i

Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Tady bydlím

 |  10. 9. 2018
 |  Téma: Zde domov můj

Česká hymna má být akčnější, sebevědomější, vlastenečtější, delší: sportovci prý stojí na stupních vítězů příliš krátkou dobu – tak sdělují zástupci Českého olympijského výboru. Přejí si vyvolat diskusi o tématu vlastenectví. Ten pokus odstartoval debatu, která trvá dosud. Potřebujeme nově laděnou hymnu? Bojovnější a patetičtější?

Česká hymna opravdu nevolá, „aby nečistá krev zúrodnila naše brázdy“, ani neposílá zdravotní přání vrcholovému jedinci, ani neoslavuje družbu národů navěky. Česká hymna připomíná píseň milostnou: chválí krásu milostného objektu, jeho různé vnady, a volá po jeho přítomnosti (kde je?). Prvně zazněla roku 1834, jako hymnu ji Československo přijalo v roce 1918 a později Česko roku 1993[1].

Nicméně sportovci si přejí píseň bojovnou. Sport patří mezi naše zástupné zbraně: triumfy hokejistů, výkony jedinců... držely české národní sebevědomí jako u jiných vítězství armád. Symbolizace boje skrze sport a hru je jeden z výdobytků lidské kultury.

Národ může v různých časech potřebovat různé písně – hromadné výzvy k boji, zpívání s kytarou doma či u ohně, i melodie prožívané v utajení sluchátek. Nicméně náš lyrický hymnus se již po desetiletí jeví jako výraz obecný setrvalý. Ale proč? Jak se v něm vidíme? Jak se zrcadlíme v jiných složkách kultury? Kdo jsme?

Josef jako Jára

Základem, páteří skupinové kultury bývá hrdinský epos: dramatickou formou pojmenovává identitu, dějem eposu národ vznikl. Český hrdinský epos však vlastenci hledali marně až do chvíle, než si jej dva nepoctivci vymysleli a podvrhli (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský). Tato bolestná hanebnost inspirovala namáhavý očistný zápas. Poté náš první prezident T. G. Masaryk formuloval národní identitu jakožto prosté bytí v poctivosti a v pravdě. Vítězem je pravda.

Nicméně, druhou odpovědí na nepřítomnost hrdiny-zakladatele se stala, později, možnost přijmout antihrdinu. V tradici evropských pohádek se hrdinou může stát nejen ten první a nejmocnější, ale také ten třetí, nejmladší, nejchudší, osiřelý, osudem postižený, vlastně nehrdina. Tradice česká jde ještě o kus dále – vzniká antihrdina, dobrý voják Švejk. Jenže Švejk není jen antihrdina, ale také asociál všech dob. V režimu minulém chutě citován po stěnách hospod, jakožto mluvčí antisystémového moudra, ze zahraničí viděn škodolibě jako představitel typického češství, které sebeúctu vyměňuje za přežití v nepoctivosti. Mnozí současníci toto pojetí národní identity vidí jako degradující a obnošené.

„Uvnitř velké lidské skupiny, národa, existuje předávání postojů a pocitů z pokolení na pokolení, a to přes celá staletí.“

Současný představitel antihrdinského eposu, totiž Jára Cimrman, se stal dědicem protikladných směřování: nepřiznané touhy herojské a nemožnosti jejího naplnění ve světě okolním. Toto dilema je řešeno hrou: Jára Cimrman je představen jako geniální leč tragický hrdina, čelící a podléhající závistivým nepřátelům – a jeho tvůrci-trubadůři sdělují ten herojský epos pomrkávajíce na posluchače: jakoby vyznáváme hrdinu, ale všichni společně víme své, chacha.

Tato inspirující hra na hrdinu-nehrdinu nás uchvacuje již několik desetiletí přes různost politických uspořádání, od doby bolševika podnes. Zřejmě vyjadřuje a tím vyjádřením osvobozuje nějaké naše hlubinné téma...

V roce 2002 britská televize BBC zahájila program-anketu s názvem Největší Britové, program přejaly a na vlastní poměry přizpůsobily různé evropské televize a mezi nimi v roce 2005 anketu vyhlásila také Česká televize. Mezi všemi slavnými hrdiny národů ostatních se jako vítěz české ankety zaskvěl Jára Cimrman. Ve skutečnosti jako důkaz dvou reálných českých kvalit: skepse ve vztahu k hrdinství a schopnosti humoru. Inspirativní bájivost se potom zajímavě střetla s realitou: český výsledek ankety byl odmítnut, hrdina fiktivní, hrdinství zpochybňující, nesměl být jmenován mezi hrdiny reálnými.

