Československé vojsko na Východočínské železnici

Československá politická reprezentace navázala kontakty s čínskou vládou v Pekingu ještě před vznikem samostatného státu, konkrétně v srpnu 1918. Důvodem byla předpokládaná přítomnost československého vojska na čínském úseku Transsibiřské magistrály, na tzv. Východočínské železnici.

Trať vedoucí ze stanice Mandžouli do stanice Pograničnaja přes čínské území podstatně zkrátila cestu po Transsibiřské magistrále mezi Zabajkalím a Vladivostokem. V době, která nás zajímá, byla společným rusko-čínským podnikem, později přešla pod spojeneckou správu. Většina území, kterým procházela, byla jako tzv. pojas otčužděnija vyňata zpod jurisdikce čínských úřadů. Řídicí personál železnice byl většinou ruský, provoz a nádražní budovy se nelišily od toho, co naši vojáci znali ze Sibiře. Proto se nelze divit, že čínské prostředí kolem železniční tratě příliš nevnímali. Z toho důvodu je také v legionářské literatuře přítomnosti našeho vojska v Číně v letech 1918–1922 věnovaná poměrně malá pozornost.

Navzdory tomu musíme přítomnost československých legií na čínském území chápat nejen jako první významnou událost ve stoletých dějinách česko-čínských vztahů, ale i jako možnost podívat se na některé epizody sibiřské anabáze z jiné perspektivy. Často nám odhalí překvapivé nebo účelově přehlížené souvislosti, v tomto případě osud tzv. vladivostocké skupiny, tedy asi 12 000 (podle některých údajů až 14 000) československých vojáků, kteří se již koncem května 1918 ocitli na rejdě vladivostockého přístavu, ale museli se po dvou měsících čekání na lodě vrátit zpátky za Ural.

Vladivostocká deklarace

V prosinci 1918 doputoval do úřadovny československého ministerstva zahraničí v Paříži francouzsky psaný text bez záhlaví, bez data a bez podpisu. Protože byl odeslán pobočkou Československé národní rady (ČSNR) ve Vladivostoku, nazvali ho úředníci Vladivostockou deklarací. Text byl málo srozumitelný a úředníci se zřejmě příliš nenamáhali. Dokument zařadili pod číslem 24 mezi smlouvy o uznání Československa cizím státy.¹⁾ Proto se občas můžeme dočíst, že Čína uznala Československo již v prosinci 1918. Teprve poměrně nedávno, když se mi v archivu čirou náhodou podařilo najít zatoulaný čínský originál Vladivostocké deklarace, se ukázalo, že všechno bylo jinak.

Dne 26. července 1918 navštívil ministra zahraničí pekingské vlády pana Lu Zhengxianga francouzský vyslanec v Pekingu M. Boppe, aby tlumočil žádost Spojenců o souhlas s průjezdem „spojeneckého českoslovanského vojska“ přes čínské území.²⁾ Vláda Čínské republiky se sídlem v Pekingu byla v té době jedinou mezinárodně uznávanou vládou celé Číny, i když byla schopná kontrolovat nanejvýš hlavní město a jeho bezprostřední okolí. O to citlivěji reagovala na všechno, co by mohlo její výlučné mezinárodní postavení zpochybnit nebo naopak zvýraznit. Chopila se příležitosti a odpověď vybavila všemi potřebnými náležitostmi včetně podpisů všech členů vlády i ministerského předsedy Duana Qiruiema.

Nevíme, co konkrétně si ministři pekingské vlády pod pojmem „spojenecké českoslovanské vojsko“ představovali ani jaké měli povědomí o úsilí slovanských národů vymanit se z područí Rakousko-Uherska. Máme důvod o jejich znalostech pochybovat, neboť ještě o půl roku později musel M. R. Štefánik guvernérovi provincie Heilongjiang, po které se naši vojáci již pět měsíců pohybovali, složitě vysvětlovat, že naše vojsko není jednou z ruských armád, které se potloukají po severovýchodní Číně a po Sibiři. Čína byla od srpna 1917 ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem³⁾ a našemu „plnomocníku“ v Charbinu, o kterém bude řeč později, dalo hodně práce přesvědčit úředníky, že Češi a Slováci jsou příslušníky spřátelených národů, a proto by se k nim čínské úřady měly chovat jinak než k internovaným Němcům, Rakušanům a Maďarům. O špatné informovanosti pekingské vlády svědčí i skutečnost, že autor čínské verze použil pro slovo „Česko“ znaky 乞开, které se nikde jinde v souvislosti s Československem nevyskytují.⁴⁾

