Strach a emoce, či zdravý rozum

Odjakživa čelíme výzvám, jako jednotlivci i jako společenství. Největší riziko je nebýt si rizik vědom.

Jedním z nejvýznamnějších aspektů kognitivní revoluce, která proběhla dle Yuvala Harariho zhruba před 70–30 tisíci roky, snad také díky nové genetické mutaci, bylo, že naši předkové dospěli k novému způsobu myšlení a ke komunikaci novým, jedinečným jazykem, který je neobyčejně tvárný. Právě schopnost komunikace a spolupráce začíná být považována za další faktor evoluce lidského mozku – pro lov a také obranu byla vzájemná komunikace a spolupráce nutná. Přirozený výběr favorizoval ty, kteří jich byli schopni, a také ty, kteří mohli při těchto činnostech mít různé specializované role. Tak se specifická schopnost mozků našich předchůdců mohla stát významným faktorem evoluce. Zpočátku se mělo téměř jednoznačně za to, že k evoluci lidského mozku přispěl konzum živočišného proteinu. V poslední době se však objevily názory, které ukazují, že právě potřeba spolupráce mezi lovci vyžadovala komunikaci a také schopnost rozvíjet specifické dovednosti, jako byly například pozornost, smysl pro detail, schopnost rozeznávat stovky či tisíce různých signálů, sdělovat si je a při lovu, boji a dalších činnostech spolupracovat. Tato síťová role mozku je faktorem, který zřejmě vyžaduje významnou pozornost.

Jistě málokdo bude pochybovat o tom, že právě univerzity představují místo uplatnění typického produktu mozků, totiž intelektuálního života. Univerzity svým studentům i akademickým pracovníkům nabízejí unikátní příležitost využívat svou přirozenou síť – síť složenou z intelektuálů různých oborů, kteří se setkávají při mnoha příležitostech. Od těch, jakými je dnešní slavnost, přes profesorská řízení, mezioborové diskuse na fakultách až po možnost seznámit se s knihami, články či dalšími publikacemi těch, kteří v této síti jsou. Systém výuky zatahuje do této sítě nové mozky našich studentů a ti, kteří pozorně naslouchají jejich dotazům a někdy projevům nesouhlasu, mohou z této univerzitní sítě významně těžit. Dovolím si i spekulaci, že zhruba tisíc let existence univerzit v Evropě (což představuje asi 50 generací) může znamenat také další evoluční faktor, protože favorizuje ty, kteří jsou schopni velkých intelektuálních výkonů. Jejich množství narůstá a společnost má možnost obsazovat místa s vysokými nároky na tyto výkony. Úžasný rozvoj vědy i techniky v posledních třech stoletích snad takovou odvážnou myšlenku dovoluje.

V běžném životě pochopitelně neuvažujeme tak, že si říkáme: „Zapojím svůj mozek do sítě mozků jiných.“ Jdeme na přednášku, seminář, diskusi či ke kulatému stolu. Čteme také práce těch, kteří nás při těchto příležitostech nějak zaujali. Prospěch, který z toho máme, je obrovský. Dovoluje nám promýšlet problémy vlastních oborů z nových pohledů a také je dovoluje vidět v nových kontextech. A právě nové kontexty a širší kontinuita představují obrovskou přidanou hodnotu instituce, jakou je univerzita. Dále dovolují uvažovat hlouběji i o kontextech věcí, ve kterých nejsme přímo odborníci, odrážejí však aspekty našich oborů vlastních.

Letošní výročí založení Československé republiky představuje i pro mne velkou výzvu. Již uplynul dostatečně dlouhý čas k tomu, abychom se mohli svobodně zamýšlet, kdo vlastně jsme my – současní Češi. Jaké jsou naše kořeny, co je naším zájmem a také jaká jsou současná i budoucí rizika našeho bytí. Byla to právě některá rizika, která hýbala českou společností v posledním roce, a tak si dovolím se tímto tématem chvíli zabývat.

