Ukrajinci utíkají před válkou. Kam?

Krize vládne na východě Ukrajiny, ale dopadá na celou zemi. Lidé utíkají, z přímo ohrožených míst, ale i před chudobou. Do jiných krajů i zemí. Důsledky rusko-ukrajinského konfliktu na migraci, mimo jiné i do Česka, zkoumal sociální geograf Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Utíkají obyvatelé Ukrajiny masově před válkou, anexí, bídou na Západ? Co ukázal váš výzkum?

Jedno se zdá být vysoce pravděpodobné: Žádné ohromné vlny útěků z východu na západ, z Ukrajiny do zemí EU, dnes nehrozí. Zatím ne. Nicméně lidé samozřejmě před válečným konfliktem prchají. Z Krymu se odstěhovali především příslušníci armády, část inteligence a krymští Tataři, nicméně „pouze“ v řádu tisíců osob. Masivnější odchod zažívá Donbas a východ Ukrajiny, domov opustily možná dva miliony lidí, kteří se cítili ohroženi na zdraví či na životě. Ale nemíří do EU, jen do sousedních regionů, nejdál do celé Ukrajiny, mnoho, přes sto tisíc, vnitřně vysídlených migrantů dnes žije například i v Kyjevě.

Západ je tedy pro ně vzdáleností a mentálně příliš daleko?

Lidé, kteří musí opustit domov, ale rádi by se vrátili, odcházejí nejčastěji a pokud možno do míst co nejbližších. Tak i lidé z Donbasu zatím zůstávají ve své zemi a čekají na vyústění situace. Navíc, východní část Ukrajiny v historii vždy migrovala do Ruska, nikoli na západ. Ekonomická krize a hlavně vojenský konflikt proud na východ samozřejmě oslabil, ale na západě tato populace nemá žádnou migrační historii, sociální vazby …

Jak se uprchlíkům z Donbasu v nových domovech daří?

Jejich integrace zdaleka neprobíhá bezproblémově. Jsou přijímáni, ale dostávají jen malou nebo žádnou finanční podporu, i humanitární pomoc je většinou málo dostupná, mají jen provizorní ubytování, jsou často diskriminováni na trhu práce, setkávají se rovněž s projevy xenofobie.

Pocit solidarity ve zbytku Ukrajiny nefunguje?

Lidé z ostatních – nevýchodních– regionů země se na ně dívají s odstupem. Říkají si, ať jdou do Ruska, když jsou z východu a vždy tam chodili, my s nimi nemáme co dělat. Navíc, jsou pro ně jakousi konkurencí, dalšími „krky“ v už tak bědném prostředí.

Jak vypadá situace ve zbytku Ukrajiny, který nebyl konfliktem přímo zasažen?

V celé zemi se velmi zhoršila ekonomická i sociální situace. Jen HDP na obyvatele spadl z roku 2013 na rok 2014 ze čtyř tisíc na tři tisíce dolarů, průměrná mzda je kolem 130 dolarů měsíčně, nefunguje zdravotní pojištění, sociální zajištění a vůbec stát jako takový; kvalita života je velmi nízká a stále se zhoršuje. Proto se i nepřímo postižená skupina v západní a střední části země dala trochu víc do pohybu, a to dle tradice a zvyklostí na západ. Ale znova opakuji, zatím to není nijak výrazné s výjimkou Polska, kam směřují poměrně vysoké počty ukrajinských migrantů.

Cesty ven mohou být legální i nelegální, jak se dostávají Ukrajinci ven?

Existují různé formy. Nejméně funguje žádost o azyl, respektive o mezinárodní ochranu, úspěšnost je minimální – Ukrajinci přece mají kam jít, v rámci své země. Přesto i v této kategorii narostl z roku 2014 na rok 2015 počet žadatelů v EU z 14 na 22 tisíc. Nedostanou-li tito lidé azyl, pak se uplatní  i nelegální migrace a neoprávněné ekonomické aktivity. Anebo do hry vstoupí země, která připraví programy, v rámci kterých jsou i poměrně velké počty akceptovány – tou zemí je Polsko.