Představitelé československé politické reprezentace ve Vladivostoku, na rozdíl od pekingské vlády, význam dokumentu podcenili. Zřejmě žádost o souhlas se vstupem vojska na čínské území chápali pouze jako nutnou formalitu (čs. vojsko překročilo čínské hranice dvanáct dní před vydáním Vladivostocké deklarace) a ani se nesnažili zajistit solidní překlad do některého z evropských jazyků. Ve stručném a obsahově mlhavém překladu do francouzštiny vynechali dokonce i datum a podpisy. Teprve po nalezení originálu se zjistilo, že je dokument datovaný. Je na něm zřetelné datum: 24. den 8. měsíc 7. rok Čínské republiky. Neboli 24. srpen 1918. A jak víme, k tomuto dni nezávislý československý stát ještě neexistoval. Takže nedbalý překlad zavinil i chybnou původní interpretaci obsahu. Teprve když se podařilo najít, identifikovat a přeložit čínský originál, se zjistilo, jaký význam přikládala tomuto dokumentu čínská vláda, když ho podepsal nejen ministr zahraničí, ale i ostatní ministři tehdejší pekingské vlády včetně ministerského předsedy. Z originálu také zjišťujeme, že se dokument nejmenuje Vladivostocká deklarace, ale Deklarace o vyvedení vojska z Vladivostoku, a hovoří se v něm o průjezdu „spojeneckého českoslovanského vojska“ přes Čínu z východu na západ.

Kromě čistě odborných publikací je dnes anabáze našich ruských legií většinou pojímána jako legenda. Legenda o odvaze a hrdinství, o sebezapření a vlastenectví vojáků, kteří v krutých podmínkách nehostinné Sibiře bojovali s nelítostnými bolševiky za naši svobodu. V této legendě se naši vojáci probíjejí s nasazením životů z evropské části Ruska do Vladivostoku, kde na ně čekají lodě, aby je dovezly do Evropy. Ovlivněni touto legendou jsme při překladu čínského originálu Deklarace o vyvedení vojska z Vladivostoku znejistěli. Nejedná se o chybu? Týká se dokument skutečně československých legií? Pokud ano, jak se vojsko dostalo do Vladivostoku, když nejelo přes Čínu? O jak velké vojsko šlo? Co dělalo čs. vojsko ve Vladivostoku v srpnu 1918, když evakuace začala až v prosinci 1919? A proč se vracelo na západ?

Odpovědi na tyto otázky

jsme našli v kronikách 5. a 8. pluku⁵⁾ i v archivních dokumentech.⁶⁾ Potvrdili jsme si, že podle rozhodnutí ČSNR a na základě její dohody s bolševickou vládou vyjely první vlaky z Penzy, kde se naše vojsko formovalo po stažení z Ukrajiny, směrem na Vladivostok již koncem dubna 1918. Vlaky doprovázeli rudí komisaři vybavení doporučujícími dopisy podepsanými členy bolševické vlády.

Ve vztahu k vnitropolitickým problémům Ruska se vojsko snažilo zachovat Masarykem definovanou „ozbrojenou neutralitu“. Průjezd Sibiří nebyl bezkonfliktní. Generál M. K. Diterichs, který vojenským ešelonům velel, o tom napsal: „Jeda s prvním ešelonem v doprovodu dr. Girsy jako představitele Národní rady a se zvláštním ustanoveným sovětskou vládou komisařem Lukianovem, já nicméně jsem nepochyboval, že celý korpus neprojede a že místní sověty měst a stanic na dráze nerespektujíce příkazů ústřední bolševické vlády nevyhnutelně poženou situaci na ostří nože.“⁷⁾ I tak se prvním osmi vlakům podařilo dojet bez větších komplikací až za Bajkal. Teprve tam nastaly vážné problémy, neboť bělogvardějský ataman G. M. Semenov si na rusko-čínské hranici zřídil svůj hlavní stan a zablokoval dopravu přes Čínu. Našim vojákům nezbylo než použít mnohem delší a nespolehlivou náhradní trať přes Chabarovsk. I přes technické problémy dorazilo na konci května minimálně osm vlaků s nejméně 12 000 vojáky úspěšně do cíle cesty, Vladivostoku. Město v té době kontroloval místní sovět. Naše vojáky dobře přijal, poskytl jim ubytování a po dohodě se Spojenci veškeré zaopatření.