Etymologie slova riziko je spojena s řeckým ritha, což znamená kořen, ale později se tohoto výrazu užívalo i pro útes. V latině již resicum jasně znamenalo útes. Podle Rolfa Skjonga se slovo dostalo do latiny již jako řecký navigační termín rhizikon, rhoza, což znamenalo kořen či kámen a bylo metaforou pro obtíže, kterým by se měli mořeplavci na moři vyhnout. Do moderních jazyků se dostalo (opět dle Skjonga) na konci středověku, v době, kdy se mentalita společnosti otevírala objevování světa. I pro nás může být synonymem plavby jednotlivce i společnosti na neklidném moři. Plavba ovšem současně vede k novým obzorům a objevům a kromě rizika má v sobě zabudovanou i šanci. V roce 1507 je znám německý pojem Risigo, což byl technický termín pro obchod s významem podnikání a naděje pro hospodářský úspěch. V roce 1621 převzala francouzské risquer angličtina.

Velký Websterův slovník slovo riziko definuje jako možnost ztráty, zranění, nevýhody nebo destrukce. Riziko může být také definováno jako intenční interakce s nejistotou. A nejistota má potenciál nepředvídatelného či nekontrolovatelného výsledku. Dle anglické verze Wikipedie je riziko také důsledek akce uskutečněné v prostředí nejistoty. V některých definicích rizika je však zmíněna rovněž šance.

Kromě již uvedených zdravotních rizik, mému zaměření nejbližších, existují rizika ekonomická, bezpečnostní, environmentální, sociální, psychologická, politická, pojišťovací a v moderní době také často diskutovaná rizika používání informačních technologií.

Kvantifikace rizika

Kalkulace rizika je zcela běžný kvantitativně analytický postup pro pojišťovací procedury, v preventivní medicíně slouží pro vyjádření rizika expozice chemickým látkám, lékům, postupům či rizikovému chování. Běžně se s rizikem počítá především v ekonomii a pojišťovnictví. Riziko můžeme kvantitativně vyjádřit jako očekávanou hodnotu nevítaného výsledku. Můžeme také porovnávat rizika a vyjadřovat relativní riziko toho či onoho postupu.

V medicíně se s pojmem riziko setkáváme zvláště často. Známe rizikové faktory onemocnění, například infarktem myokardu, diabetem 2. typu či rakovinou žaludku. Známe i rizika, která dané onemocnění přináší: z mého oboru je například diabetes mellitus nejvýznamnějším rizikovým faktorem aterosklerózy a jejích komplikací, totiž infarktu myokardu a dále selhání ledvin, oslepnutí či netraumatické amputace dolní končetiny. Medicínská rizika se snažíme snižovat. Před rizikem příliš velké dávky záření gama varují rentgenology dozimetry. Riziko nemocniční nákazy zmenšujeme dezinfekcí rukou a stetoskopů. S pojmy riziko a jeho kontrola intuitivně i zcela přesně zachází lidé i v mnoha dalších povoláních – od stavitelů jaderných elektráren přes organizátory dopravních bezpečnostních akcí až po tvůrce norem, kteří přicházejí s předpisy upravujícími bezpečnost osobních výtahů, hloubku vzorku na pneumatikách či osazování protipožárních dveří v budovách.

Víme, že riziko se dá matematicky vyjádřit a že je možné ho kalkulovat jak pro jedince, tak pro společnost. Je možné porovnávat jednotlivá rizika a z hlediska zdravotního například zjistit, že riziko ohrožení života je stejné při ujetí 5000 kilometrů automobilem, vykouření 100 cigaret, jednoleté práci v chemickém průmyslu či dvouhodinovém horolezení.

Velká zdravotní rizika

Velkými zdravotními riziky pro českou společnost jsou obezita, kouření, alkoholismus a úrazy. Čeští občané trpí obezitou významně častěji než je evropský průměr. Její výskyt je větší na venkově a ve venkovských oblastech jsme v Evropě na třetím místě. Domnívám se, že s tím souvisí nejen zvýšený energetický příjem stravy, ale také nižší konzum zeleniny, ve kterém patříme do dolní třetiny evropských zemí. V Česku kouří 21 % všech obyvatel, v Německu jen 15 %, v Norsku 12,5 % a ve Švédsku pouze necelých 9 % všech obyvatel. Za cigarety utrácejí obyvatelé Čech a Moravy nejvíc z celé Evropy. Ve spotřebě alkoholu jsme na čtvrtém místě v Evropě, ve spotřebě piva dokonce na prvním.

