Funkce, normy, hodnoty ve vědě i v politice

slavnostní veřejné zasedání Pražského lingvistického kroužku 1. 10. 2018; vyhověli jsme přání autora zachovat původní jazyk přednášky

Sté výročí československé státnosti, což je zásadní výročí v dějinách státnosti české, a ne pouze české, vyvolává v Česku celonárodní rozpaky: »Mělo by se slavit. — Hm, ale jak?« Soudobá česká společnost má takové státní představitele, že s těmi slavit nelze, a takové vzdělance, že ti slavit nedovedou.

Co znamená slavit výročí? Společně prožít jistý historický okamžik a uvědomit si jeho aktuálnost. Máme-li štěstí, že některé z mnoha dílčích společenství, kterých jsme přirozeně členy, dokáže při té příležitosti navíc uspořádat veselici na návsi, na ulici, v sokolovně či jinde, můžeme si užít též něco radosti; má cenu to zkusit. V tomto shromáždění se pokusíme jeden konkrétní historický okamžik aktualizovaně prožít: kéž by nám to alespoň dalo naději.

Historický okamžik je příběh. Soudobý vzdělanec takovým prohlášením jistě nebude překvapen, neměl by se však ani sám snažit překvapovat jím druhé. Dějiny jsou ze své podstaty příběhové: sestavujeme je z událostí, které co jednotliviny konstruujeme a následně skládáme do celků, tak aby dávaly smysl. To neznamená svévolnost. Pokud říkám, že historické události se konstruují, nikoliv re-konstruují, zdůrazňuji tvořivost interpretačního postupu. Historik má před sebou dokumentární materiál, který sebral, vybral a vykládá: za to vše nese odpovědnost a společenství historiků jeho práci hodnotí podle specifických norem oboru. Pravda, s prvotním dokumentárním materiálem pracuje historik často už jen málo: daleko spíš má před sebou příběhy, které před ním sestavili jiní; takové příběhy on opravdu může rekonstruovat – totiž konstruovat jinak – a v jiném výběru je následně skládat do jiných celků.

V obdobné situaci jsme pak i my, kdo historickými příběhy argumentujeme, aniž jsme historiky. Takový postup je plně legitimní: události, které historikové konstruují, a příběhy, jež z nich skládají, jsou majetkem celého kulturního společenství; kdyby to se o ně nezajímalo, byla by práce historiků marná. Můžeme přitom do jisté míry neznat speciální normy vědeckého společenství historického, o to víc však musíme dbát na obecné normy práce s rozumem, na nichž stojí celá věda, i na základní normy lidského společenství vůbec: mravnost a vkus.

Z toho, že historický okamžik je příběh, vyplývá, že historický okamžik je dynamický: jde odněkud někam. Na dynamičnosti příběhů stojí i chápání přítomnosti: znalost minulých cest nám umožňuje předjímat cesty budoucí, cesty, které začínají teď. Rozumět své přítomnosti znamená umět si představit, kam jako příběh může vést, dokázat zahlédnout její budoucnost; bez takového předjímání nám naše přítomnost nedává smysl. To je žel hlavní problém naší současnosti: naše přítomnost nám nedává smysl.

Příběh budování československé státnosti je příběhem budování nového státu v nové Evropě v kontextu nové civilizace. Vyzdvihnu několik momentů tohoto příběhu a spojím je s vybranými momenty příběhu paralelního, příběhu budování nové vědy, příběhu Pražského lingvistického kroužku; právě ten symbolizuje triáda pojmů, jež stojí v názvu, triáda, kterou tematizoval a do hloubky promýšlel. Jednotícím gestem obou těchto příběhů, politického a vědeckého, nebude nic menšího než budování nové, moderní civilizace. — Nový stát v nové Evropě v kontextu nové civilizace? Má znalost mé současnosti mě nutí předjímat, že mnohým má slova budou znít nabubřele. Už si žel málo uvědomujeme, jak obrovským civilizačním kolapsem byla světová válka; záměrně neuvádím pořadové číslo, neb tehdy se světové války ještě nepočítaly. Československo se rodí do světa poznamenaného zhroucením všech dosavadních hodnot: kulturních, politických, náboženských, ekonomických, sociálních, zkrátka lidských.

První, co nutno vyzdvihnout, je moment naděje. Uvažme, jak nesamozřejmé bylo vůbec jen sebrat odhodlání začít na troskách starého budovat nové. A uvažme, v jak rozdílných výchozích podmínkách se tehdy nacházela jednotlivá národní společenství, jednotlivé kulturně-historické kolektivní entity: Maďaři prožívají ztrátu národní velikosti, Poláci svou dávno ztracenou národní velikost, z níž se mezitím stal literární topos, chtějí právě podle toho toposu rekonstruovat, Rakušané jsou zaskočeni malým samostatným Rakouskem, o kterém nikdy ani neuvažovali; Čechoslováci se ukázali jako národ připravený budovat nové a dokázali vybudovat mnohé.

Druhým momentem našeho příběhu je štěstí. Československý konstrukt se podařil: vznikl stát politicky demokratický, ekonomicky prosperující, svou kulturou, vědou i životním stylem moderní. Uvědomme si, jak nesamozřejmé to v tehdejší Evropě bylo.