V citované kronice Za svobodu nacházíme mnoho oslavných ód na chování našich vojáků ve Vladivostoku, na akce, které organizovali, i na přátelské vztahy s činovníky místních sovětských úřadů i se zástupci spojeneckých armád: „Naše pluky byly pečlivě sledovány a pozorovány. Byly neznámou pevninou pro vladivostockou veřejnost, sověty i spojenecké představitele… Jejich zájem, i když formou diskrétní, byl, pochopitelně, velmi intenzivní… Nikdo ze Spojenců nečekal, že by československá vojska, která prožila na jihozápadním bojišti dobu těžkou a trapnou… uchránila si v plné kráse ducha i vzhled vzorných organizací vojenských.“⁸⁾

Na jaře 1918 se zkomplikovala situace na západoevropském bojišti. Německá a rakousko-uherská armáda posílená o vojáky vracející se po podpisu brest-litevského míru z východní fronty připravila ofenzivu, která ji přiblížila k branám Paříže. Jedním z možných variant scénáře, který měl ulehčit vojskům Dohody na západoevropském bojišti, bylo znovuotevření východní fronty. Příležitost nabídla v dubnu 1918 z několika liberálních místních vlád sestavená všeruská prozatímní vláda, která odmítla podmínky brest-litevského míru a ujistila Spojence, že obnoví východní frontu proti Německu a Rakousko-Uhersku, dostane-li se jí podpory ze strany Dohody. Podle představitele ruské prozatímní vlády bylo „ruské obyvatelstvo připraveno podporovat intervenci Dohody proti bolševikům i Němcům… Není třeba zdůrazňovat, jak příhodná je přítomnost československých vojáků na Sibiři… Toto vojsko je velmi příhodným jádrem nové sibiřské armády. S podporou Dohody je možné vytvořit v evropské části Ruska proti Němcům armádu s minimálně 200 000 vojáky. To může vést k opětovnému zapojení Ruska do války.“⁹⁾

Dne 2. května 1918 přijala Nejvyšší válečná rada Dohody na zasedání v Abbeville usnesení, které nevyloučilo možnost vypravit na Sibiř intervenční armádu. Jejím „předvojem“ se mělo stát československé vojsko.¹⁰⁾

Spojenci nebyli v názoru na intervenci na Sibiři a na využití našeho vojska jednotní. Francie žádala transfer do Evropy. Velká Británie, která se angažovala v protibolševické intervenci na severu Ruska, dávala naopak přednost využití našeho vojska v Rusku a přesun tak početné armády po moři považovala za nemožný. Spojené státy původně myšlenku intervence na Sibiři odmítaly. Rozhodly se až poté, co se ve Vladivostoku vylodila japonská armáda a českoslovenští vojáci se přes proklamovanou snahu zůstat ve vnitroruském sporu neutrální dostali do otevřeného střetu s bolševiky.

V polovině května došlo na nádraží v Čeljabinsku k incidentu mezi našimi vojáky a maďarskými zajatci. Místní sovětské úřady reagovaly tím, že zatkly několik představitelů československého sboru. Zatčení byli po krátké době osvobozeni, ale událost prohloubila již delší dobu se stupňující napětí mezi našimi vojáky a bolševiky. Podle usnesení z Abbeville měly dál na východ pokračovat pouze „…ty kontingenty… které se nacházejí na východ od Omska… [aby] mohly případně působit při akci Spojenců v Sibiři“.¹⁰⁾ Vlaky, které se dosud nacházely na západ od Omska, se měly stočit na Archangelsk, kam právě připlul britský křižník Olympia. Vojáci neznali diplomatické pozadí tohoto rozhodnutí a na rozdíl od funkcionářů ČSNR viděli v rozdělení a částečném odzbrojení intriky bolševiků. Na sjezdu v Čeljabinsku se rozhodli neuposlechnout rozkazu ČSNR a jet na východ „vlastním pořádkem, třeba i násilím“. Netušili, že dosud neexistuje dohoda o vyslání lodí, které by je odvezly do Evropy, a že v nové situaci pro ně do Vladivostoku těžko lodě přijedou. Situaci navíc zkomplikoval Radola Gajda, který jako velitel skupiny vojsk nacházejících se mezi Omskem a Irkutskem vstoupil do otevřeného boje s místními bolševiky. Po incidentu v Čeljabinsku se do ozbrojených konfliktů s rudými dostaly naše legie na téměř celém západním úseku magistrály.