Polsko je tedy vůči ukrajinským imigrantům přívětivější?

V Česku a Slovensku je politika v posledních čtyřech letech mimo jiné v důsledku ekonomické krize velmi restriktivní, pod heslem obrany vlastního trhu práce. Ale Polsko nezažilo během krize vážnější problémy, navíc ztratilo hodně vlastních obyvatel, kteří odešli pracovat do jiných zemí EU, zejména Velké Británie. Potřeba pracovní síly tedy byla veliká. Polsko proto připravilo dva programy: První – program krátkodobé pracovní cirkulační migrace nabídli šesti postsovětským zemím, přičemž ale například v roce 2015 bylo účastníků z Ukrajiny 98 procent, v  němž může příchozí velmi jednoduše získat práci a pracovat půl roku v jednom kalendářním roce. A druhý program byla tzv. „Karta Poláka“ –  kdy ti, kteří prokáží polský původ, mohou poměrně velmi snadno začít v Polsku studovat či pracovat.

Kolik lidí využilo těchto nabídek?

V prvním pololetí roku 2016 vydali zaměstnavatelé 614 tisíc povolení, do Polska tedy přišlo možná půl milionu lidí. A to je nejvíce cirkulačních migrantů na světě – výrazně více než mají například i Spojené státy. V  Polsku samozřejmě dlouhodobě působí i lidé, kteří se nikdy nezaregistrovali, pracují na černo nebo cestují na turistické vízum, tedy nesmí pracovat a pracují.

A jak je na tom Česko?

Naše vízová politika vůči Ukrajině je tristní – do vízového systému se vklínily mafiánské struktury, za vstup se platí úplatek tisíc euro, stát nebyl vůbec schopen to za dlouhá léta vyřešit. No a tak si lidé našli cestu oklikou – k přístupu do Česka se nově využívá polských víz. S polským vízem mohou jednoduše překročit česko-polskou hranici a pracovat u nás, byť neoprávněně. Lidé také přicházejí coby návštěva příbuzných, což dnes velmi usnadňují kontakty přes sociální sítě, jezdí tam, kde buď sami, nebo někdo z rodiny či známých již získal zkušenosti, kontakty, práci.

Směřují k nám mladí lidé na studia?

Mladí lidé z Ukrajiny samozřejmě vítají, že se češtinu naučí poměrně snadno a že pak mohou studovat český program zdarma. Na našich školách dnes máme asi 41 tisíc zahraničních studentů, z toho polovinu tvoří studenti ze Slovenska , a pak ponejvíce z dalších postkomunistických zemí, převážně z Ruska. V roce 2014 jich bylo 5 200 a z Ukrajiny 2 300.

Do jakých podmínek k nám lidé z Ukrajiny přicházejí? Pořád se mluví o mafiích, které je vydírají na ubytovnách, v pracovních agenturách…

Ten nejhrubší klientský systém, jehož součástí bylo okrádání a ohrožování na zdraví a možná i na životě lidí, kteří přijeli do cizí země, se odehrával zejména v devadesátých letech. Ukazuje se, že mnozí migranti jsou i dnes stále v područí agentur nebo zprostředkovatelů, ale už to není tak dramatické, situace se, zdá se, se v mnohém kultivovala.

Vraťme se na úplný začátek ukrajinské emigrace, ta začala po Velké říjnové socialistické revoluci?

Mnohem dřív, západ Ukrajiny má ohromnou migrační tradici. Ukrajinci velmi výrazně přispěli k proudu přistěhovalců do Nového světa, Kanady, USA. Se socialistickou revolucí samozřejmě přišla velká vlna emigrace, do Československa tehdy mířila hlavně intelektuální část obyvatelstva, a také se zde velmi dobře etablovala, vytvořila etnický spolkový život, existovaly tady ukrajinské školy, asociace, příchozí se integrovali velmi dobře a nemálo přispěli k budování československé společnosti. To souviselo i s tím, že Zakarpatská Ukrajina byla naší součástí.