Konec světové války nikterak neznamenal mír ve světě: v Rusku zuřila bolševická revoluce a hrozilo, že zvítězí i v Polsku a Lotyšsku; v Maďarsku a Bavorsku byly vyhlášeny komunistické »republiky rad«, jež naštěstí netrvaly dlouho, leč i tak byly krvavé; mezi Řeckem a Tureckem docházelo k masívním násilným výměnám obyvatelstva; mezi Polskem a Litvou panovala sice »zamrzlá«, leč státoprávně zcela regulérní válka; anglická koruna vedla krutou válkou v Irsku, tedy na svém vlastním území proti svému vlastnímu obyvatelstvu; Itálie brzy po světové válce obohatila politický slovník o pojem fašismus… — a to se náš pohled zastavil v polovině 20. let XX století, takže ještě nezabírá občanskou válku ve Španělsku ani teror v Německu. Pokus o politicky rozumný stát mohl ztroskotat na zásadních potížích domácího hospodářství (20. léta v Německu, ale též ve Velké Británii: Británie měla oproti Německu vlastně jen větší štěstí), týž pokus mohl troskotat na zahraničních intervencích (30. léta v Rakousku, ale i v Pobaltí včetně Finska); nové státy nové Evropy se mohly uvnitř chovat fakticky slušně a těšit se i moderní prosperitě, přitom však ve svém fungování nemusely být demokratické (Litva, Lotyšsko, Estonsko). Podán v těchto souvislostech, je příběh Československa jedinečný a jednoznačný úspěch. A připomeňme detaily, u kterých dnes ani netušíme, jaké to byly úspěchy: volební právo žen? — v Československu hned od založení 1918, ve Francii teprve od roku 1945; plná ekonomická emancipace žen? — v Československu hned od založení 1918, ve Francii teprve od roku 1968 (do té doby nemohla mít Francouzska svůj vlastní bankovní účet); plná náboženská svoboda a zároveň plná politická laicita? — v Československu od roku 1918 jednoznačně splněno, a co je hodno obdivu, po komunistickém čtyřicetiletí, se k tomu česká i slovenská společnost dokázaly bez problémů vrátit: Anglie od roku 1921 dosud soustavně omezuje občanská práva katolíků v severním Irsku; že jsou katolíci zákonem vyloučeni z okolí anglického trůnu, nás tolik trápit nemusí.^[1]

Třetím momentem je odvaha. Štěstí, které jsme vyzdvihli v momentu předchozím, není – jak se leckdy vymlouváme – slepá náhoda, jež bez viny a zásluh jedny obdarovává a druhé ožebračuje: štěstí dle latinského úsloví přeje odvážným, dle českého připraveným; každé z úsloví přitom vyzdvihuje jen zvláštní aspekt jednoho a téhož. Zdar každého jednotlivého počinu (čili štěstí) vyžaduje, abychom se odhodlali jednat (k tomu je třeba odvahy) a abychom při svém jednání využili všeho, co v nás je (v tom spočívá připravenost). Československé revoluce 1918, ale též 1989, to je stejný příběh o tom, že dosavadní moc leží na zemi, kam upadla v důsledku vlastní neschopnosti fungovat dál, a že se našli mravní lidé, kteří si této skutečnosti všimli, tu moc se země sebrali a začali dělat něco nového. Neměli žádné dopředu sestavené plány, jednali – a improvizovali – na základě svého rozumění světu, tedy předjímajíce, kam jednotlivé kroky mohou vést, a řídili se svou mravností, tedy posuzovali, zda jednotlivé kroky obstojí jako příklad pro druhé.

Historický příběh, který zde aktualizujeme, vyzdvihuje kritičnost (průběžné vyhodnocování přítomnosti), mravnost (průběžné poměřování vlastních kroků), víru (schopnost postupovat ve shodě s vlastním přesvědčením, byť bezprostřední úspěch nevidíme); tím dává naději. Rozvedeme jej pro politiku, organizované uspořádání věcí lidských, a pro vědu, organizované uspořádání věcí lidského rozumu.

První rozměr, který nutno vyzdvihnout a osvětlit, je sám koncept Československa. Československo jako státoprávní skutečnost už neexistuje, dosud však existuje Československo jako prožitá zkušenost několika miliónů Evropanů, a co je ještě zajímavější, jako stále prožívaná zkušenost i Evropanů tak mladých, že Československo sami zažít nestihli: kolik Slováků studuje na českých vysokých školách? kolik jich do Česka přichází pracovat? kolik jich tu zůstává? a proč se Slováci žijící v Česku při tom všem necítí a nechovají jako národnostní menšina?

Kolem československého konstruktu se dnes v lepším případě mlčí, jako by šlo o historický omyl. Omyl je pouze to, když se na československý konstrukt díváme nehistoricky.

• Především: z toho, že státoprávní konstrukt zanikl, nelze vyvozovat, že byl vadný; konstrukty mají svou dobu a svůj účel. Dnes tu jsou dva plně vyspělé – a to stejně vyspělé – evropské národy, slovenský a český. Před sto lety tomu tak nebylo: oběma národům leccos chybělo do vyspělosti evropské a hlavně navzájem se v mnoha položkách národní vyspělosti výrazně lišily. Své rovnoměrné vyspělosti dosáhly oba národy ve státoprávním konstruktu československém a skrze onen konstrukt: to JE úspěch, úspěch československého konstruktu.

• Dále: rozhodně neplatí, že Československo byla účelová vymyšlenost roku 1918. Slovensko-česká vzájemnost existovala: v průběhu staletí nabývala různých podob a v osvícenství se stala přirozeným základem dvou procesů národního obrození: české mělo nezanedbatelný rozměr československý, ve slovenském byl československý rozměr ještě výraznější; pro Slováky Kollára, Šafaříka, Palackého šlo o jeden proces, jenž paralelně probíhal v odlišných politicko-administratívních podmínkách. Je na místě vyzdvihnout odvahu a připravenost česko-slovenské »mafie« v zahraničí, stejně jako »mužů 28.října« na domácí půdě, že v rozhodný okamžik sáhli po konstruktu intelektuálním a ideálním. Ano, argumentovali československým národem i proto, aby předvedli jasnou národnostní většinu na kulturně-historickém území, jež, jak je v Evropě přirozené, bylo národnostně smíšené; byli však odhodláni vytvořit s takto vykonstruovaným státotvorným národem funkční demokratický stát — a dokázali to.

• A ovšem: československý konstrukt jednoho politického národa zdaleka nebyl v nové Evropě, vzešlé ze světové války, ojedinělý; od ostatních se lišil tím, že měl štěstí. Pokus o funkční demokratický stát Slovinců, Charvátů a Srbů se nepodařil: politický konstrukt jugoslávský štěstí neměl. Britské společenství národů nezabránilo anglickému masakru v Irsku, nemluvě o hanebnostech páchaných mimo Evropu, a Commonwealth, tak jak dnes přežívá, vyvolává už jen jedinou otázku: Co na té bizarní hře její zbývající účastníky ještě baví?^[2] — I zánik politického konstruktu může být žádoucí.

Tolik na ujištění, že za československý konstrukt není třeba se stydět ani omlouvat. A co víc: zkušenost československého konstruktu lze zhodnotit. Kde? Nejlépe při té velkorysé politické konstrukci, jíž jsme my dnes účastníky, která vyžaduje odvahu a připravenost, která předpokládá kritičnost a mravnost, která má naději a může mít štěstí. Mluvím o konstruktu evropském.

• Nejprve si uvědomme, že evropský politický konstrukt sleduje stejný cíl jako politický konstrukt československý: povznést úroveň konstitutivního evropského národa; a že ve velkém rozsahu přitom dělá i tu detailní drobnou práci, která stojí za úspěchem československým: pozdvihuje všeliké lokální zaostalosti v Evropě, a tím se stará o růst celkové úrovně.

• Přidejme, že evropský politický konstrukt přirozeně stojí na vědomí kulturně-historické sounáležitosti. To je základ velmi skutečný a pro nás všechny je to výzva, abychom onu sounáležitost poznávali. Abychom se učili vidět Evropu jako něco světově jedinečného a sami sebe jako něco specificky evropského.

• A konečně: evropský politický konstrukt navazuje na mnoho dílčích pokusů o spolupráci, které evropské dějiny XIX a zvláště pak XX století přinesly; přesahuje je kvalitativně i kvantitativně, není to však nic cizorodě nového.

Jak přitom zhodnotit československou zkušenost? V otázce identity. Československá identita vyžadovala, aby její nositel uvažoval vždy ve dvou rozměrech zároveň, v dílčím, českém či slovenském, a celkovém, československém. Zásadní je držet vědomí blízkosti, vědomí souběžnosti: co se děje na úrovni české, či slovenské, je vždy zároveň československé, a naopak. Evropská identita vyžaduje totéž: být vždy zároveň Čech a Evropan, Maďar a Evropan, Dán a Evropan, Portugalec a Evropan. Co se děje na úrovni české, maďarské, dánské, portugalské, je už tím přirozeně evropské: je to příklad, dobrý či špatný, je to příspěvek do obrazu Evropy.

Konkretizujme to. Každý poslanec české sněmovny je evropský politik: kolik z nich si to vůbec uvědomuje? Každý ministr české vlády je evropský politik: kolik z nich podle toho jedná? Každý president České republiky je evropský politik: poslední dva Evropu cíleně sabotují. Konstatujme to, opakujme to, suďme podle toho.

Druhý rozměr, který nutno vyzdvihnout, je otevřenost československého konstruktu. Československo nemělo jen svůj konstitutivní národ česko-slovenský, mělo občany dalších národností. Československá státnost platila i pro ně, československý konstrukt tu byl i pro ně. Míra ztotožnění s Československem byla u různých národnostních společenství různá a byla různá i uvnitř jednotlivých společenství. Československý stát s nimi jednal a myslel na ně. Myslel ovšem i na ty, kdo na jeho území pobývali bez občanství, stejně jako myslel na své sousedy v Evropě.

• Bylo paralelní školství v jazyce německém, maďarském, polském; byly paralelní vysoké školy ve státním jazyce československém a v historicky místním jazyce německém: v Praze česká i německá universita, v Praze a v Brně česká i německá technika; byla německá akademie věd a umění v Československé republice. Z druhé strany připomeňme snahu československého státu postavit školství pro Rusíny a pomoci jim, aby sami došli shody ve věci svého identitního spisovného jazyka (ten neměli).

• Vedle péče o kulturně-jazykový rozvoj vlastních občanů, kteří nebyli nositeli státního jazyka, podporoval československý stát cíleně a velkoryse kulturní rozvoj uprchlíků, které na svém území přijal. A bylo jich hodně: ve 20. letech hlavně Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, ve 30. pak Němci. Československo hostí Ruskou lidovou universitu, Svobodnou ukrajinskou universitu, Ukrajinský pedagogický institut, Seminarium Kondakovianum, dvě ruská gymnasia, jedno ukrajinské, ukrajinskou techniku, vyšší odbornou škol ruskou a běloruskou. Do Československa jezdí studovat i Ukrajinci a Bělorusové z polských území.

• Československo je aktivní navenek a své postoje soustavně vysvětluje světu. Dělá to nejrůznějšími kanály. Jedním z nich je Die Prager Presse, deník německého jazyka, který má evropskou úroveň a předplatitele po celé Evropě, víc v zahraničí než doma; ve 30. letech je Die Prager Presse – spolu s Neue Zürcher Zeitung – nejvýraznější německá tiskovina nenacistického obsahu.

Co k tomu říct z pozice současnosti? Pražský lingvistický kroužek byl účastníkem onoho dění. Čerpal z tehdejší otevřenosti a sám k ní výrazně přispíval: byl místem, kde se setkávali profesoři i studenti jak české, tak německé university; byl místem, kam docházeli učitelé exilových universit ruských i ukrajinských; o jeho činnosti pravidelně referovala Die Prager Presse a on sám intensívně vydával pro zahraničí. Současný PLK je hrdý na to, že od obnovení své činnosti s přirozenou samozřejmostí přijímá za členy badatele, kteří přišli do Česka z nejrůznějších zemí, ba sám je aktívně kontaktuje. Spolek takto založený může a musí u příležitosti 100. výročí Československa, které už neexistuje, o Česku, jaké právě existuje, říct jediné: to, jak se dnešní český stát chová vůči cizincům a exulantům, jak o nich mluví a jak zatvrzele odmítá komukoliv pomoci, je hanebné.

Přejděme ke třetímu rozměru našeho příběhu — a to je poslední téma, které otevírám; vydrží však nadlouho. Nový československý stát programově chce být moderní. Jak odlišné bylo tehdejší chápání modernosti oproti dnešku! Dnes »moderní« splývá s »módní« a je to „to, co se dělá, protože se to dělá“ s hodnotícím rysem „kdo to nedělá, s tím nehrajem“; vrcholnou ambicí pak je, že budu určovat, co se bude dělat, aby na to ti ostatní honem chtěli dělat taky. Taková je modernost spotřební zpovykanosti. Československá modernost před sto lety reagovala na krisi hodnot, kterou všem bolestně odhalila světová válka. Byla rozhodnuta stavět nově na nových hodnotách. Nebyla přitom revolučně zaměřena proti minulosti: nechtěla bourat, aby nebylo, co bylo, chtěla, aby to, co je, bylo lepší; přitom postupovala s důkladnou znalostí minulého, které přehodnocovala, nikoliv šmahem zavrhovala, a předjímala, jaké kroky učiněné dnes nejspíš povedou k dobrým výsledkům v budoucnu; myslela na detaily a myslela na ně v souvislostech celku. Jak krásně tento záměr uspěl, si nejlépe zpřítomníme, když si uvědomíme, kolik moderních novinek mladého Československa dosud užíváme a vnímáme je jako samozřejmost.

Československo mělo mimořádné štěstí, že v jeho čele stál státník filosof, jenž celý svůj život zdůrazňoval, že pokrok nemůže být jen technický a vědecký, nýbrž vždy nutně též sociální a mravní; stejně tak zdůrazňoval, že národní otázky v Evropě lze řešit jen v rozměru Evropy a lidstva — rozumějme: universálních lidských hodnot. Nejdůležitější ovšem je, že ve všech vrstvách československého obyvatelstva se našlo dost jedinců odhodlaných v duchu takových zásad jednat a že oni jedinci byli přirozeně odhodláni se za podobnými cíli též sdružovat a pracovat kolektivně. Příkladem je i Pražský lingvistický kroužek.

Náš spolek vznikl – zdůrazněme, že mimo universitu – s cílem kolektivně pracovat na moderní vědě v moderním státě, a to v záběru evropském, což přirozeně znamenalo: celosvětovém. Je příznačné, že se nejdříve představil na forech mezinárodních, pak teprve domácích, přičemž doma se po prvé představil též v kontextu mezinárodním. Jeho sepětí s masarykovskými ideály symbolizuje skutečnost, že jeho zakladatel a první předseda, Vilém Mathesius, patřil k okruhu pátečníků, intelektuálů, s nimiž se president Masaryk pravidelně stýkal, aby si udržel živý kontakt se společností. Ještě víc však o tom sepětí vypovídá to, jak aktivně se PLK podílel na vnitřní kultivaci i na mezinárodní reprezentaci československého státu. Podílem na mezinárodní reprezentaci rozumím například to, že PLK se intensívně zapojoval do anotovaných bibliografií československé vědy, jimiž se nový stát hrdě prezentoval navenek; se stejnou samozřejmostí pak PLK formou anotovaných bibliografií prezentoval před mezinárodní vědeckou obcí i své moderní rozumění vědě. Podílem na vnitřní kultivaci rozumím například to, že PLK své nové pojetí vědy soustavně vykládá též pro širokou veřejnost v nových encyklopediích a naučných slovnících, že zavádí novou řadu moderních učebnic jazyků, které jsou praktické nikoliv tím, že zahazují lingvistickou teorii, jak je módní dnes, nýbrž tím, že reflektovaně vycházejí z nejlepší dostupné lingvistické teorie; pro propagaci své teorie sebevědomě zřídí nový kulturně-vědecký časopis v českém, či přesněji v československém jazyce, Slovo a slovesnost, a to za situace, kdy v Československu ve státním jazyce už vycházejí čtyři odborné filologické časopisy a k dispozici jsou další publikační fora. PLK osvědčí politickou statečnost nejen tím, že soustavně otevřeně spolupracuje s mnohými, kdo ve 30. letech byli v nacistickém Německu pronásledováni, ale i tím, že ve stejné době aktivně vystoupí ve sporu slovensko-československém, kterému většina Čechů tehdy vůbec nerozuměla. Důležité je především to, jak PLK do onoho slovenskočesko-slovenského sporu vstoupil: z jedné strany vyzval představitele různých slovenských proudů, aby své postoje vysvětlili československé kulturní veřejnosti, a k tomu dá k dispozici svůj časopis; z druhé strany pak iniciuje odborné práce, jež jazykově-identitní spor politický přenášejí na vědecké základy lingvistické, čímž onen spor zbavují ideologického náboje a umožňují řešit jej věcně.

Dodejme, že v tomto éthosu PLK vytrval, i když moderní demokratické Československo zaniklo. Za Protektorátu se PLK přirozeně zapojil do duchovního odboje, a to v plné šíři svého rozpětí vědecko-kulturního: v době, kdy české vysoké školy jsou zavřené, vydává kamuflované vysokoškolské učebnice pro soukromé vzdělávání, nemluvě o tom, že pro některé jedince se PLK přímo stává náhradní universitou; v době, kdy nacistická propaganda opakuje, že český národ nemá samostatnou budoucnost, pořádá Vilém Mathesius, předseda PLK, dvousvazkový sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu a vydává sbírku esejí Možnosti, které čekají. Po nástupu komunismu se druhý předseda PLK, Bohuslav Havránek, usilovně stará, aby se funkčně-strukturální jazykozpyt rozvíjel dál, i když se mu tak nahlas neříká. Ke konci 50. let vydává PLK dva mezinárodní manifesty, jimiž se ke svým zásadám jednoznačně hlásí, a v 60. letech publikuje obdivuhodné množství prací, jež jeho vědecké zásady uvědoměle rozvíjejí. V tomto ohledu představuje skutečný zánik prvorepublikového rozmachu PLK až československá normalizace let 70 a 80: tehdy PLK opravdu přežíval už jenom v ghettech a v exilu.

Momenty a rozměry příběhu, který před sto lety začal, ukazují z různých stran totéž: odvahu konat s myšlenkou na to, co bude, s oporou v důkladné znalosti toho, co bylo, při průběžném kritickém vyhodnocování toho, co je. Jak moc nám toto v naší přítomnosti chybí!

• Je moderní věda moderní v tom žádoucím smyslu? Pracuje na tom, aby v budoucnu lépe porozuměla něčemu, u čeho už teď ví, proč tomu chce rozumět? a bude si důvod, proč tomu chce rozumět, do té doby ještě pamatovat? Přiznáme si, že obrovský objem vědeckého výzkumu je prostě jen »módní«, neřkuli »trendy«? že se dělá, protože se to teď dělá, abych se vyhnul dobovému »protože to právě frčí«, a že se na to zrovna teď dají získat peníze? Přiznáme si, že první, co se zátěži vědeckého provozu obětuje, je kolektivní metodologická reflexe? že to poslední, na co se ve vědeckém výkaznictví hledí, je tvořivost a přínos porozumění?

• A co universita? Je místem, kde se předává vědecká zkušenost, aby se udržela kontinuita vědy? kde se student učí tím, že je účasten toho, jak zkušený vědec vysvětluje, co dělá a proč to dělá? Naše zkušenost je žel odlišná: výukou se na universitě často otevřeně pohrdá, výzkum se staví proti výuce, a co je nejhorší, oboje se nakonec jen mechanicky vykazuje: na konkrétní hodnocení specifických výkonů jaksi nezbývá čas. Tvůrčí svobodu potlačují vnitřní směrnice, v jakém jazyce publikovat, kde a s jakou frekvencí; pracovní čas si nárokují výkazy a hlášení. Nový děkan, nový rektor slibují, že s tím zatočí, a pravidelně končí stejně, ne-li hůř než jejich předchůdci. Universita se vymlouvá, že jí to nařizuje ministerstvo, neřkuli Brusel, a přitom si to vše vymýšlí především sama, aby se jistila na všechny strany. Ministerstvu školství – a to bez ohledu na vlády – lze po právu vytýkat, že mu chybí sebevědomí a zbytečně se jistí, aby mu snad něco nevytklo nějaké jiné ministerstvo. Zdaleka nejliberálnější jsou vlastní směrnice Evropské unie: vřele doporučuji číst je a porovnávat s tím, co na ně nabalují nižší, národní a – v daném případě – samosprávně universitní složky.

Co s tím? Přiznat si, že jsme v krisi a že je hluboká; že je to krise z nadprodukce zaměřené na okamžitou spotřebu, spotřebu pohříchu výkaznickou; že ji nepřekonáme, když před ní budeme dál zavírat oči. Přestat se obelhávat Bei uns ist es nur halb so schlimm, což před osmdesáti lety byl fatální omyl, jenž si v Evropě vyžádal milióny lidských životů. Bránit se normalizaci, jež je nyní přítomnější, než si dokážeme připustit. Československá normalizace 70. a 80. let po sobě zanechala relativně málo mrtvých, zato však úděsné množství zkažených životů. Připomeňme si, v čem spočívala: ve všudypřítomném drobném a venkoncem zbytečném lhaní, jež prostupovalo celou společnost, v resignaci na budoucnost za úplatek nějak zpytlíkované přítomnosti. Vyskytuje se to zase: ne výlučně v české vědě a na české universitě, leč i tam.

Věda co instituce abstraktní stejně jako university, instituce konkrétnější, žijí z toho, že navenek působí silně a seriósně: v tom se nijak neliší od takových institucí, jako jsou banky, vyhlášení mistři v zakrývání vnitřních problémů. Naše doba, totiž naše budoucnost potřebuje, aby věda i university byly lepší, silnější a seriósnější, než jsou banky. Žádné hotové řešení po ruce není, leč první krok je jasný: přestat si zakrývat skutečnost.

Chceme-li vědou – a skrze vědu též universitami – pohnout, bude jen dobře, když se obrátíme ke společnosti a začneme vědomě pracovat na její kultivaci: veřejný prostor to velmi potřebuje. Svůj úkol si jistě najde každý obor. Vím, že sociologie je něco jiného než bleskové průzkumy veřejného mínění prováděné metodologicky nedomyšlenými dotazy na vzorcích statisticky irelevantních: je potřebné představit skutečnou sociologii, aby veřejnost nebyla klamána přívlastkem »sociologický«. Pevně doufám, že politologie umí víc než vysvětlovat jednotlivá dílčí rozhodnutí z osobních animosit jejich aktérů: je potřebné, aby veřejnost mohla vidět, co znamená opravdu vědecky rozumět politickému systému. A velký prostor zbývá i pro lingvistiku.

Jazyk je pro lingvistiku již výkladový konstrukt: pojímá se duálně jako abstraktní systém a jako sociální instituce. Primární empirickou daností, se kterou lingvistika pracuje a kterou může pro veřejnost vykládat i bez výslovného předvádění svého vědeckého aparátu, jsou texty, mluvené i psané. Vždy je nutné zdůrazňovat, že texty jsou kulturně-historické události podléhající společenským normám; text je konkrétní a jedinečný, jen když je uchopen ve své komunikativní situaci, ve svém společensky uznaném žánru a ve své místní jazykové tradici. Za uvedených předpokladů – a z těch slevovat nelze – se jisté specifické společenství dokáže shodnout na tom, jaký má daný text smysl. Onen smysl je nadosobně platný a pro dané společenství závazný; z textu se získává interpretací. Při procesu interpretace se uplatňují funkce, normy a hodnoty, což jsou pojmy provázané: normy jsou nástrojem pro hodnocení, volba hodnotících norem vychází z funkcí hodnoceného. Adekvátní porozumění jazyku a textům nutně jde daleko za hranice jazykového: jazyková komunikace je bezesporu zásadní a mimořádně důležitou podobou lidské komunikace, lidská komunikace se však jazykovou nevyčerpává; jazykové normy jsou aspektem norem společenských, které zcela přirozeně mohou být zároveň ještě normami jiné povahy, třeba zdvořilostí, identitní, pracovní a jistě též etické. To vše dává lingvistice velké možnosti při kultivaci veřejného prostoru a zároveň velkou zodpovědnost. A protože pořádná lingvistika je filologie v celostním záběru, má lingvistika k dispozici i velkou zásobu příkladů. Toho využijeme.

Podíváme se nejprve na »veřejné slovo«. Bída současnosti se naplno odhaluje v tom, jak chybně se prostor veřejného slova chápe: jako by to bylo prázdno, kam každý může zakřičet, co chce, jako by vrcholný civilizační ohled spočíval v záruce, aby takto mohl zakřičet každý, kdo pocítí potřebu křičet. Tato chyba je nebezpečná v tom, že vytěsňuje vůbec jen představu, že by veřejné slovo mohlo fungovat i jinak, důstojně a užitečně.

Jak důstojně a jak užitečně může prostor veřejného slova fungovat, doložím na textu literárním par excellence, na Íliadě. Homérovy básně nejsou fiktivní, jsou ideální: ztělesňují ideály doby, ve které vznikly, a sloužily za ideál mnoha dobám následujícím. Kéž by ve věci veřejného slova sloužily za ideál dodnes. Máme v Íliadě mnoho rozhovorů intimních: mezi matkou a synem, mezi manželi, přáteli, soupeři (ani soupeření a souboj se s intimitou nevylučují); to vše je sféra soukromá. Veřejné slovo má jedinou podobu: sněm, na němž společenství rozhoduje, co dál; účastníci sněmu si zdaleka nejsou rovni, leč každý hlas se bere vážně. Homérský sněm se vyznačuje tím, že jeho účastníci sedí a mlčí: klid a soustředění jsou základní podmínkou veřejného slova. To, že se při sněmu sedí a mlčí, není homérské klišé, aby se nějak vyplnilo předepsané metrum verše. Homér dokládá, že oba parametry se mohou porušit, ale pak je to mimořádně vážné. Jen jednou se v Íliadě stane, že se sněmuje ve stoje: činí tak Trójané, když v bitvě nastal rozhodný obrat a oni se potřebují poradit, zda budou držet, co dobyli na Řecích, či se vrátí pod ochranu hradeb; Hektór to sněmování ve stoje výslovně omlouvá válečnou situací. Jen jednou se stane, že účastníci sněmu hlučí: to Řekové propuknou v jásot, když Achilleus oznámí, že znovu nastoupí do boje; Agamemnón je hned napomene, že Achilleova slova jsou jistě důvodem k radosti, že však sněm si žádá ticho. Na sněmu lidé promlouvají svobodně a pravdivě: ani Odysseus, který si zakládá na tom, že v osobním hovoru oklame kohokoliv, při veřejném slovu ve sněmu nikdy nelže. Promluvit ve sněmu je čest a závazek: věštec Kalchás, když ho Achilleus vyzve, aby ve směnu vyložil, za co bohové Řeky trestají, nejprve po Achilleovi žádá záruku osobní ochrany: řekne pravdu, plnou pravdu, a ví, jak moc jí rozhněvá Agamemnóna. Za to, co ve sněmu prosadí, nese každý osobní zodpovědnost: Hektór zemře rukou Achilleovou vlastně proto, že se neodvážil, byť tu možnost měl, utéci se pod ochranu trójských hradeb: tolik ho tížilo vědomí, že večer předtím ve sněmu (v tom, co se mimořádně konal ve stoje) proti moudrému návrhu Púlydamantovu prosadil návrh svůj, který se ukázal fatální chybou: styděl se Trójanů a Trójanek, jak doslova Homér píše. — Není to krásné? klid, soustředění, pravdomluvnost, zodpovědnost. A co nám brání toto od veřejného slova požadovat dnes? Nic. Námitka, že něco takového nikdy neprosadíme, je lichá a prozrazuje zásadní nepochopení: ideály jsou ze své podstaty nevynutitelné, ideály žijí tím, že se připomínají, že se podle nich poměřuje, tedy vyhodnocuje.

S plným vědomím funkcí a norem vyhodnoťme nyní veřejné slovo současného českého presidenta při jeho druhé inauguraci. Začal intimním oslovením svých rodinných příslušníků: to nebylo přiměřené situaci. Když mluvil o tom, co vykonal za minulé období, což se situačně patřilo, dokázal uvést jen dvě položky, jež obě jsou přirozenou náplní jeho funkčních povinností; to je žalostně málo: tak málo, že bylo na místě o předchozím funkčním období mlčet. A pak už neřekl nic: nic, co by souviselo s jeho funkcí, nic, co by patřilo k okamžiku, kdy je celý národ shromážděn, aby společně prožil symbolicky nový začátek; co pronášel, bylo veskrze irelevantní. Jak nekompetentní řeč inaugurovaného presidenta byla, nejlépe dokládá skutečnost, že politik, jenž společné schůzi obou komor parlamentu předsedal, cítil povinnost po presidentově připravené řeči, podávané, jako by byla improvizovaná, opravdu zaimprovizovat řeč další, aby na sněmu vůbec zaznělo slovo situačně relevantní: pojmenoval stav země, stav Evropy, stav světa; poukázal na úkoly a nebezpečí, jimž musíme čelit, i na výsledky, na něž můžeme být hrdi; připomněl 100.výročí republiky, hodnoty, na nichž byla založena, i osoby, které se o ni zasloužily. Onen politik tak ve sněmu, který řídil, přikryl nahotu presidentovy hanby a naplnil funkci, kterou president naplnit nedokázal.

Exemplum homérské má relativní štěstí: současná společnost ví, že homérské eposy jsou, a dosud i uznává, že by je měla znát, byť individuálně tu čtenářskou námahu podstoupí málokdo a ne každému se dostane pomoci, aby prožil, že ta námaha je navíc krásná. Daleko hůř dopadlo exemplum sókratovské: není stiženo jen prostou neznalostí, nabalil se na ně sebeklam falešné znalosti, jmenovitě filosofická metafora o boji protikladů, která k Sókratovi opravdu nepatří. Filosofická podstata sókratovských dialogů je bytostně filologická, ba přímo lingvistická: člověka lze dovést k tomu, aby něčemu konkrétnímu porozuměl; děje se tak řečí, děje se tak v komunikaci. Bídu současnosti, již předvedenou na exemplu homérském, dále umocňuje to, že nejenom že nevíme nic o řečově-komunikační podstatě rozumění, čili hledání pravdy, ale navíc se nám soustavně předkládá, že pravda je, co si kdo vykřičí v záplavě hlasů, které tu jsou každý sám pro sebe: jeden druhého neposlouchají a navzájem se míjejí. Novinář nepřistoupí na to, že by někomu, kdo něčemu rozumí, posloužil za dialogického partnera, aby dotyčný své rozumění mohl předvést, a tak předat dalším (byť právě proto se sókratovské dialogy sepisovaly a názvy přitom dostávaly ponejvíce podle Sókratových partnerů); své poslání vidí novinář v tom, že spustí kakofonii nekomunikujících pokřiků a sám stojí nade vším, cítě se vznešený tím, že žádný názor jakoby nemá.^[3]

Rozebereme jeden případ a jistý výkon s ním spojený. Současný premiér této země (nezaslouží si být jmenován) na počátku léta 2018 zpupně odpověděl premiéru jiné evropské země, který své evropské partnery naléhavě žádal o akutní pomoc s akutní vlnou běženců, jejichž případy je nutno individuálně posoudit ve světle evropského práva, že Česko se neujme ani jednoho z nich. A tehdy zahraničnímu premiérovi napsal mladý český politik ze samosprávy velkého, ne však hlavního města, že jeho město je připraveno ujmout se jistého nezanedbatelného počtu oněch běženců a postarat se o ně, dokud jejich žádosti nebudou řádně vyřízeny dle evropských procedúr. V českém veřejném prostoru nezaznělo to jediné opravdu důležité: onen mladý politik z regionální úrovně zachraňoval čest a mravní pověst své země na úrovni Evropy a lidstva; to se mělo vysvětlovat, na význam a velikost toho se mělo poukazovat. Nic takového: ozval se nesouhlas s českým premiérem, simulákrum českého veřejného prostoru usoudilo, že musí dát prostor premiérovi, a ten se nedal pobízet. Neřekl nic nového, neřekl nic správného, důkladně pohaněl morální gesto a odvedl pozornost od toho zásadního: stát – na rozdíl od firmy – musí být lidský a solidární a musí být takový proto, že je to tak správné; jen podpůrnou roli zde hraje historické vědomí, že nelidskost a sobectví se státům nakonec nikdy nevyplatily.

Český prostor veřejného slova dokonale promarnil příležitost uchopit otázku běženců jako otázku praktickou, byť právě tam chtěl onen evropsky uvažující regionální politik celou debatu převést: Jak se postarat o lidi v nouzi, kteří nemají nic? s nimiž nemáme společný jazyk? kteří jsou kulturně možná dosti odlišní? Ve veřejnoprávním prostoru se toho nikdo neodvážil ujmout; tematu se tedy ujala malá internetová televize, jež si vysloužila sympatie svou odvahou v otevírání ožehavých věcí. Žalostně selhala: podléhajíc iluzi, že pravda je výsledkem zápasu, netušíc, že skutečný zápas začíná až po poznání pravdy a vede se o prosazení jejích důsledků, nedokázala ona malá soukromá televize posloužit tak zásadnímu veřejnému zájmu, jakým je kultivace českého politického národa, tak snadným gestem, jakým by bylo, kdyby si redaktor, vybavený znalostmi a rozumem, dal od konkrétního politika vysvětlit, jak zamýšlí v podmínkách konkrétního velkého města postarat se o mnoho desítek až možná pár stovek běženců. Vše převedla na k ničemu nevedoucí schéma, jež pokládá za jediné možné, a honem hledala, jak na nositele jistého promyšleného postoje poslat nositele postoje zcela opačného, a to bez ohledu na promyšlenost. Premiér sám by se do oné televize nikdy neodvážil: příliš ji vnímá jako sobě nepřátelskou; ochotně ho ovšem z pozice nezávislého intelektuála zastal jeden umanutý stařec, jehož věnčí zásluhy z doby před čtyřiceti až třiceti lety. Vzniklo tak půl hodiny utrpení, kdy mladý politik, který měl co říct, nemohl věcně vyložit nic, protože umanutý stařec odmítal fakta: on nepotřebuje evropské statistiky, on přece ví, vždyť v té Anglii dlouhá léta žil; odmítal argumenty, sám argumentuje svou minulou autoritou: je to, jak praví on, vždyť přece byl v Londýně profesorem politologie; neustále bořil tema: kdykoliv mladý politik začal věcně vykládat to, o čem byl do televize pozván hovořit, vytáhl umanutý stařec něco, co s tím nijak nesouviselo. A nad tím vším se vznešeně tyčil novinář zářící sebeuspokojením, jak je odvážný a jak spravedlivě rozděluje čas. Vrcholem nemravné hlouposti pak bylo, když novinář vzal jednu z mnoha irelevantních odboček umanutého starce a sám ji položil co závěrečnou otázku, adresovanou ovšem pouze mladému politikovi: »Nebojíte se, že vás za váš postoj voliči potrestají? « — Ach, Sókrate! už tebe trestali, žes učil hledat pravdu.

V současném prostoru veřejného slova chybí antická exempla: homérská přímost k pravdě, sókratovská důkladnost pro pravdu, obě zdůrazňující osobní odpovědnost před společenstvím, tedy před světem. Místo toho máme simulákrum, že pravda je soukromá věc, kterou si každý zplichtí sám pro sebe, a že je venkoncem jedno, co s ní pak bude dělat; že veřejný prostor má pouze dávat podklady pro takové pravdokutilství a má se starat, aby dodávaný materiál byl pestrý, takže každý kutil najde, co chce. Jak hluboký omyl! jak vysoká lež?

Zkoumání pravdy není exkluzívní doménou filosofie: svou zkušenost a svůj postoj má i filologie; nemluvě o tom, že jde o obecnou a základní zkušenost lidskou. Pravda je svou podstatou řečová, stejně jako je svou podstatou řečová myšlenka: takové poznání myšlenku ani pravdu nediskvalifikuje, s tím je jen nezbytné naučit se správně zacházet, stejně jako je nezbytné takové správné zacházení vyžadovat. Myšlenky se rodí ve vztahovém poli, kde je JÁ, TY a COSI partikulárního mimo nás, a rodí se z jazyka: v tomto vztahovém poli se jazykem vymezujeme jak vůči sobě navzájem, tak vůči tomu mimo nás, což se děje vždy zároveň a což se dá a má prožívat též, ba hlavně jako jazykové sdílení. Nazvěme to vymezování a sdílení dohromady obcováním. Jazykové obcování je procesuální: vyžaduje interpretaci; je komunikatívní: vyžaduje vzájemné potvrzení; je nadosobně závazné: podléhá společenským normám, včetně norem slušnosti. Je to jak něco, čemu je možné individuálně se naučit, tak něco, k čemu je nutné kolektivně vychovávat. Co o tomto ví současný veřejný prostor? — Nic, či ne dost, aby kvůli tomu změnil své chování. Změna je přitom nezbytná, a to změna zásadní. Veřejný prostor, kde zní veřejné slovo, je místem, kde se předvádí rozumění světu v jeho nejrozmanitějších projevech (součástí toho světa jsme přitom i my sami) a kde se z porozumění světu, čili z nalezené pravdy vyvozují důsledky pro naše činy teď a odteď dál (protože i my sami jsme součástí toho světa).

Jazykové chování v tomto prostoru? Dejme si jeden dílčí konkrétní cíl: skoncujme s dobou údajnou, kdy údajné osoby snad prý měly údajně vykonat údajné činy (ale kdo ví, jak to vlastně bylo, pokud vůbec něco bylo). Seberme odvahu mluvit jasně: když chci, abychom se ve veřejném prostoru něčím zabývali, musím vědět, čím se to máme zabývat a proč; pokud nevím, mlčím. Dá-li český novinář do titulku Národní banka měla intervenovat, prohlásil to její bývalý guvernér není jasné, co se stalo: buď banka neintervenovala a bývalý guvernér ji za to kritizuje, nebo banka intervenovala a bývalý guvernér to teď potvrzuje. Píše-li český novinář Francouzský president označil Arnauda Beltrama na „hrdinu“ a to slovo dá do uvozovek, uráží památku francouzského četníka, který zachránil několik lidských životů tím, že nabídl svůj vlastní, a uráží francouzského presidenta, který by takovou hanebnost nikdy nevyřkl: označit někoho za hrdinu v uvozovkách znamená prohlásit o něm, že je zbabělec. Referuje-li český novinář o každém řízení stereotypně Soud projednává údajné obvinění, zpochybňuje soudnost soudu: soud projednává pouze taková obvinění, která jakožto obvinění jsou skutečnost a řádně splňují celý soubor formálních znaků; navíc se novinář připravuje o možnost použít patřičného hodnocení tam, kde je na místě: údajný stojí v protikladu ke skutečný; statečný Oleh Sencov byl skutečně odsouzen na 20 let těžkého žaláře (to se stalo) za údajný terorismus (toho se nikdy nedopustil): soud na pokyn politické moci spáchal justiční zločin.

Ano, takto hloupě a uboze se v současném českém veřejném prostoru mluví, a dělají to ti, kdo vystupují jako jeho strážci. Ponechme teď stranou, že český výraz údajný není ekvivalentem anglického alleged, nemluvě o tom, že samo alleged je v jistých žánrech a diskursech angličtiny nadužíváno, zatímco jinde na ně vůbec nenarazíme, protože lidé se nakrásně obejdou i bez něho; ponechme stranou, že české měl přijít ve smyslu »prý přišel« je protisystémový kalk z němčiny, za který se už na c. k. gymnasiích nemilosrdně dávala nedostatečná. Vyzdvihněme, že z dýmu takových obratů se stala stavovská autostilizace českých novinářů politických (novináři kulturní a sportovní, druhy ohrožené vyhynutím, tak ve veřejném prostoru naštěstí nemluví) a že to ve veřejných projevech převzali čeští politikové (což žel jen potvrzuje, že místo veřejného slova máme jedno mediální kontinuum, kde politikové i novináři jsou hráči, ne-li herci). Je třeba tvrdě prohlásit a vytrvale opakovat, že tento způsob nakládání s jazykem škodí: škodí lidskému společenství, čímž škodí demokracii, a škodí tím, že odvádí od hledání pravdy. Jestliže každá věta, pronesená ve veřejném prostoru co vyjádření o světě, je hned označena mašličkou »kdo ví, jak to vlastně bylo« (co jiného totiž sděluje Měl se údajně vyjádřit o možné skutečnosti?), proč bych pak ve veřejném prostoru ještě vůbec měl něčemu věřit? proč bych se měl snažit něčemu rozumět? a proč bych měl prožívat, že mé porozumění mě zavazuje?

Československo vzniklo před sto lety v okamžiku nejhlubší krise hodnot: tu krisi ztělesňovala světová válka, kterou každý viděl a každý osobně pocítil. Česko stejně jako Slovensko i dnes procházejí krisí hodnot: každý ji nějak pociťuje, málokdo si ji vědomě připouští. Československý příběh nám dává naději: uprostřed krise lze jednat pozitivně; nabádá nás: uprostřed krise je nutno jednat, a to pozitivně; poučuje nás: pozitivní jednání uprostřed krise vyžaduje odvahu, otevřenost a modernost. Lze dělat spoustu drobných věcí, každý může přispět, je možné, ba je žádoucí za konkrétními dílčími cíli se i sdružovat. Nejobecnější výzva zní: chtějme rozumět světu, jehož jsme součástí; nejobecnější kritéria, jimiž nutno poměřovat každý náš čin, jsou: mravnost a vkus. J'ai dit.