Pobočka ČSNR ve Vladivostoku a vojáci, kteří se v tomto městě nacházeli, byli izolováni a nechápali problémy, které vznikly na západní Sibiři. Svým spolubojovníkům vzkázali: „Soudruzi Sibiřané, Čechoslováci, zastavte boje, které mohly vzniknout jen nedorozuměním nebo provokací… Je nás zde už 12 000 ve velmi dobrém zaopatření… místní sovětská vláda nás všemožně podporuje a my jsme k ní zcela loajální a přátelští… Plán dopravit první divizi do Archangelsku navrhli Spojenci, aby byl snazší transport. My čekáme na lodě, které zatím nepřijely, protože vznikly překážky technického rázu.“¹¹⁾

Výše popsané události, možnost svrhnout s pomocí československého vojska vládu Sovětů, obnovit prostřednictvím ruské prozatímní vlády východní frontu a zároveň zabránit Japoncům ovládnout ruské Přímoří uspíšily rozhodnutí administrativy USA připojit se k intervenci na Sibiři. Prezident Woodrow Wilson zdůvodnil své rozhodnutí mj. nutností „uvolnit československé jednotky ke konsolidaci sil, které by nabídly na ochranu protibolševických armád a vznikajících ruských vlád… a na obnovení východní fronty ruskými silami“.¹²⁾

Stanovisko musela změnit i Francie. A. Guinet, vedoucí francouzské mise, který původně vystoupení našich vojáků v Čeljabinsku odsoudil, vydal prohlášení, kde mj. napsal: „Vaše energické vystoupení odpovídající přesnému pochopení situace slouží k velké cti československého vojska a ukazuje chrabrost… Členové francouzského poselstva museli se ještě nedávno pokoušeti jednat se sovětskou vládou. Avšak tato vláda nezasluhuje již týchž ohledů v očích Spojenců a kulturního světa…Od nynějška uvidíte, jak my tělem i duší budeme podporovati osvobozovací činnost československé armády… Jsem pověřen k velké své radosti oznámit československým částem v Rusku… že konečně obnovena ruská fronta, díky vám, ale bohužel dosud za slabé účasti výkvětu ruského národa. Tato fronta je namířena proti pravým nepřátelům Ruska, proti nepřátelům Spojenců, proti nepřátelům práva a spravedlnosti, proti Němcům.“¹³⁾ „Vaším úkolem nyní jest držeti dobyté pozice a starati se o osvobození sibiřské dráhy a čekati přibytí spojeneckých sil… Oznamte všem bratřím, že na základě rozhodnutí sjezdu armádního sboru, v souhlase s Národní radou a v dohodě se Spojenci náš sbor je určen jako předvoj spojeneckých sil, že instrukce vydané štábem mají jediný cíl – vybudovati protiněmeckou frontu v Rusku společně s ruským národem.“¹⁴⁾

Rozhodnutí ponechat naše vojsko v Rusku znamenalo pro vojáky 5. a 8. pluku, kteří již dva měsíce čekali na rejdě vladivostockého přístavu, povinnost nasednout do vlaků a vrátit se zpátky na Sibiř. Mnozí z nich se pak do Vladivostoku vrátili až po dalších dvou letech.

Ještě než se vydali na cestu, dostal generál Diterichs rozkaz zajistit pro potřeby intervenčních vojsk vladivostocký přístav, což konkrétně znamenalo vrátit město pod správu nedávno bolševiky sesazené administrativy starosty Agareva. Vzhledem k dosavadním dobrým vztahům s místním sovětem to pro generála Diterichse nebyl příjemný úkol. V hlášení, popisujícím způsob, jak se tohoto úkolu zhostil, generál napsal: „V 10 hodin ráno 29. června předložil jsem místnímu sovětu požadavek, aby posádka Vladivostoku ve 30 minutách složila zbraně. Požadavek jsem motivoval tím, že je nezbytno zabezpečit týl příštích operací mého vojska na východě. Současně jsem obklíčil město a izoloval jej od bolševických sil, koncentrovaných u Nikolsk-Ussurijska. V 10 hodin 30 minut vstoupila moje vojska do města a začala odzbrojovat posádku i místní obyvatelstvo. Odpovědi na své ultimátum jsem nedostal, ježto místní sovět – téměř v celém svém složení – utekl se ke mně do bytu, kde se vzdal představiteli Národní rady Dr. Girsovi… O připravovaném svém vystoupení zpravil jsem 28. června v 8 hodin večer diplomatické a vojenské představitele Spojenců.“¹⁵⁾