Kouření a obezita patří mezi základní rizikové faktory předčasného úmrtí, zejména na ischemickou chorobu srdeční, do které patří i infarkt myokardu, a úmrtí na nádorová onemocnění.

Environmentální rizika

Občané Česka stejně jako řady dalších evropských států, jsou vystaveni mnoha potenciálním rizikům v environmentální oblasti. O výskytu pesticidů: například glyfosátu v půdě a ve spodních vodách, se opakovaně psalo v článcích na prvních stranách novin. Účinky insekticidních neonikotinoidů na nervovou soustavu hmyzu v poslední době významně zajímají i vědce, kteří se zabývají obratlovci, dokonce i savci. Bisfenol S a bisfenol A jsou zřejmě všudypřítomné a vyskytují se například i v obalových plastech potravin či v papíru pro termotiskárny. Environmentální a zdravotní rizika polychlorovaných bifenylů byla známa již za komunismu, zejména po masivním znečištění prostředí v okolí města Strážské na východním Slovensku. Nověji se objevila rizika nádorových onemocnění u dělníků v chemickém průmyslu, vyplývající z meziproduktů výroby teflonu, tedy polytetrafluoretylenu. Proto bude jeho výroba brzy zakázána. Diskutuje se i masivní používání polybromovaných uhlovodíků, které se přidávají například do textilií včetně potahových látek či do polystyrenu, kterým se zateplují budovy. Jsou přítomné i v lidské tukové tkáni. Mnohé z jmenovaných látek působí jako endokrinní disruptory nebo jako potenciální kancerogeny.

V naší zemi jsou stále oblasti, ve kterých je vzduch masivně zamořen z lokálních topenišť, z průmyslu a z naftových motorů oxidy dusíku a škodlivými mikročásticemi. Bizarně přitom působí zprávy, že snad až milion automobilů s naftovými motory má odmontovány odlučovače těchto částic nebo je má nefunkční.

Souhra výše uvedených faktorů představuje pro jedince zvýšení rizika vážných onemocnění a předčasných úmrtí. Účinky faktorů zevního prostředí na lidské zdraví se kombinují a výsledek je dán souhrnem pozitivních a negativních faktorů. Pokud patříme mezi ty, kteří jsou častěji obézní, častěji kouří, mají jednu z nejvyšších expozic alkoholu a méně často konzumují zeleninu, lze si snadno domyslet, že kombinace těchto faktorů se škodlivinami ze zevního prostředí je extrémně nebezpečná. Důsledkem působení rizikových faktorů na lidské zdraví jsou nemoci.

Velké riziko pro budoucí zdraví, výživu a prosperitu představuje i zhoršující se kvalita zemědělské půdy a lesů. Schopnost zadržovat vodu se u české půdy výrazně zhoršila. Podílí se na tom kolektivizace zemědělství, hospodaření na dříve nevídaně velkých polích se zrušením polních cest, remízků či stromů mezi poli, masivní odvodňování vlhkých pozemků, pěstování plodin, které půdě neprospívají, a konečně i používání herbicidů a insekticidů, které likvidují jak jiné rostliny, tak půdní živočichy. Důsledkem sušší půdy je i její ztráta. Mnohé z výše uvedených faktorů mají základ v politických rozhodnutích, která určitě nevážila jejich rizika. Okouzlení některými moderními technologiemi s výraznou možností dosažení rychlého zisku stojí za faktory dalšími. Přitom je jasné, že kvalita půdy bude rozhodujícím faktorem pro produkci potravin a pro naši výživu. Potřebu kvalitní vody jistě není nutné významně rozvádět.