A po válce?

Mnozí dopadli špatně, většinou byli odvlečeni zpátky do Sovětského svazu. Spolkový život skončil, zbylá ukrajinská komunita se asimilovala, její pospolitost skončila. Pak přichází vlna devadesátých let, rozpad SSSR, etablování Ukrajiny a s tím i vlna ekonomické migrace, mimochodem, která nebyla moc dobře přijímána tou starou asimilovanou ukrajinskou menšinou – ostatně, konflikty byly i mezi různými vlnami československých emigrantů – například v Rakousku – osmačtyřicátníci versus osmašedesátníci versus „porevoluční devadesátníci“.

Kolik Ukrajinců tedy vlastně u nás v současnosti žije a pracuje?

Asi sto tisíc Ukrajinců zde působí legálně, vybudovali si docela dobrou pozici, byť působí většinou v těch nejnižších profesích, na spodku společenské pyramidy a výše nestoupají. Sice máme nedostatek třeba lékařů, takže je tu volný prostor k zaplnění, ale pro Ukrajince je velmi obtížné vyšvihnout se do horních pater společnosti v intelektuálních segmentech.

Často se k nám vydá jen jeden člen rodiny a posílá peníze domů. Někdy nechávají muži doma rodinu, jindy ženy své děti. Ale už také vidíme matky, které si berou do Česka i své dítě…. 

Narazila jste na jev, který je již jednoznačný, podíl trvalých pobytů oproti dlouhodobým výrazně narůstá. Před deseti patnácti lety to byli klasičtí rozkročení, cirkulující migranti, jednou nohou tady, druhou tam, tady produkující a doma se reprodukující. Vytvářející si dvě identity, ale s ukrajinskou jako hlavní. Matka tady, dítě doma u babičky, nebo se rodiče u dětí střídali…bylo to složité dlouhodobé/trvalé provizorium. V současné době již téměř tři čtvrtiny Ukrajinců mají v Česku trvalý pobyt, to znamená, že se zde začínají usazovat. Pokud se tu jen trochu etablují, mají práci trvalejšího charakteru, tak se snaží zůstat tady.

A v tom jim český stát nebrání?

Jsou-li tu třeba už deset let a nemají žádný problém se státem, tak ne. Nechci říkat, že pálí mosty za svou ukrajinskou minulostí, ale usazují se zde. Není divu, vzhledem k tomu, že perspektiva zlepšení na Ukrajině se zdá být v nedohlednu. Naopak, zjistili jsme, že z Ukrajinců čiší pesimismus ohledně stavu země. Nepotismus, korupce, nefunkčnost státu, nebo spíše fungování skrze mafiánské struktury….lidé tam nemohou normálně, stabilně žít, a to je špatně.

Usazují-li se tu Ukrajinci trvale, jak na tom bude druhá generace? Dá se očekávat, že děti těchto příchozích už budou studovat, dostanou se společenský výš?

Pokud se ti lidé rozhodnou koncentrovat svou energii na budování budoucnosti tady, tak má podle mne ukrajinská skupina šanci fungovat jako Češi. U první generace ta cesta bude velmi komplikovaná, inženýr, který sem přišel pracovat jako zedník, se bude těžko dostávat ke svému oboru, ale další generaci bych viděl optimisticky.

A ti, co zůstávají rozkročeni?

Peníze, které posílají domů, jsou pro rodiny zatím jedinou nadějí na slušnější život. Tyto tzv. remitence používají na prosté živobytí, především na stravu, oblečení a také  na energie, to znamená nákup dřeva, zaplacení plynu, elektřiny, případně na zdravotní potřeby.

