Frontier čili hranice

Hora Bos avi se majestátně zdvíhá z nedohledných, pralesem zarostlých nížin Nové Guineje. Souvislý koberec tropického lesa je jenom občas porušen nevelkou mýtinou s vesnicí tvořenou obvykle shlukem domků krytých palmovým listím. Tím větším překvapením je misijní stanice Didesa na úpatí Bosavi, připomínající ze vzduchu spíš vesnici z rakouských Alp. Okolo travnaté přistávací plochy je na pastvinách rozhozeno snad dvacet roubených domků s plechovými střechami, blyštícími se na slunci. Kromě misijní budovy je tu kostel, škola, zdravotní středisko, pila a obchod. To vše vybudováno v sedmdesátých letech pod vedením německého misionáře. Každý kovový předmět, včetně kompletního vybavení pily i třeba masivních litinových kamen, sem byl dopraven letecky, neboť jinak se sem lze dostat jenom několikadenním pochodem po obtížně schůdných pralesních stezkách s četnými brody přes zrádné, rychle tekoucí řeky. Ačkoliv veškeré budovy misie postavili vesničané z nedaleké vesnice, zapojila se stanice do vesnického osídlení asi stejně přirozeně, jako kdyby sem byla skutečně přenesena přímo z Alp. Původní obyvatelé žijí raději ve svých tradičních staveních a dnes, kdy misionář Didesu dávno opustil, je škola zavřená, pila nefunguje a všechny budovy se staly především rejdištěm obřích švábů. Nicméně celý skanzen stojí dál, duchovní dítko jediného muže a nyní i jeho pomník.

Pralesy Nové Guineje jsou obydleny sice již po tisíce let, ale pro produkty euroamerické civilizace, jako je křesťanské dogma, demokracie nebo dálnice, jsou čerstvě objeveným a jenom postupně obsazovaným teritoriem.

Dorazit až na samotný okraj známého a obsazeného teritoria, ať již v krajině, vědě, umění, či byznysu, posunout jeho hranice o kus dál a získané území vyhlásit svým osobním královstvím je odedávna touhou každého jen trochu ambicióznějšího jedince. Každý sní o onom lákavém území, kde začíná tajuplná krajina nikoho. Angličtina má pro takovou hranici zvláštní výraz, frontier. Frontier nikoli jako hranice mezi dvěma zaměnitelnými administrativními celky nebo jako hranice, za kterou se nesmí, nýbrž jako hranice, kam až došli ostatní a již je tak lákavé překročit, nehledě na nebezpečí. Neboť za ní se otevírá neznámo, tajemství, příležitost. Prostě frontier. Jak ono se to vlastně řekne česky?

Z knihy Vojtěcha Novotného: Papuánské (polo)pravdy, Dokořán, Praha 2004.