Očitý svědek popisuje převrat ve Vladivostoku následovně: „Čechoslováci poskytovali krásný pohled. Měli čapky ozdobené zeleným chvojím, z očí jim plálo bojové nadšení, rozkazy prováděli ráz dva. Za celý den měli jednoho zabitého a 14 zraněných. Obyvatelstvo Vladivostoku jejich operace sledovalo s netajeným zájmem a už po poledni vyhrnulo se do ulic… Spojenci netajili vřelého uznání nad ukázněností a spořádaností… Téhož dne sešli se představitelé nebolševických stran a prohlásivše bolševickou vládu za svrženou, obnovili instituce městské a zemské samosprávy, jak existovaly před bolševickým převratem, a zřídili emisariát prozatímní sibiřské vlády.“¹⁶⁾

Zpátky na západ

Na všechny otázky vyplývající z nejasných formulací Vladivostocké deklarace už tedy známe odpověď – nejde o omyl. Deklarace se týká československých legií, ale pouze těch částí, kterým se během dubna až května 1918 podařilo dojet až do Vladivostoku. Z rozhodnutí Spojenců nebyly přepraveny do Evropy, jak zněla původní dohoda, ale vrátily se do Ruska. Zpátky už naši vojáci nejeli jako přátelé bolševiků, a mohli tedy použít kratší a solidnější trať přes Čínu.

Poté, co opustili Vladivostok, se naše sbory dostaly několikrát do kontaktů s čínskými vojáky. Číňané se účastnili spojenecké intervence na Sibiři v řadách japonské armády a pod japonským velením v rámci čínsko-japonské dohody o společném potírání bolševismu vyslala 22. července 1918 pekingská vláda do Vladivostoku celou jednu divizi.

Ale i na druhé straně fronty, v řadách ussurijských a amurských partyzánů bojovali Číňané. Jednalo se většinou o mladíky, kteří byli posláni do Ruska jako námezdní síla, aby nahradili výpadek pracovníků odvedených na frontu.¹⁷⁾ Nakazili se bolševickou ideologií a snažili se rozšířit bolševickou revoluci do Číny. Naši vojáci se tedy po zapojení do intervence setkávali s Číňany – spojenci i s Číňany – nepřáteli. Kromě toho se absurdní shodou nepředvídatelných náhod, ještě než vstoupili na čínské území, střetli s další čínskou armádou, s armádou vyslanou náčelníkem Východočínské železnice Chorvatem proti Vladivostoku.

Vládu, kterou naše vojsko ve Vladivostoku koncem června instalovalo, postihl totiž velmi rychle osud mnoha podobných vlád, které v té době vznikaly a zanikaly na území celého Ruska. Bělogvardějské síly byly schopné spojit se pouze v odporu proti bolševikům. Jakmile se dostaly k moci, začaly se tříštit. Také nová vladivostocká vláda musela od počátku své existence čelit silné opozici. Poté, co se napětí mezi nimi vyostřilo natolik, že hrozilo přerůst v ozbrojený konflikt, rozhodl se generál Chorvat, který usiloval o obrodu carismu, zasáhnout ve prospěch vladivostocké protivládní opozice. Jak bylo v té době v Číně zvykem, najal si žoldnéřskou armádu (v jeho případě složenou převážně z tzv. hong huzi – rudovousích – původně banditů přepadávajících vlaky na Východočínské železnici; v legionářské literatuře jsou nazýváni chunchuzi) a vytáhl na Vladivostok. Československé legie dostaly od Spojenců příkaz Chorvatovo vojsko do Vladivostoku nevpustit. K bitvě došlo těsně před hranicí ve stanici Golenky. Naši si s žoldáky snadno poradili, ale bohužel při tom zahynuli dva čeští vojáci. Generál Chorvat se za incident omluvil a v následujících měsících československé legionáře všestranně podporoval. Spřátelil se především s Radolou Gajdou.¹⁸⁾