Úmrtnost

Podle dat Eurostatu patříme s Rumunskem, Maďarskem a Slovenskem stále mezi země s nejvyšší úmrtností na ischemickou chorobu srdeční. Činí v průměru 276 zemřelých na 100 000 obyvatel ročně. Češi tak mají významně vyšší riziko úmrtí na infarkt myokardu či selhání srdce než Němci či Rakušané, nemluvě již o Norech, Francouzích či Španělech. I v úmrtí na nádorová onemocnění jsme v nejhorší třetině ze zemí Evropské unie s počtem 278 zemřelých na 100 000 obyvatel za rok. Při hodnocení regionů Evropy je dokonce severozápad Čech na neslavném prvním místě s 363 úmrtími na 100 000 obyvatel za rok. Při srovnání s Německem jsou tato čísla o 10 až 20 % vyšší.

Protože se v naší zemi v posledních desetiletích dramaticky nezměnilo genetické zázemí naší populace příchodem vysokého procenta osob z jiných regionů, musíme se po právu domnívat, že vysoká nemocnost kardiovaskulárními onemocněními, diabetem a nádorovými chorobami má právě původ v zevních faktorech. Ty souvisejí s životním stylem, tedy příjmem potravy, alkoholu, s kouřením a také s různými dalšími látkami, které z potravy či vdechovaného vzduchu získáváme.

V Česku je ale také vysoké riziko úmrtí na úrazy. Ročně z těchto důvodů zemře 44 lidí na 100 000 obyvatel, v Německu jen 27. V úmrtnosti na dopravní úrazy nás předhání jen Chorvatsko, Bulharsko a Slovensko; Česko s počtem 5 úmrtí na 100 000 obyvatel za rok převyšuje sousední Německo, a to neuvádím ještě výrazně nižší skandinávská čísla.

Vnímání rizik

Vnímání některých rizik je nám vrozené. Astronom a kosmolog Carl Sagan se domníval, že lidem je vrozený strach z výšek, strach z plazů, a protože jsme denní savci, také strach ze tmy. Ochota vnímat rizika je však selektivní. Tato selektivita je vytvářena výchovou, zkušeností, sociální atmosférou. Tu v posledních stoletích významně dotvářejí média, v posledních deseti letech i ta elektronická. Schopnost akcentovat některá rizika, jiná bagatelizovat, popírat či ignorovat je vlastnost některých obratných mediálních a politických manipulátorů. Ti v nedávné či dávnější minulosti takový pocit ohrožení a nebezpečí dovedli vytvářet. Jak se zcela recentně dovídáme, je využívání dat ze sociálních sítí nebezpečným nástrojem, který může některá rizika zdůraznit a jiná potlačit, vytrhnout je z kontextu, a tím doslova manipulovat se společností. Proč jsou v současné české společnosti některé typy rizik významně zdůrazňovány, zatímco jiné fatálně přehlíženy, je jistě věc zásadní. Určitě je významné kupříkladu vědět, proč se česká společnost dotčeně ozývá, je-li z důvodů ochrany před nádory zakázána chemická látka používaná jako rumová příchuť. Místo abychom považovali za pozitivní, že Evropská unie má nástroje, jimiž snižuje rizika úmrtí, pozastavují se mnozí nad omezením svobody tyto látky konzumovat. Podobné je to s kouřením. Po přijetí zákona zakazujícího kouřit ve veřejných prostorách včetně restaurací byla média plná nejrůznějších návrhů, jak tyto normy obcházet, a starostí o rušení nočního klidu kuřáky, kteří se budou houfovat před vchody do restauračních zařízení. Proč vnímáme riziko budoucích úmrtí v důsledku přijetí několika desítek či stovek uprchlíků výrazně dramatičtěji než rizika úmrtí na úrazy včetně těch dopravních, na nádory, na kardiovaskulární onemocnění? Předvolební diskuse velmi často redukovala rizika pro naši zemi a její občany na ta spojená s migrací. Ostatní jako by neexistovala. Kupodivu se zdá, že tento přístup získal u poměrně velké části našich občanů velký ohlas.

