Čím více éček, tím méně důvěry

Na zdravotní nezávadnost potravinářských aditiv jsou kladeny přísné nároky. Postoj zákazníků k nim je však téměř stejně negativní jako k prokazatelně toxickým kontaminantům.

Nedávno zesnulý izraelsko-americký psycholog Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ve své knize Myšlení rychlé a pomalé z roku 2011 definoval dva systémy přemýšlení, které lidský mozek používá v rozhodovacích situacích. První z nich je energeticky nenáročný, rychlý, automatický, založený na emocích a asociacích, druhý pak spotřebovává mnohem více času a energie, využívá logického usuzování, je abstraktní, zabývá se vztahy mezi příčinami a následky, zahrnuje porovnávání a zvažování možností a je založený na pravidlech. Většina z nás by přísahala, že se téměř vždy rozhoduje racionálně, bez emocí. Jak také jinak – vždyť Homo sapiens sapiens má být přece člověk rozumný. Jenže tento rozumný člověk je také v důsledku evoluce náchylný k šetrnému zacházení s vlastními energetickými zásobami. Druhý systém tak spouští pouze výjimečně (asi 5 procent veškerého mozkového provozu) v momentech potřeby strategického plánování, ale většinu taktických rozhodnutí dělá více méně instinktivně, heuristicky.

Jednou z nejstarších a nejobvyklejších lidských rozhodovacích situací je výběr potravy. Na správné volbě závisí přežití, takže je zde jistě namístě určitá míra odpovědnosti, ale na druhou stranu se tento proces opakuje několikrát denně po celý život, takže musí zahrnovat i rutinu – nikdo si při výběru pečiva či zeleniny nemůže dovolit spotřebovat víc energie, než kolik mu jí daná potravina poskytne, jinak by to totiž bylo k nepřežití.

Kolik éček asi obsahují? A jsou škodlivá?

Snímek volné dílo, CC0

Díky složitým potravinářským technologiím se dnes v potravinách vyskytuje vedle obvyklých nutričně významných složek i řada tzv. přídatných látek (aditiv), které se do jídel či nápojů záměrně přidávají, aby pomohly zachovat či zlepšit jejich bezpečnost, čerstvost, chuť, vůni, texturu nebo vzhled. Jde zejména o konzervační látky, senzorická činidla, aromatické látky, emulgátory, protispékavé látky, antioxidanty ap. Spolu s kontaminanty, což jsou nežádoucí látky, které se do potravin dostávají ze znečištěného životního prostředí či v důsledku technologických pochybení, vyvolávají největší obavy právě aditiva. To, že je postoj zákazníků k potravinovým aditivům, na jejichž zdravotní nezávadnost jsou kladeny jasně definované nároky, téměř stejně negativní jako postoj k prokazatelně toxickým kontaminantům, má řadu příčin, ale tou hlavní je právě používání Kahnemanova systému číslo jedna v rámci vyhodnocování zdravotní nezávadnosti potravin.