A tu se národ pozvedl! Objevila se spontánní masová petice: Jára Cimrman musí být přijat jakožto největší Čech! Vždyť přece v české anketě opravdu a přesvědčivě zvítězil... Jenže nestalo se, hranice mezi fikcí a realitou nesměla být překročena.

Nicméně překročena byla! Právě tímto rozhodnutím totiž zvítězil Jára Cimrman nadvakrát, neboť jeho postavení zneuznaného génia se přeneslo z roviny literární fikce do reality opravdového reálného mezinárodního rozhodování – a tím se vlastně potvrdilo!

Jak velice křehká je hranice mezi vážným hrdinstvím a srandou.

A tak pátrejme dále.

Kolektivní Ferda

Kdo jsme tedy ti, co tu spolu zpíváme tu lyrickou píseň o hledání domova? Co o sobě sdělujeme slovy epiky?

Ještě před hrdinským eposem člověk potkává pohádky a příběhy pro děti, dříve vyprávěné doma, nyní také (snad ne pouze) knižně a zejména televizí. Zdalipak tvorba pro děti může vypovídat o povaze dospělých?

Pohlédněme pár generací nazpět: potkáme oblíbenou knížečku zvanou Broučci. Od lidí se Broučci odlišují zejména krovkami a příkladností. Krovky jsou symbolem, skrze symbol dítě dobře přijímá děj i poslání. Autor chtěl zvědomovat v dětech lásku a úctu rodinnou, probouzet pocit povinnosti a poslání a také pěstovat zbožnost jako přirozenou součást člověka. Knížka souzněla s dobovým kontextem na prahu národního osamostatňování.

Za první republiky se objevil Ferda Mravenec jako energický, pracovitý, chytrý organizátor hmyzího společenství, zprvu připomínal ideál baťovský, po válce, během níž jeho tvůrce přežil koncentrační tábor, se Ferda více přiklonil k duchu kolektivistickému. Ferdovy příběhy vycházely jako zábavné otextované ilustrace, jako první komiks. Přinášely dětem radost po desetiletí. A také vzor: schopnost spolupracovat, vytvořit dílo, partu, a umět se taky smát. Hrdinství netřeba, lepší je fair-play.

Posloupnost hrdinů pro děti završuje Krtek, známý zejména jako postavička krátkých filmů pro děti před spaním. Je gentleman i kamarád, také projevuje smysl pro humor a tvořivost. S ostatními zvířátky zažívá mnohá dobrodružství a je tím, kdo se dostane z patálie a laskavě pomůže druhým. Krtkova podoba filmová potěší i dospělé – svou poetičností a tvořivostí.

Hrdinové na odchodu

Všichni tito hrdinové pro děti jednají s přirozenou ušlechtilostí a přátelsky, žijí ve vztazích, které připomínají dobrou rodinu, ve světě bez smrtelného nebezpečí. Nevyskytují se tu příšery, svět je možno zvládat bez nadpřirozených schopností či vyspělé techniky, stačí dobré slovo, spolupráce, odvaha, poctivost. Neexistuje opravdové zlo. Není zde náznak možného budoucího hrdinského eposu, není potřeba.

Děti se s těmito zvířátky mohly ztotožňovat, jejich vlastnosti a způsoby přijímat jako předzvěst své vlastní kultury budoucí.

Jenže naposledy se Ferda Mravenec objevil v německém seriálu. Krtka nyní možno spatřovat v seriálu česko-čínském.

Naši laskaví stateční hrdinové nám emigrují...

Kdo nám doma zůstává, koho jsme dosud neprodali, je Jára Cimrman...

Ale je vůbec možné, aby tak velká lidská skupina jako národ vytvořila a udržela svoji identitu bez té základní páteře, bez hrdinského eposu? Cožpak právě to není ten zakladatelský mýtus, z něhož národ odvozuje svůj smysl?

Takové základní otázky zasluhují kvalifikovanou odpověď.

V ohrožení rozhodují emoce

Současný respektovaný psychoanalytik Vamik D. Volkan, profesor na univerzitě ve Virginii a původem Turek z Kypru, zformuloval skupinově-analytickou teorii o chování velkých skupin-národů. Potvrzuje, že uvnitř velké lidské skupiny, národa, existuje předávání postojů a pocitů z pokolení na pokolení, a to přes celá staletí. Děje se tak částečně vědomě, částečně nevědomě. Ukolébavky, vzpomínky členů rodiny, rodinné rituály, skupinové zvyklosti, historie sdělovaná ve škole, v médiích... to vše uchovává v paměti i v cítění dávné události, postoje a pocity. Tak se udržuje povědomí skupiny o identitě a její schopnost se semknout a bránit jakožto vědomě a citově soudržný celek.