Rozhodně nejsem přívržencem masové imigrace do Evropy ze zemí méně rozvinutých, rozhodně nechci rizika tohoto jevu jakkoli podcenit. Na druhé straně je však třeba zkoumat nejen jeho rizika, ale také jeho šance. Při uzavření Evropy masové imigraci je třeba nechat ji otevřenou těm, kteří by byli pro naši společnost přínosem. Pro vědu to platí mnohonásobně. Především se však domnívám, že je nutné vzít v úvahu skutečně všechna současná rizika. Zdůraznění jen některých může zkreslit pohled na současnost a vést k chybným rozhodnutím do budoucna. O mnohých rizicích se příliš často nemluví, včetně těch, která jsou významná pro budoucí zdraví českých občanů, pro jejich schopnost reprodukce, pro jejich zdravou pitnou vodu, čistý vzduch, dobrou kvalitu zemědělské půdy a dobré potraviny nezatížené nebezpečnými chemikáliemi. Taková diskuse by měla vést k tomu, abychom mohli mít nejen programy pro rok 2020, ale zejména pro rok 2050.

I při nejlepší vůli může hodnocení rizik a šancí vést k nejisté cestě. To platí pro jakákoliv rizika včetně těch politických a sociálních. Úplná státní nezávislost, jejíž sté výročí letos slavíme, patří mezi vůbec nejvýznamnější události naší historie. Přesto i tady není možné se vyhnout otázce, zda při vzniku Československé republiky byla správně hodnocena všechna rizika politických rozhodnutí, která rodící se stát na svém počátku přijímal, a jaké byly důsledky těchto rozhodnutí pro stabilitu státu.

Akcentace rizik hrozících česky mluvící části obyvatel Čech a Moravy ze strany jejich německy mluvících spoluobčanů vedla ke koncepci jednotného československého národa s přičleněním Podkarpatské Rusi. Tato koncepce vyústila v těžké situace na podzim 1938, na jaře 1939, v roce 1968 a 1969 a konečně v letech 1990 a 1992. Při hledání šancí je potřeba vždy vážit i rizika s nimi spojená a vice versa: některá rizika mohou v sobě zahrnovat výzvy i šance.

I pro naši současnou roli v Evropě a ve světě je potřeba umět rozumně vážit šance a rizika. Podněty k tomu mohou dávat nejen politici a novináři. Od svobodné diskuse nad těmito tématy pro nás tak důležitými nemohou stát stranou intelektuálové. Jedním z nejdůležitějších úkolů, který nás opakovaně oslovuje, je hledat odpověď na otázku, co jsme my, moderní Češi, geneticky, jazykově a kulturně.

Role akademického světa

Významným úkolem pro celou společnost a zejména pro univerzity je správně posoudit rizika a šance uzavřenosti a otevřenosti. Uzavřenost konzervuje, a proto má své přívržence. Tradičně to bývala spíše šlechta a po ní ti, kteří měli zájem na udržení existujících privilegií. Konzervace společnosti vede k jistotě – „víra dobrá pro mého otce a děda je dobrá i pro mne“. Nese s sebou však také rizika promeškání důležitých jevů, které přinášejí intelektuální i technologický rozvoj. Dodnes o tom svědčí města, která v polovině devatenáctého století otálela s železničním spojením nebo je dokonce odmítala.