Ušetří i na dům?

Ve výzkumu před pěti, sedmi lety se ukázalo, že lidé, kteří žijí v trvalém provizoriu, touží postavit si doma dům, byť vědí, jak se jejich provizorium postupně stává trvalým, že jej nestaví pro sebe. Budují jej, protože si tím dokáží, že jejich mise byla úspěšná, protože se zvýší jejich prestiž. Tito lidé půl roku vydělávají peníze sezónními pracemi, pak se vrátí domů a dřou zase, s pomocí rodiny a přátel, na stavbě, pak zase odjedou…Nové domy zejí prázdnotou, protože nemá smysl se vrátit… Nicméně jde také o jakýsi symbolický projev sounáležitosti se svoji mateřskou zemí.

V poslední době jsme svědky toho, že mnozí Češi nejsou příliš naklonění cizincům, Jak přijímáme lidi z Ukrajiny?

Vůbec celá postsovětská imigrace není přijímána nijak dobře ve srovnání s jinými skupinami. Češi neumí odlišit ruskou populaci od ukrajinské. Tam, kde slyší jakýsi přízvuk, mimo jiné někteří Ukrajinci také mluví rusky, tak si hned udělají nedobrý obrázek. Své samozřejmě způsobil rok 1968, ale teď, po událostech na Ukrajině, došlo k dalšímu zhoršení pohledu na Rusko. A Ukrajinci se s tím bohužel svezou. Na druhou stranu si nyní český člověk uvědomuje, že ukrajinská migrace je mu mnohem bližší než ta z Blízkého východu nebo Afriky. To Ukrajincům v českých očích paradoxně pomohlo.

Přeci jen, už léta můžeme vidět, že příchozí z Ukrajiny opravdu pracují, na nezáviděníhodných místech za nevelké peníze, nejsou na dávkách…

Ano, i to Češi oceňují. Stejně jako u Vietnamců, kteří jsou pracovití, naplnili mezeru na trhu práce, lidé od nich nakupují, nekonkurují, nejsou zátěží pro systém, naopak vydělávají. Také u Ukrajinců naši lidé oceňují píli a pracovní zátěž. Druhou stranou věci je, že zaměstnavatelé, ale i třeba soukromníci, chalupáři je využívají, mnohdy zneužívají. Myslím, že z hlediska platů nebo pracovních podmínek se k nim nechováme korektně.

Aniž bych to chtěla přivolávat, pokud se konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou více rozhoří, dá se očekávat, že se mírný příliv změní ve velký proud? A to nejen do Polska, ale i k nám?

To bychom patrně mohli očekávat. Mimochodem, musím v této souvislosti zmínit, že mezi Ukrajinci, kteří míří do Polska, Česka a Slovenska, je hodně mladých mužů. A jejich důvod není jen ekonomický – oni utíkají před vojenskou povinností. Z rozhovorů s nimi jasně vyplývá, že jsou velmi zdrceni konfliktem, ale nejsou ochotni se bojů účastnit a pokládat životy za zemi, která, teď to řeknu možná tvrdě, nefunguje jako země. Jejich národní hrdost jasně přebíjí marný pocit z dysfunkčnosti země, ekonomiky, politiky. Proč bych měl bojovat pro tuhle vládu, když mi není schopna zajistit slušný život?

Sociální geograf Dušan Drbohlav

Doc. RNDr. Dušan Drbohlav, CSc., (*1959)

Vystudoval sociální a ekonomickou geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Nyní působí jako docent na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK a jako vedoucí výzkumného centra GEOMIGRACE. Problematiku ukrajinské imigrace zkoumal se svým týmem a dalšími výzkumníky z Ukrajiny, Polska a Slovenska v rámci projektu sponzorovaném Mezinárodním Visegradským fondem. Na téma ukrajinské imigrace pracuje s týmem GEOMIGRACE.