Poté, co se s pomocí Japonců probojovali z obklíčení u Nikolsk-Ussurijska, a po incidentu u stanice Golenky již nestálo vladivostocké skupině nic v cestě směrem k čínské hranici. Československé vojsko překročilo rusko-čínskou hranici v železniční stanici Pograničnaja poblíž Nikolsk-Ussurijska 10. srpna 1918. (Připomeňme, že na dokumentu, kterým čínská vláda vyslovila souhlas s průjezdem českoslovanského vojska přes čínské území, je datum 24. srpen 1918.) Dne 12. srpna vjely legionářské vlaky do největšího města na Východočínské železnici – do Charbinu. I když se všude hovořilo o průjezdu vojska, nejednalo se o průjezd, ale o pobyt. Naše armáda setrvala na Východočínské železnici od srpna 1918 minimálně do jara 1922.

V Charbinu

Charbin je na čínské poměry velmi mladé město. V močálech zapadlá rybářská vesnice vyrostla ve velkoměsto na konci 19. století spolu se stavbou Východočínské železnice díky strategicky výhodné poloze v místě, kde železnice křižuje veletok řeky Sungari¹⁹⁾ a odkud vychází železniční trať směrem na poloostrov Liaodong. Snadné spojení s evropskou částí Ruska přilákalo do Charbinu na začátku 20. století zástupy ruských obchodníků a podnikatelů, takže se město během několika let stalo nejvýznamnějším centrem severovýchodní Číny – Mandžuska a mělo více ruský než čínský charakter. Po Říjnové revoluci rozmnožila zástupy charbinských Rusů porevoluční emigrace.

Popis přivítání, jakého se našim vojákům v Charbinu dostalo, čteme dnes se smíšenými pocity: „Triumfální byla cesta vlaků vladivostocké skupiny Mandžurií… Už na první pohraniční stanici v Pohraničné vítala Čechoslováky čestná setnina čínská a všude na stanicích obecenstvo pozdravovalo československé vlaky hromadným ,urrá‘… Vrcholu dosáhlo ovšem uvítání v Charbinu… Dne 12. srpna o 5. hodině odpoledne přibyl do Charbinu první transport plk. Lopnického. Vlak byl přivítán při vjezdu do stanice hudební produkcí dvou orchestrů a burácejícím provoláváním ,urrá‘ ohromného zástupu obecenstva, kterého sešlo se 15 000… Nádraží a vojenská platforma byly vkusně vyzdobeny běločervenými prapory a vlajkami spojeneckých států. Příjezd Čechoslováků vzrušil celé město… Naše vojsko pozdravila 12letá dceruška našeho krajana Ermla. Stěží se podařilo čínské policii vyklidit ulice, aby Čechoslováci mohli prodefilovat městem…

V ty dni, kdy naše zmučená vlast tone v potocích bratrské krve…, přišli jste vy, bratři Čechoslováci a podali nám bratrskou ruku na pomoc… Jako sokoli jste přikvačili, přinášejíce své životy v oběť blahu všeho Slovanstva… Poslušni příkazu srdce svého… z vlastního popudu nesete hrdinsky těžké břímě války, vzavše je na sebe, abyste zachránili hynoucí Rus.“²⁰⁾

Z nadšeného přijetí našeho vojska v Charbinu nesmíme usuzovat na vztah Číňanů k Československu. Prostí Číňané netušili, že existuje nějaké Československo, a těžko by pochopili, co jeho armáda dělá tak daleko od vlastního území. Pro ně byl rozdíl mezi naší armádou a ostatními armádami, čínskými i ruskými, které se v té době potulovaly po čínském severovýchodě, pouze v tom, že byla spořádaná. Čechoslováky v Charbinu vítali místní Rusové, a nemůžeme nedodat, že je vítali především proto, že Čechoslováci odcházeli na frontu bojovat s bolševiky, zatímco oni se za porážku bolševiků pouze modlili v relativně bezpečném Charbinu.

