Nejzazší (dosažená) mez

Hranice, mez, pomezí, rozmezí, mantinely, omezení, rozhraní, přelom, předěl, pomezní čára, bitevní linie, interface… ve všech těchto slovech je obsaženo, že jde o oddělení dvou oblastí – toho, co je před hranicí a toho, co je za hranicí. K tomu také příslušné vazby: hranice mezi dnem a nocí, hranice mezi životem a smrtí, hranice mezi přirozeností a umělostí, věková hranice, hranice lidských možností, hranice státu, hranice lesa, hranice poznání… Hranice potřebujeme – ať už proto, abychom si udělali pořádek v pojmech, nebo proto, abychom se vyznali ve světě kolem. Hranice nás omezují, ale také chrání a vymezují náš domov. Hranice také nejsou zcela neprostupné nebo něco fixně daného jednou provždy.

Zastavme se u hranice poznání. Jedna z poměrně často kladených otázek bývá, zda má věda hranice. Frank Wilczek odpověděl Robertu L. Kuhnovi na otázku, zda existuje nějaká hluboká filozofická hranice vědy, hranice, za níž věda nemůže jít, hranice které ji omezuje: „Nevidím ji. Myslím, že pomocí vědy můžeme získat náhled na libovolnou otázku, která dává smysl. Věda na otázku možná neodpoví, ale ukáže, že to je špatně položená otázka, nebo že ten vhled bude jen částečný. Věřím, že jakmile lépe porozumíme vědomí, mnohé z věcí, o nichž se v současnosti soudí, že patří za hranice vědy, budou osvětleny.“ Podobně odpověděl David J. Gross: „Myslím, že věda by neměla mít žádné hranice. Současné meze, to jsou otázky, které můžeme klást, otázky, které jsou dostupné pozorování nebo experimentu nebo výpočtu. Existují otázky, které jdou za pozorování, experiment či výpočet. Často jsou nejasně formulovány, nejsou přístupné pozorování, experimentu ani výpočtu, ale jsou to otázky, které nás znepokojují, o kterých přemýšlíme. Často mluvím o otázkách, na něž umíme odpovědět, a posluchači řeknou Dobrá, ale co třeba otázka Proč je spíš něco, nežli nic? To je zajímavá otázka, ale je to otázka nepřístupná pozorování, experimentu i výpočtu, a tak ji považuji za méně plodnou, méně užitečnou.“¹⁾

Do tématu hranice v tomto čísle Vesmíru se dostal text o transformátorech s posunem fází jako analogie prvorepublikových hraničních opevnění, text o hranici Mendělejevovy tabulky, text o kvalitě konce života a text o extrémních životních formách. Téma uvádí esej Vojtěcha Novotného Frontier čili hranice. Esej končí otázkou, jaký je český ekvivalent anglického frontier. Použil bych nejzazší (dosažená) mez. Miroslav Horníček napsal:

„Mám rád ty, kdo podnikají cesty k neznámým břehům. Z těch, které nám představuje paní učitelka národů,²⁾ je mám nejraději; hlavně pak proto, že nemají pro své skutky rozumové důvody. Aspoň ti první ne. My s rozumovými důvody je zprvu zrazujeme. Pak se jim smějeme a bráníme jim. A posléze za nimi hledíme, shledávajíce je trochu či docela šílenými. Ale oni už jsou daleko. Daleko dál, než jakákoli dosavadní dálka, a plují, aby rozšířili zemi člověka. […] Ne každý je toho schopen.

Když je břeh objeven, země shledána pevninou a přístup i pobyt zajištěn, přijdeme my, abychom tu konali všechno, k čemu rozumové důvody vedou. Plyne čas a my už nevíme, my už si nevzpomeneme, že kdosi šel tmou, námahou a hrůzami, aby našel to, co je teď naší zahradou, naším polem, kusem pevné půdy pod našima nohama.

Mám je rád, protože si myslím, že je třeba plout. K novým břehům i k novým harmoniím.³⁾