V situaci ohrožení potom skupina reaguje jevem zvaným regrese: rozumové pochody ustoupí a rozhodují složky archaičtější: emoce, spoluprožívání skupinové. Spontánně (i řízeně) se vynořují vzpomínky na dávná příkoří (vyvolená traumata) i na dávná vítězství (vyvolená sláva), oboje obohaceno ze zdrojů fantazijních. Toto skupinové sebeuvědomování i za pomoci snění a umělecké tvorby pak dodává skupině sílu, étos, motivaci.

„Jestliže je laboratorní zvířátko trestáno malým elektrickým šokem pokaždé, když se vydá za potravou, nakonec se přestane pokoušet a trvá v koutě nehybně o hladu.“

Psychoanalytik Volkan uvádí jako příklad příběh z jihoslovanské historie: rozkvět srbského království byl zničen bitvou na Kosově Poli roku 1389, v níž rukou Otomanů padl i srbský princ Lazar Hrebeljanović. Po generace byl poté vzpomínán v písních a v paměti lidu a bitva na Kosově Poli postupně nabyla podoby tzv. vyvoleného traumatu. Od konce 18. století zažili Srbové a Černohorci pobyt v Rakousko-Uhersku a krátké období nezávislosti, ale pak byl celý vývoj smeten světovou válkou, jejímž spouštěčem se stal výstřel Gavrilo Principa. (Vamik Volkan se domnívá, že v mysli Gavrilo Principa se spojila představa utlačovatelů minulých i pozdějších a hněv byl přenesen do současnosti.) Později za komunismu byla vzpomínka na prince Lazara a na Kosovo Pole opět potlačována, Kosovo obydleno převážně albánskými muslimy a srbská menšina utlačována. Nedávné výročí 600 let bitvy na Kosově Poli pak lidé prožívali stejně bolestně, jako by se ta událost odehrála v současnosti. Pojetí historického času se zhroutilo, velké celonárodní skupiny regredovaly a ve jménu vyvolené slávy vznikala nová traumata. Oživlá minulost se smísila s přítomností – tolik tedy pojetí psychoanalytika Volkana.

Vražda hrdiny budí hněv mas

Je třeba vidět, že v konkrétních případech se skupinová analýza ocitá na pomezí jiných disciplín, konkrétně politiky. Přitom skupinoví analytici sami pocházejí každý z nějaké velké skupiny... Teorie Vamika Volkana však nabízí obecné pojetí lidské skupiny v historickém čase, v čase desítek generací.

Disciplína jménem skupinová analýza za pár desetiletí už dosti probádala skupiny malé i střední, tvořené vztahy jedinců. Skupiny velké, národy, které život jedince přesahují, byly dosud zkoumány z hlediska historie, zeměpisu, politiky... avšak nikoli dostatečně skupinovou analýzou. Teorie vyvoleného traumatu a vyvolené slávy toto zkoumání podněcuje. Nechme se tedy chvíli inspirovat.

Zkusme čas srbský přiložit k času českému. Bitva na Kosově Poli se děje za času našeho Mistra Jana Husa, statečného oprávce mravů, církve a jazyka. Pro tohoto univerzitního myslitele byla nejvyšším měřítkem hodnoty pravdivost. Poté, co odmítl svoje nebývalé učení odvolat, byl zaživa upálen. Stalo se tak 26 let po bitvě na Kosově poli, z hlediska dějinného času v době stejné. Jeho vražda, podobně jako vražda prince Lazara Hrebeljanoviće, vzbudila ten nejstrašnější hněv, otřesení všech jistot a věr v celé skupině, z níž se vyvíjel národ. Možná to byla ta doba, kdy se v Evropě začaly národy v moderním pojetí rodit? Jako následek vyvolených traumat a sláv, následek zvědomění a identifikace se skupinou?

Češi tehdy povstali a nastala doba válek. Byly podníceny potřebou poctivosti a svobody ducha, což bylo formulováno v podobě náboženské víry a většina Čechů se přiklonila k nové reformované víře. Dvě staletí po upálení hrdiny byli pak Češi v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 poraženi a následně podrobeni Habsburky na dalších tři sta let.