Vývoj v západní Evropě a v Severní Americe vedl postupně k naplnění koncepce rovnosti lidí a posléze k moderní koncepci lidských práv. Ruku v ruce s tím se otevíraly příležitosti vzdělání a společenského vzestupu mnoha lidem z původně neprivilegovaných vrstev. Pro všechny se postupně také otevíraly brány středních škol a univerzit. Západní univerzity jsou dnes široce otevřené nejen studentům, ale i učitelům z nejrůznějších zemí. Zásadní je měřítko spojené s kvalitou jak studentů, tak jejich profesorů. To přináší otevřeným univerzitám spoustu prospěchu: nejde jen o množství publikací a nejvyšší ocenění typu Nobelovy ceny, ale také o důsledky rozvoje vědy pro technologii, průmysl, zemědělství či obchod. Dalším dopadem jejich rozvoje je prosperující hospodářství, ze kterého mají prospěch všichni. Jen pro zajímavost: Na švýcarských univerzitách je mezi profesory 40 až 60 procent cizinců. Nejvíce – tedy šedesát procent – je jich zaměstnáno na nejlépe hodnocené kontinentální univerzitě, totiž Eidgenössische technische Hochschule v Curychu. Důsledkem tohoto faktu je více než 20 Nobelových cen či množství financí na podporu vědy, které tato technická univerzita získává. Otevřenost významně pozitivně ovlivňuje nejen vysoké školy, ale také celé národní hospodářství. Naopak uzavřenost našich vysokých škol představuje velký problém. Nejde jen o nedostatečné finanční nabídky pro zahraniční akademiky, ale také o překonání psychologické bariéry spojené s přijetím těch, kteří přicházejí odjinud. Otevřenost jistě určité riziko přináší, na druhé straně je však významným rizikem rovněž uzavřenost. Ostatně důsledky čtyřiceti let komunismu u nás jak pro vědu, tak pro celé hospodářství jsou toho dobrým dokladem.

Přezíravost k rizikům

Život jednotlivců i jejich velkých skupin je vždy spojen s riziky. Jejich vnímání je také vždy spojeno s emocemi. Je to pochopitelné. Ohrožení života, zdraví, existence či sociálních jistot se dotýká jádra našeho bytí. Za těchto okolností je však nutné o rizicích přemýšlet i diskutovat klidně, důstojně a s vědomím nejen problémů, ale také šancí, které přinášejí. Zcela otevřenou pak zůstává otázka, proč jsou Češi a Moravané tak přezíraví k rizikům, která skutečně ohrožují jejich životy a zdraví a která mohou představovat i limity pro budoucí národní bytí. Tím mám na mysli zejména pokles porodnosti spojený s enviromentálními i sociálními příčinami a demografickou změnu z něj vyplývající. Velkým rizikem je i expozice polutantům s kancerogenními účinky. Ta je velmi často také dobrovolná: jak jsem již uvedl, ve statistikách spotřeby cigaret či alkoholu jsme na předních místech v Evropě. Také proto jsme my obyvatelé Čech a Moravy na předních místech ve výskytu nejzávažnějších chorob. Současně jsme také na prvním místě v Evropě v množství lidí, kteří se deklarují jako ateisté. Intuitivně cítím, že by to mohlo nějak souviset. Přinejmenším nedostatkem jakékoliv víry, dokonce i víry ve vědecky prokázané jevy. Již vůbec nemluvím o tom, že víra podporuje kladné emoce, naději a lásku. To však již je téma na úvahu někoho v těchto věcech mnohem kompetentnějšího.

Začal jsem sítí spojující naše mozky, sítí, která je typická pro univerzity. Je vhodné rozšiřovat ji i mimo náš intelektuální skleník, do drsnějších klimatických podmínek. Dává totiž šanci i naději. I pro téma, o němž píšu. Šanci na to, že rizika pro jednotlivce i pro společnost budou skutečně posuzována v celé šíři a v kontextu a také z hlediska šancí ostatních. A snad naději, že taková diskuse může být klidná a věcná a že při ní budou převažovat kladné emoce. Při znovuzrození českého národa před více než dvěma sty let to byli humanitně orientovaní vzdělanci, kteří svou pražskou síť rozšiřovali do měst, městeček a vesnic po Čechách a Moravě. Bez jejich básní, románů a divadelních her či bez jejich novin si těžko dovedeme představit vznik moderního národa. Při tom hráli významnou roli i učitelé. Když se k nim připojili také přírodovědeci, lékaři a technici, a když se ideje šířené intelektuály dostaly i do chalup a domků, byly položeny základy dnešní české prosperity.

Svoji úvahu jsem uvedl citátem Winstona Churchilla, který snad k jejímu tématu docela dobře padne. Vím, že univerzita příležitosti nejen vítá, ale také je podporuje, byť jsou z definice riskantní. Moc rád bych takový přístup rád viděl v celé české společnosti. Té bych současně přál, aby viděla všechny útesy, přesto se však nedala odradit od plavby.