Sousedská symfonie

První světová válka skončila a na mapě Evropy se objevil nový státní útvar – Československo. Jeho hranice, nakreslené na mapu během pařížské mírové konference v letech 1919 a 1920, se měly brzy stát horkými liniemi, na kterých mladý stát vyzkouší sílu svých diplomatů, ale i vojáků. Rodila se nejen republika, ale i křehkost meziválečného mírového systému, který 20 let nato tak relativně snadno skončí katastrofou.

Klíčový význam pro Československo měl pochopitelně vztah k poválečnému výmarskému Německu, které podpisem Versailleské mírové smlouvy 28. června 1919 uznalo v článku 81 existenci nezávislého československého státu a jeho hranic. Československá zahraniční politika, vedená a formulovaná ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem vycházela z předvídatelné situace, že Německo se dříve či později stabilizuje a obnoví svoji velmocenskou pozici. Přítomnost třímilionové německé menšiny a její první kroky v novém státě dávaly tušit, že vzájemné československo-německé vztahy budou komplikované. Němečtí poslanci z českých zemí se totiž už 29. října 1918 usnesli o odtržení pohraniční oblasti nového československého státu.

Třecích ploch mezi oběma státy však nebylo v prvních letech existence Československa mnoho, ba dokonce by se dalo říci, že z našich sousedů patřilo Německo k těm nejméně problémovým. Důvod? Mírová smlouva nepřinášela s výjimkou přičlenění malé německé oblasti Hlučínska žádné podněty pro německý územní revizionismus vůči Československu. Historické hranice českých zemí sousedících s Německem byly poměrně stabilizované a nevzbuzovaly vášně jako u jiných našich sousedů, jak zjistíme za chvíli.

Zpočátku klidné období československo-německých vztahů dvacátých let se však po nástupu nacistického režimu v Německu velmi rychle a dramaticky proměnilo v přímé střetnutí obou zemí.