Prolhané mýty

V 19. století se povědomí Čechů začalo pozvedat a hledat epos, vyvolenou slávu, identitu, o kterou se lze opřít. A tu se přihodila ta nepravost, zmíněná v úvodu: vytoužený hrdinský epos byl podvržen, tzv. rukopis královédvorský a zelonohorský. Vlastenci podlehli klamu a radovali se, podvržené verše byly zhudebňovány, ilustrovány...

Nicméně do děje tehdy vstoupil další pravdomluvný univerzitní mistr - Masaryk. Uvedl se dvěma nepopulárními kauzami: jednak dokázal, po dlouhém zápase, podvrženost herojského eposu obou rukopisů. A dále – zastal se nemajetného Žida Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy... V obojím případě musel v zájmu pravdy čelit od své vlastní velké skupiny velmi nepříznivé odezvě.

Nicméně za svoji pravdymilovnost, na rozdíl od Mistra, žijícího před pěti stoletími, už neskončil v plamenech.

Smrt prince Lazara i smrt Jana Husa ve své době bezpochyby pozvedly masy a živily zápas za identitu vlastních skupin – po staletí...

Smrt hrdiny, zrození antihrdiny

A tu se nabízí otázka současná, otázka po nutnosti hrdinství jako hlavního znaku identity: zdalipak stále ještě třeba – pro tvorbu herojského mýtu, vyvolené slávy, pro vznik vlastenectví, pro identifikaci se skupinou – zdalipak v době nové musí hrdina stále ještě umřít? To je ta základní otázka, která inspiruje náš zdejší způsob identifikace s naší velkou skupinou, tedy naši podobu vlastenectví.

Náš pravdu milující hrdina, statečný a v 15. století upálený Jan Hus, se nemohl zcela proměnit v představitele vyvolené slávy, v postavu mýtickou, protože po sobě zanechal reálné dílo literární povahy: v něm setrvával ve své podobě lidské, mýtu vzdálen. Možná i proto vlastenci devatenáctého století hledali příběh jiný, herojský epos jakožto mýtus, pohádku.

Dalším důvodem mohla být deziluze, nedůvěra vůči maximální oběti. Jan Hus vyjádřil postoj celé velké skupiny tehdejší doby, svůj duchovní a mravní objev zformuloval o sto let dříve než národní skupiny sousední a pro jeho prosazení učinil vše, více už nebylo možno... Jeho příznivci poté dvě stě let bojovali zbraněmi a dalších tři sta let pašovanými knihami a tajným slovem... vytrvali podnes jako menšina, která umí statečně udržet sklon k pravdivosti přes generace...

Ale většina skupiny národní podlehla deziluzi, jejímž kulturním výrazem se později stal antihrdina – herojský škleb. (Připomene se nám tady jev známý jako „naučená bezmocnost“: jestliže je laboratorní zvířátko trestáno malým elektrickým šokem pokaždé, když se vydá za potravou, nakonec se přestane pokoušet a trvá v koutě nehybně o hladu...)

Vznikla tedy podvojnost dějinného sebepojetí. Takto můžeme vidět osud naší velké skupiny – národa, z hlediska teorie o národních mýtech. Volkanova teorie předpokládá, že velká lidská skupina-národ – po čase měřeném desítkami generací, zákonitě dospěje k mytologizaci svého příběhu, neboť herojský mytologický děj existenci národa ospravedlňuje a posiluje: toto se intenzivně odehrává zejména v situaci regrese, kdy skupina opouští racionalitu a prožívá velké společné citové vzedmutí.

Čím je regrese hlubší, emoce mocnější, tím více se postavy vyvolené slávy a vyvoleného traumatu blíží obecným postavám archetypálním – až po blízkost náboženské víry.

Oběti a hrdinové

Mezi archetypálními postavami se potom čím dál zřetelněji rýsuje obecný půdorys fantazijního děje: dramatriangl – dramatický trojúhelník. Tvoří jej trojice archetypálních postav: Pronásledovatel-Obě't-Záchrance (nebo také Agresor-Oběť-Ochránce, nebo Zločinec-Oběť-Hrdina...). Tyto tří postavy rýsují půdorys každého epického vyprávění, od pohádek, přes dramata Shakespearova až po detektivky (zde Vrah-Oběť-Detektiv).

