Hledáme limity života
Z objevů posledních let se může zdát, že jsou pozemské organismy schopné přežít téměř kdekoli. Nebo snad ne? I na Zemi totiž překvapivě nalezneme téměř sterilní prostředí. Jaké jsou tedy limity, za kterými živí tvorové už nemohou přežít?
Názory na to, za jakých podmínek jsou pozemské organismy ještě schopné přežívat, prošly za uplynulých sto let dramatickým vývojem. Ještě v prvním desetiletí dvacátého století přemýšlelo o možnostech života za nestandardních podmínek jen pár podivínů. Země byla pro přírodovědce příjemnou kyslíkatou planetou osídlenou zvířaty, rostlinami a jejich jednobuněčnými zástupci. Extrémní prostředí, jako třeba Mrtvé moře, hlubiny oceánů nebo polární oblasti, měla být podle seriózních výzkumníků osídlena slabě nebo vůbec. Toto názorové klima ovlivnilo dokonce i úvahy o vzniku života – za první organismy byly považovány drobné zelené řasy, které měly vzniknout v prostředí nepříliš odlišném od dnešního stavu naší planety.
Přesto se lidé zkoumání extremofilních organismů, tj. organismů, které obývají extrémní prostředí a preferují je k svému životu, v určité míře věnovali vždy. Už na první pohled je například jasné, že horké prameny, pouště nebo trvale zamrzlé oblasti nejsou úplně bez života. Studium organismů žijících za extrémních podmínek ale dlouho bylo okrajovou záležitostí, mimo jiné kvůli nedostatečnému přístrojovému vybavení a teprve se rozvíjejícímu oboru mikrobiologie.
Postupně se obraz pozemské biosféry začal komplikovat. Už ve dvacátých letech Alexandr Oparin, slavný výzkumník na poli vzniku života, argumentoval, že první organismy nemohly být zelené, kyslík využívající řasy. Ony samy totiž patrně kyslík do atmosféry dodaly. Stejně tak se začal komplikovat koncept pozemského „stromu života“ – bakterie (a z nich později vyčleněná, jednoduchou stavbou buňky podobná, ale vývojově samostatná skupina archea) se ukázaly jako nesrovnatelně prostší než eukaryotické organismy se složitější buňkou. Sama eukaryota se ze dvou velkých říší „rostlin“ a „živočichů“ rozpadla na mnoho linií, z nichž některé mají jen jednobuněčné zástupce. Bakterie a jednobuněčná eukaryota, prvoci, začali být objevováni na nejnečekanějších místech – včetně extrémních prostředí. Od šedesátých let se potom v odborné literatuře začíná vyskytovat termín „extremofil“.