V říjnu 1918 se naplnil cíl, za který naši vojáci bojovali – vzniklo samostatné Československo. Válka v Evropě skončila. Úkol, kvůli kterému se vraceli na západ, znovuotevření východní fronty, se stal bezpředmětným. Navíc se ruská prozatímní vláda, kterou svými aktivitami podporovali, po Kolčakově puči změnila v odpornou diktaturu. Dezorientovaní a unavení vojáci se toužili vrátit domů. Přesto museli z rozhodnutí Spojenců na Sibiři zůstat. I když se běžně uvádí, že poslední loď s našimi vojáky odjela z Vladivostoku v prosinci 1920, podle plnomocníka Stanislava Mašindy, který v Charbinu likvidoval majetek armády, odjelo posledních asi 500 osob až v dubnu 1922 na lodi Almeria ze Šanghaje.²¹⁾

Situace v legiích není předmětem tohoto článku. Pro naše téma je důležitá pouze skutečnost, že v prosinci 1918 přijel situaci na Sibiři řešit ministr vojenství M. R. Štefánik a při té příležitosti dvakrát projížděl přes Čínu. Štefánik je tedy první oficiální představitel československého státu, který Čínu navštívil.²²⁾ Aby zajistil disciplínu, podřídil vojsko přímo svému ministerstvu a sestavil tzv. politickou správu, složenou z pěti „konzulátů v Rusku“, z nichž jeden umístil do Charbinu. Neznamená to ale, že by Charbin považoval za ruské město. Naopak, Štefánik si na rozdíl od mnoha jiných našich politiků dobře uvědomoval, jaký význam má přítomnost našeho vojska pro budoucí rozvoj československo-čínských vztahů. Věděl, že některé firmy, které se ocitly na československém území – Škodovka a Baťa – měly před válkou v severovýchodní Číně zajímavé obchodní kontakty a je v zájmu čs. průmyslu na tyto kontakty navázat. Sešel se s guvernérem provincie Heilongjiang (nejsevernější čínská provincie s hlavním městem Charbinem) a mj. ho informoval o založení charbinského konzulátu. S tím ovšem guvernér nesouhlasil. Seznámil Štefánika s čínskou ústavou, podle které nemůže na území Číny existovat oficiální úřad žádného státu, který s Čínou nemá podepsanou řádnou obchodní a přátelskou smlouvu. Štefánik nebyl se situací v Číně obeznámen natolik, aby si uvědomil, jak zásadní je pro čínskou veřejnost i pro vládu otázka nerovnoprávných smluv. Ujistil guvernéra, že se o podpis řádné smlouvy postará, jakmile se vrátí do vlasti. K tomu, jak víme, nedošlo.

Československý úřad v Charbinu mohl dočasně fungovat pouze jako polooficiální zastupitelství, čínsky 办事处, v čele s „plnomocníkem“, kterým byl jmenován legionář pplk. JUDr. Miloš Hess, dříve člen ČSNR, blízký spolupracovník Bohdana Pavlů.

Hess je poměrně kontroverzní osobnost, ale ve vztahu k Číně udělal mnoho pozitivního. Své pověření chápal jako poslání. Byl neobyčejně pilný a přes těžké podmínky, ve kterých pracoval (úřadoval zpočátku v železničním vagonu), odvedl obdivuhodný kus práce. Již jsme se zmínili, že se snažil dostat z internace rakousko-uherské občany, kteří požádali o československé občanství. Vystavoval pro ně potvrzení a zařizoval doklady, s kterými mohli odejet do Evropy, případně jako českoslovenští občané dál působit v Číně. Zasloužil se o to, že nebyl konfiskován jejich majetek. Psal zprávy o situaci v Československu, které předával několika listům jak v Číně, tak v Japonsku. Kromě toho psal zprávy o situaci v Číně, které posílal do Prahy. Především se ale snažil, aby byla co nejdříve podepsaná řádná smlouva, která by dovolila povýšit jeho úřad na oficiální zastoupení Československé republiky v Číně. V tomto bodě nebyl úspěšný. Do vztahu čs. vlády k Hessovým aktivitám se promítla určitá nevraživost mezi ministrem vojenství a ministrem zahraničí a do vztahu pražských úředníků k Číně neznalost čínského prostředí.

Hesse akreditoval ministr vojenství, ministr Beneš odmítl akreditaci potvrdit, ale úředníci, kteří sledovali situaci v Číně optikou Evropy, nedocenili význam národnostního vzepětí čínské inteligence usilující o zrovnoprávnění Číny ve vztahu k velmocím.