Lidský duch vynalezl dramatriangl s přáním porozumět nebezpečnému ději, vyzvednout jej z nevědomí a rozmístit v něm spravedlnost pojmenováním osob, účastníků děje (jméno má vliv magický, vyvolává představu panování nad dějem). Dramatriangl jako půdorys eposů poskytuje vysvětlení a vede k semknutí dotyčné skupiny, ve prospěch jejího přežití – i s pomocí herojských eposů. Dramatriangl slouží své velké skupině ve stavu regrese a fantazie.

Ale vůbec neslouží nutně právu, nestranné spravedlnosti!

Na úrovni životní praxe, všednodenní skutečnosti, dramatriangl nefunguje. Přiložení dramatrianglu na živou skutečnost ničí lidské vztahy od úrovně manželské dvojice až po úroveň států: dramatriangl totiž vždy rezervuje místo pro nepřítele, pro zlosyna, který to zavinil – a to místo volá po obsazení. Pokud člověk – jedinec či lidská skupina – vnímá skutečnost a své místo v ní skrze dramatriangl, nastane pouze setrvalé přelévání rolí, obviňování, pokání, msta, pocity viny....

Takto ale nelze dospět k pravdě ani k míru. Jediné východisko je vystoupit z předsudečného obrazu a namísto regrese se vzchopit k jasné racionalitě a pravdivému vidění sebe i druhých – tedy především opustit jakožto vzorec skutečnosti dramatriangl s jeho povinnou představou nepřítele a vidět skutečnost pravdivě.

A tu se můžeme vrátit k tématu původnímu, k české hymně i k absenci herojského tématu. Česká hymna – na rozdíl od některých jiných – neobsahuje půdorys dramatrianglu, neoslavuje mučedníky ani hrdiny, nevolá po pomstě, vzpouře, po krvi nehodných. Hrdiství není zmíněno. K tématu hrdinství-nehrdinství se ale národ opakovaně vrací a vytváří epos antihrdiny, doplňovaný (můžeme říci) spontánní lidovou tvorbou z více zdrojů: hrdina nemá šanci a nechceme-li plakat, raději se mu smějme. Taková se zdá být zkušenost skupiny v současném historickém čase.

Byl by však omyl pohlížet na toto naladění svrchu. Schopnost nepropadnout regresi, dramatrianglu, povinnému hrdinství, schopnost zachovat si racionalitu a porozumění i pro druhého se může projevit jakožto historická přednost, a to se naposledy stalo při rozdvojení naší vlasti – v situaci lítosti a ztráty. Oba národy dokázaly nejen nepropadnout boji, ale dokonce zachovat si vztah sousedů nejbližších. Možná tato schopnost zachovat mír souvisela i s absencí herojského (na dramatrianglu založeného) eposu jako inspirace dějů?

Jsme národem dvojího řešení

Většina národa zpívá hymnu s dojetím, nevidí svou existenci oprávněnu dramatrianglem (jakožto hrdinský boj proti nepříteli), směje se patosu, dává přednost řešením nekrvavým, s pomocí antihrdiny. V některých situacích je nám absence mýtotvorného dramatrianglu ku prospěchu (po rozdělení státu jsme se Slováky dokázali setrvat v přátelství). V jiných historických situacích by nám sebezastání a statečnost velmi prospěly... Takto se jeví jedna část tradice.

A ta druhá část naší národní tradice? Také zpívá hymnu s dojetím, nepotřebuje dramatriangl, s pomocí antihrdiny se směje patosu... antihrdina je přece dobrou obranou proti hrdinovi zfalšovanému, nepravému. Ale ještě před tou legrací s antihrdinou pěstuje tato část národní tradice pravdivost jako zdroj smyslu, pravdivost jako inspiraci pro konání.

Tato druhá složka tradice, složka pravdymilovná, přichází ke slovu při proměnách dějin a zachraňuje život naší velké skupiny – národa, a to zápasem o smysl. Jako první ten smysl pojmenoval Hus, jímavě a mocně: „hledej pravdu, naslouchej pravdě,.. miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti... neboť pravda tě vysvobodí ...od smrti duše“.

Pravdivost jakožto první hodnotu nám zvolili i naši dva prezidenti-tvůrci, Masaryk a Havel. S nimi se vždy celá velká skupina-národ na čas vzepjala k radosti, důvěře, sebevědomí. Herojský epos zůstal nepostrádán, hrdinství se ocitlo ve službě pravdivosti. Takto vysloveně v našich dějinách zatím třikrát.

Namísto panovníka, vlasti - tedy hodnot hmotných substancí - dává toto myšlení přednost hodnotě nehmotné povahy slovesné, setrvale nedokonavé, vyjadřující hledání. Pravdu nelze dobýt podobně jako kus země, ani oblékat jako korunu, nelze ji ustanovit a vlastnit, pravda je povahy běhuté, je možno ji pouze setrvale hledat, sdělovat, bránit.

