Hranice kvalitního života a lidsky důstojné smrti

Jen každý dvacátý člověk v seniorském věku v naší „postmoderní“ společnosti podle psychosociologických studií hodnotí, že se jeho život naplnil, že byl podle osobních kritérií a představ kvalitní – i když nikoli optimální.

Nicméně při posuzování nadcházejícího životního období se nám postupně vynořují v mysli velké obavy, tím dotěrnější, čím vážněji se cítíme ohroženi, čím více se obáváme ztrát – svého významu, vztahů, důstojnosti, ale také trvalé nebo průlomové bolesti, dušnosti, nedostatečnosti, osamění, závislosti.

Co se strachem a odmítáním života?

Intenzivní medicína kritických stavů je schopna se svými současnými možnostmi zachránit mnoho životů a poskytnout jim většinou i perspektivu dalšího kvalitního života. Ale část křehkých pacientů – s chronickou, omezující chorobou, s malou, spotřebovanou životní rezervou, senioři ve velmi pokročilém věku, po velmi kritickém útoku na integritu svého vlastního organismu, ale i mladí lidé po těžkých ztrátových úrazech – nemá tuto optimistickou prognózu.

Přibližně od začátku 21. století medicína, a to i intenzivní, rozšířila svůj obzor. Soustřeďuje se nyní i na subjektivní prožívání a osobní rozhodování pacienta, na jeho následnou životní seberealizaci, na jeho obavy, na nové podněty a schopnosti adaptace. Věnuje se objektivnímu posuzování prognózy, pravděpodobnosti dosažitelného, možného, nebo nedosažitelného léčebného úspěchu.

Pacienti jsou z těchto pohledů oslovováni i dotazováni. Dokonce jsou kategorizováni podle společně uznávaných indexů křehkosti, podle Likertovy škály vnímání, co je cena života, co je daleko lepší než smrt, nebo naopak co hodnotí jako horší než smrt, pro další život a jeho volbu jako zcela nepřijatelné.

Lékaři i nelékařští zdravotničtí pracovníci přijali jako novou výzvu nutnost chápat pacienta jako lidskou osobnost v aktuální životní krizi, v nových životních situacích nebo dokonce s přáním ukončení života.