Na rozdíl od nich Hess brzy pochopil, že čínská vláda, ať jakkoli slabá a nekompetentní, nikdy neposkytne Československu privilegia, jaká si vymohly světové mocnosti na mandžuském císařském dvoře v druhé polovině 19. století. Uváděl řadu důvodů, pro které by se naše vláda neměla obávat podepsat s Čínou smlouvu bez tzv. kapitulačních klauzulí, tj. bez exteritoriality a smluvních cel, tedy smlouvu podle čínské terminologie rovnoprávnou. Úředníci v Praze trvali na podmínkách smluv tzv. kapitulačních, v čínské terminologii nerovnoprávných, a zdůvodňovali to mj. tím, že Československo bojovalo ve světové válce na straně vítězů. Musí mu proto být přiznány stejné obchodní podmínky, jakým se těší ostatní vítězové. Zapomínali, že i Čína vstoupila do války na straně Dohody, a nemá proto žádný důvod přistupovat na smlouvu kapitulační. Hess byl prohlášen amatérem a z Charbinu v prosinci 1920 odvolán. Jednání o smlouvě bylo přeneseno do Paříže, později do Tokia. Hlavním úkolem charbinského úřadu zůstal dohled nad likvidací majetku armády. V roce 1926 bylo československé zastoupení v Charbinu zrušeno.

Proti zrušení úřadu protestovala charbinská krajanská komunita, která se během sibiřské anabáze rozrostla asi na 500 osob. Většinu tvořili vojáci, kteří se oženili s ruskými dívkami, založili rodiny a našli v Charbinu, případně v dalších městech na severovýchodě Číny, způsob existence. Vláda jejich požadavek ignorovala. Konzulát obnovila až na podzim 1931, rok a půl poté, co se jí po jedenáctiletém složitém jednání konečně podařilo podepsat s Čínskou republikou obchodní a přátelskou smlouvu.

Československý konzulát v Charbinu byl znovuotevřen pouhý týden před japonskou okupací severovýchodní Číny a půl roku před vznikem státu Mandžukuo. Československo, stejně jako naprostá většina ostatních zemí, stát Mandžukuo neuznalo. Japonci ale správně usoudili, že odpor světové veřejnosti proti způsobu, jakým Mandžukuo vzniklo, časem pomine a jednotlivé země dají přednost výhodným obchodním kontaktům před politickou zásadovostí. Potom bude snazší existující úřady povyšovat než zakládat nové. Proto všechny konzuláty akreditované u čínské vlády v Nankingu ponechali na území Mandžukua v činnosti. Československý konzulát v Charbinu pak fungoval až do března 1939. Z iniciativy konzula Rudolfa Hejného se stal střediskem, ve kterém se krajané pravidelně scházeli. Děti navštěvovaly nedělní školu, ve které se učily česky a pomocí nejrůznějších zábavných akcí si připomínaly své české a slovenské kořeny. Pro udržení legionářské tradice nechal konzul Hejný v Charbinu zbudovat a vysvětit pomník legionářů, u kterého se konaly pravidelné bohoslužby.

Po zrušení konzulátu v roce 1939 legionářská tradice v Charbinu postupně zanikala. Rodiny legionářů přežily japonskou okupaci a období let 1946–1949, kdy tzv. Severočínskou osvobozeneckou základnu spravovala KS Číny, v pro nás nepředstavitelně svízelných podmínkách.²³⁾

Po založení ČLR v roce 1949 se rodiny našich krajanů postupně z Charbinu odstěhovaly, většinou do SSSR. Pokud se rozhodly pro Československo, úřady je umísťovaly zásadně v západním pohraničí, většinou na Karlovarsku. Jediná památka na naše legionáře, pomník, který nechal konzul Hejný postavit na charbinském pravoslavném hřbitově, již také neexistuje. Hřbitovy – pravoslavný, katolický i židovský – byly v padesátých letech zrušeny a všechny pomníky použity na zpevnění hráze řeky Sungari.²⁴⁾ Sídlo konzulátu, ve své době výstavná klasicistní budova v centru Charbinu, je dnes v dezolátním stavu. Naději, že snad bude jednou opravena, skýtá deska před vchodem, oznamující, že se jedná o architektonicky cennou budovu, ve které v letech 1931–1939 sídlil československý konzulát.

Díky přítomnosti vojska bylo Československo první z nástupnických států po Rakousku-Uhersku, o kterém měli Číňané možnost získat konkrétní povědomí. Bohužel se toho nevyužilo. Naši diplomaté nepochopili, jak hluboké ponížení Číňané pociťují v důsledku přetrvávajících nerovnoprávných smluv. Bývalý rakousko-uherský majetek v Číně si rozebraly Rakousko a Maďarsko a první rovnoprávnou smlouvu s Čínou podepsalo v roce 1921 Německo.