýtů a iracionálních obav. To neznamená, že je s nimi vše v nejlepším pořádku. Jen se mnohdy bojíme toho, čeho bychom se bát nemuseli, přičemž přehlížíme jiná, ve skutečnosti mnohem závažnější rizika.

Málokdo pročítá recenzované studie a kriticky vyhodnocuje jejich metodiku a statistické zpracování, aby si udělal obrázek o (ne)závadnosti toho kterého éčka. Ostatně to za nás dělají příslušné regulační orgány disponující potřebnou expertízou. Má-li nějaká látka přidělen svůj E-kód, můžeme se spolehnout, že prošla hodnocením bezpečnosti. Pravda, nemusíme mu věřit. Ale pokud jati nedůvěrou čerpáme informace raději z lifestylových magazínů a sociálních sítí, dostáváme se z louže pod Niagarské vodopády. Většina obav nepramení z důkladné znalosti chemie, toxikologie a lidského metabolismu. Nedůvěra si mnohdy vystačí s dělením na přírodní a syntetické (či „chemické“) a z hrůzy před číselnými kódy či složitými názvy chemických sloučenin (viz Miloslav Pouzar na s. 352: „…za rizikovější jsou považována ta [aditiva], jejichž název je delší, případně se hůře vyslovuje“).

Množství aditiv v potravinách je jen symptom skutečného problému: nezanedbatelnou část našeho jídelníčku představují průmyslově ultrazpracované potraviny, jimž různá éčka pomáhají získat a udržet chuť, barvu, konzistenci i trvanlivost. Krmíme se „prázdnými kaloriemi“, jimiž trápíme trávicí systém a jeho mikrobiální nájemníky, zatěžujeme játra, oslabujeme imunitu, hromadíme podkožní tuk a zaděláváme si na zdravotní komplikace.

Na individuální úrovni není tak těžké tomuto problému čelit, jsme-li si ho vědomi a cítíme-li jeho vážnost. O zdravější stravování se jistě může snažit i společnost jako celek, ale pokud nás na Zemi žije osm miliard, rychle roste podíl městského obyvatelstva a zemědělskou výrobu delegujeme na stále menší část populace, bez průmyslově zpracovaných potravin se neobejdeme. Potraviny neputují z pole do úst, v poživatelné formě musí projít dlouhým zpracovatelským a obchodním řetězcem. Dostupnost zdravých potravin nezajistíme vyhlášením války éčkům, řešení musí být mnohem komplexnější.

Je to v něčem podobné jako nedávno rozvířené téma predátorských časopisů. Ty se do povědomí i té části společnosti, která se dosud o vědecké publikování nezajímala, dostaly skrze taškařici, kterou rozehrála TOP 09 kolem odvolání Heleny Langšádlové. Kauza ministerského kandidáta Pavla Tuleji nasvítila širší veřejnosti otázku, která se donedávna řešila jen v relativně úzkém kruhu zasvěcených.

Kresba Ivan Steiger

Stejně jako éčka, i predátorské časopisy jsou jen symptom komplexnějšího problému. S tím rozdílem, že zatímco na většině éček není při rozumném zacházení nic špatného, na predátorských časopisech bychom klady hledali s obtížemi.

Na webu spolku Czexpats in Science na to v obecné rovině těsně před vypuknutím skandálu upozornil Jakub Tomek (viz citát na s. 327) a po odhalení Tulejových pochybení na to v bouřlivé diskusi poukázala i řada dalších komentátorů.

Publikování v predátorských časopisech je motivováno nedokonale nastaveným hodnocením české vědy, které vědce svádí k podobným instantním řešením (byť je to dnes těžší než v dobách kafemlejnku). Vědeckou kariéru lze stavět na talentu, originalitě, neustálém vzdělávání, dřině (a troše štěstí), nebo na hledání cest, jak systémem pokud možno bezbolestně proplouvat. Kdo si zvolí druhou možnost, bude nejspíš historií zapomenut, ale jako „vědecký pracovník“ může docela spokojeně existovat a dosáhnout i na významné funkce.

Hlavní chybou Pavla Tuleji nebylo samotné publikování v predátorských časopisech. To by se snad dalo vysvětlit a omluvit, pokud by měl dost jiných kvalitních publikací a pokud by vše nesváděl na svou doktorandku. Větší problém představuje obsahová plytkost kritizovaných článků psaných podivnou czengličtinou („In this paper is analyzed regions at the level 2.“), která svědčí o řekněme laxním přístupu k odevzdané práci. Jako by cílem sepsání článku nebyla snaha prezentovat nová zjištění, ale vykázat publikaci v systému, který umožňuje nahradit kvalitu kvantitou.

Je znepokojivé, že kdyby opavský ekonom nekývl na nabídku ministerského křesla, jeho sporná publikační aktivita by nejspíš nikomu nevadila. Kargokult napodobující vědu pomocí jejích vnějších atributů není selháním jednoho akademika.

Pokud by zájem o éčka přivedl lidi k hlubšímu zamyšlení nad tím, co dennodenně jedí, co jim nabízejí supermarkety a řetězce rychlého občerstvení, bylo by to ozdravné. Doslova. Pokud by nás epizodní rozruch kolem ministra pro vědu vedl k systematičtější reflexi způsobu, jakým se u nás hodnotí věda, udělují tituly a budují vědecké kariéry, byla by květnová fraška nakonec docela užitečná.