Podobně jako s pravdou je tomu i s vírou.

Češi jsou coby evropští ateisté mimořádní. Už od první republiky, jakmile se tento jev začal zkoumat a měřit. Ve skutečnosti to, co statistika u nás nalézá jako převládající ateismus, nevyjadřuje rovnou bezvěrectví, spíše nepřihlášení se k hotové nabízené substantivitě nějakého náboženství. A to samo může být výrazem pochybnosti a hledání. Touha věřit (opět slovesné povahy) může trvat. Ostatně patří k podstatě člověka.

Píseň místo hrdinského eposu

Setrvalost naší kmenové písně i přání zpívat tak, jak si srdce pravdivě přeje, to oboje vyjadřuje smysl písně pro nás. A vlast nemusí být vnímána vždy a jenom jako to, co hučí, šumí, stkví se... nicméně tím bližší a vhodná k obhajobě, čím – až po samu nadsázku – pravdivěji je viděna. Takto o našem bydlišti zpíval Jiří Dědeček v roce 1981:

Vtom přijeli autobusem ňáký zahraniční cizinci,

jeden se mne tázal zhnusen, kudy k flekovskými hostinci.

Plivnul sem mu do zrcátka: Jdi domů a to si pamatuj:

vypadá to tu jako skládka, ale jsou to Čechy, domov můj.

V době sešlého bolševika tuto velmi oživující sebereflexi-pravdivé sdělení a oživení duše přinášely písničky folkařů, zpívané na malých scénách, na domácích seminářích, rozmnožované na páscích. A takto potom v roce 1989 zahřmělo státodárné shromáždění na Letné:

Mocná je zbraň, mocnější je právo.

Mocná je zbraň, mocnější je právo.

Co je nejmocnější, co je nejmocnější? 

Pravdomluvné slovo.

Status dobové hymny tak na historický okamžik získala písnička Jaroslava Hutky.

Písně a písničky mohou pro nás znamenat více, než si racionálně uvědomujeme. Možná máme písně, popěvky, na místě, kde jiné národy mají mýtus, vyvolenou slávu, hrdinský epos, hymnus: míváme malé dobové písničky jakožto sebereflexi, jako živé, aktuální, nepatetické, jímavé a působivé sdělování pravdy o sobě a o světě.


[1] Ještě před vznikem samostatné České republiky se už v roce 1990 stala hymnou České republiky uvnitř Československé federace.

TÉMA MĚSÍCE: Zde domov můj
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Helena Klímová

Mgr. Helena Klímová (*1937) vystudovala Filologickou fakultu UK. V letech 1962–1970 byla redaktorkou Literárních novin, psala o studentském hnutí, o situaci dětí a rodin, o hodnotách občanských apod. Po r. 1970 absolvovala výcviky zaštítěné Českou lékařskou společností, později Institutem skupinové analýzy (IGA) v Kodani. Od r. 1982 pracuje jako psychoterapeutka, nyní v soukromé praxi. Zabývá se mj. generačním přenosem traumatu holokaustu a vede výcviky ve skupinové analýze. Je členkou Psychoterapeutické spol. ČLS JEP, ČSPAP, IGA Praha a čestnou členkou Group Analytic Society (GAS) v Londýně. (e-mail:hklimova@volny.cz)

Další články k tématu

Češi v nebi a v pekle

V nebi jsou francouzští milenci, italští kuchaři, němečtí mechanici, angličtí policisté a všechno to organizují Švýcaři, zatímco v pekle jsou...

Československé vojsko na Východočínské železnici

Československá politická reprezentace navázala kontakty s čínskou vládou v Pekingu ještě před vznikem samostatného státu, konkrétně v srpnu 1918....

Zde domov můj

Sté výročí založení Československého státu poskytlo mnoho příležitostí k reflexi, k ohlédnutí, co že se to v našem „středu Evropy“ vlastně za těch...

Sousedská symfonieuzamčeno

První světová válka skončila a na mapě Evropy se objevil nový státní útvar – Československo. Jeho hranice, nakreslené na mapu během pařížské...

Strach a emoce, či zdravý rozum

Odjakživa čelíme výzvám, jako jednotlivci i jako společenství. Největší riziko je nebýt si rizik vědom.

Století Československauzamčeno

První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

„Archetyp“ pražské kavárny

Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné