„Archetyp“ pražské kavárny

Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může nabídnout svůj specifický pohled na život kolem nás. Ve světě, který je typický neustálou honbou za něčím novým, jiným a zvláštním, však může četba literárních děl být i „zpětným zrcátkem“, v němž se můžeme něco dovědět o tom, jak žili a mysleli naši předci. Takovým průhledem do minulosti se přitom mohou stát nejen špičková díla, ale také – dokonce častěji – ty projevy umělecky průměrné literární produkce, které vyrůstají z někdejších myšlenkových stereotypů. Neboť právě ty nás mohou překvapit tím, jak jsou životaschopné i v našich časech. I „my“ totiž často řešíme stejné problémy jako „oni“, a to zpravidla stejně špatně, byť za poněkud jiných historických okolností.

Naplno jsem si to uvědomil nedávno, když jsem v jednom ze starších českých dramat, ve hře Viléma Wernera Noví lidé, narazil na postavu realistického malíře, která už svým příjmením Závora dává potenciálním divákům najevo potřebu zásadní změny. Zosobňuje dle autora potřebné „nové lidi“, kteří znají pravdu a jejichž úkolem je zabránit českému národu v tom, aby i nadále bloudil, nadto špatným směrem.

Charakteristickým rysem této kladné postavy je, že miluje Prahu. Cituji: „Prahu miluji. Dneska jsem vstával už v šest hodin a sypal jsem si to k Národnímu na nábřeží. Pak jsem se dvě hodiny díval nahoru na Hradčany. To je moje pobožnost. Vždycky se v Praze musím takhle pomodlit. […] Toť se ví – copak vám Pražákům jsou Hradčany...“

Současně ale Závora „chrlí síru na Pražáky“, protože je považuje za hlavní viníky současného neutěšeného stavu. Každý z nich totiž „šilhá někam jinam, každý je zamilován do nějakého cizího národa a vzdychá, jak je to někde za hranicemi krásné. Srdcem jste všichni v cizině.“ Naopak Závorovým programem je: „Být srdcem doma, v republice. Největší kumštýři světa se stali velkými proto, že nešilhali nikam do cizího“, neboť „není hanba vrátit se na křižovatku, když poznáme, že jsme zabloudili“.

Odtud pak Závora nemá daleko k radě, jak se vrátit zpět a pak vydat pozitivní cestou: „…nestačí klábosit, jako to dělají Pražáci v kavárnách. Musíme také makat, že ano? A kluci se dají ještě dobře hníst. Dám klukovi ránu do hřbetu a narovnám mu páteř – […] Tak. A budu se s ním lopotit. To by v tom byl ďas, abych to těm klukům nenatlouk do palic. Moji kluci nebudou slouhové cizinců, za to vám ručím.“

Přiznávám, že jsem větu začínající slovy „Musíme také…“ zfalšoval, když jsem nahradil původní „něco dělat“ dnes frekventovanějším výrazem „makat“. Polehčující okolností snad je, že mne k tomu svedla analogie mezi Závorovou argumentací a tím, co v současné chvíli hlásá nejeden český politik.

A pro upřesnění historického kontextu: Wernerova hra Noví lidé vznikla bezprostředně po Mnichovu, na podzim roku 1938. Vyrůstala tak na jedné straně z odhodlání hájit národní hodnoty proti všemu cizímu a cizáckému a na straně druhé z autorova despektu vůči prvorepublikové liberální demokracii a ze snahy nahradit ji něčím funkčnějším.

Jsou-li tedy i mezi námi obdobní „noví lidé“, kteří nám dávají nejednu ránu do hřbetu, neboť vědí, jak na to, je patrné, že jejich přítomné postoje mají svou historickou tradici a také příslušné hodnotové konotace.

Snímek Tomáš Vitovský, ze souboru panoramatických fotografií Prahy

Snímek Tomáš Vitovský, ze souboru panoramatických fotografií Prahy

Snímek Tomáš Vitovský, ze souboru panoramatických fotografií Prahy

Snímek Tomáš Vitovský, ze souboru panoramatických fotografií Prahy

Autoportrét Tomáše Vitovského pořízený panoramatickou kamerou.Snímek Tomáš Vitovský