Češi v nebi a v pekle

V nebi jsou francouzští milenci, italští kuchaři, němečtí mechanici, angličtí policisté a všechno to organizují Švýcaři, zatímco v pekle jsou policisté němečtí, vaří tam Britové, mechanici jsou z Francie a všechno řídí Italové. Tento vtip je založen na názoru, že příslušníci různých národů se vyznačují svéráznými osobnostními vlastnostmi. Mají ale lidé z jedné země opravdu nějaký národní charakter nebo národní stereotyp, který by je od jiných národů odlišoval?¹⁾

Při výzkumu národních stereotypů jsme se v několika studiích zaměřily na pět zemí střední Evropy. K charakterizaci jejich typických představitelů jsme použily vlastnosti obsažené v pětifaktorovém modelu osobnosti, v psychologii označovaném jako Big Five (obr. 1). Účastníci výzkumu například posuzovali, do jaké míry je typický Čech psychicky vyrovnaný, společenský a energický, otevřený novým zkušenostem, přívětivý k druhým lidem a svědomitý při plnění povinností.

Čeští vysokoškoláci, kteří byli ve výzkumu testovanými osobami, vnímali typického Čecha ve srovnání s jinými národy jako osobu se střední mírou odolnosti vůči psychické zátěži. Za normálních okolností je podle nich typický Čech klidný, avšak různé nepříjemné situace, mimořádné a obtížné události jej mohou vyvést z rovnováhy. V míře společenskosti a energičnosti účastníci výzkumu považovali typického Čecha za introverta, do sebe uzavřeného, málomluvného pesimistu, kterému spíše vyhovuje pomalejší tempo. V míře otevřenosti vůči novému je podle respondentů typický Čech nevyhraněný, není jednoznačně ani novátorem, ani tradicionalistou. Neoplývá přívětivostí, je spíše nepřátelský, neochotný pomáhat druhým, povýšený, zahleděný do sebe a necitlivý. V míře svědomitosti je typický Čech opět nevyhraněný, tj. při plnění povinností vyvíjí přiměřené úsilí.

Jde o zajímavý výsledek. Při posuzování více skupin totiž lidé obvykle preferují vlastní skupinu před těmi, do kterých sami nepatří. Dalo by se proto očekávat, že Češi budou příslušníky vlastního národa hodnotit pozitivněji než národy sousední. Odpovědi vysokoškoláků to však nepotvrdily. Když jsme ale tyto výsledky porovnaly s odpověďmi starších účastníků výzkumu, ukázalo se, že s přibývajícím věkem jsou Češi k vlastnímu národu shovívavější a typického Čecha nehodnotí tak negativně. Přesto můžeme shrnout, že Češi jsou při posuzování charakteristik typického představitele vlastního národa přísní.

Skutečnost, že lidé nepreferují vlastní skupinu před ostatními, je ve výzkumu meziskupinových jevů neobvyklý výsledek. Proč Češi hodnotí typického představitele vlastního národa spíše negativně?