Mozaika biologického olympionika

Biologická olympiáda zásadně ovlivnila můj život, provází mne doslova od dětství až do dnešních časů. Nabízím pár střípků ze vzpomínek dlouholetého účastníka i organizátora a taky názor, k němuž jsem došel: Není lepší věci než přírodu poznat, poznávat a rozpoznávat.

Do soukolí biologické olympiády jsem vstupoval v Košicích. Měl jsem to štěstí znát jejího slovenského zakladatele, který pravidelně „seděl“ v porotě krajských kol.

Je to téměř neuvěřitelné, ale v čase, kdy v české části republiky Jan Stoklasa už ve své pracovně ve Viničné ulici v Praze dával dohromady první olympiádu, zemědělský inženýr Martin Dziak byl učitelem skupiny chlapců, pokud vím, v zařízení, kterému se lidově říkalo „polepšovna“.

To sídlilo v chátrajícím neobarokním zámečku ve Spišském Hrhově, obklopeném zámeckým parkem. Inženýr Dziak nejdřív převychovával chlapce mimo jiné prací v tehdy populárním „mičurinském“ pěstitelském kroužku, následně vymyslel soutěž, kterou nazval biologická olympiáda. A protože měl mnoho kontaktů na pedagogické fakultě v Prešově, podařilo se mu tuto myšlenku přenést nejdříve na okresní a krajskou a posléze i na národní úroveň (tehdy se jí říkalo „celoslovenská“, protože ještě ani nebyla federace).

Herbářový kroužek

O pět let později, v roce 1971, jsem jako desetiletý žák základní školy začal navštěvovat herbářový kroužek.  K zájmu o přírodu mě přivedl hlavně můj třinecký děda, jako správce letního tábora mě brával vždy na celé léto do nádherné přírody Západních Tater.

V době mých školních let probíhala na základních školách řada biologicky orientovaných soutěží. Celoslovenský rozměr měla jen biologická olympiáda a soutěž zvaná „Poznaj a chráň prírodu svojej socialistickej vlasti“ neboli klasická poznávačka, byly však až pro žáky druhého stupně.

Jednoho dne se stalo, že náš školní „tým“, který měl jít s „naším herbářem“ na soutěž, nebyl kvůli nemoci kompletní, a tak, přestože mladší, jsem byl „povolán“, abych ho doplnil. Byla to pro mne obrovská čest, ještě znásobená tím, že jsme získali medailové třetí místo a že jsem nebyl jen do počtu, ale naopak přispěl mnoha body. Dnes se těžko vysvětluje, jak to člověka nastartovalo, ale tehdy jsem začal toužit po účasti ve „velké“ soutěži a na další rok se přihlásil do Biologické olympiády. A hned má první účast rozhodla, že ze mne bude biolog a přírodovědec.

Tehdejší olympiáda na Slovensku znamenala vybrat si téma pozorování a napsat práci se strukturou, kterou každý profesionální biolog a vědec obecně dobře zná. To, co jsem se zde naučil jako dvanáctiletý školák, mi slouží dokonale dodnes. Olympiáda mě (a mnoho dalších) naučila základům psaní vědecká práce.

Práci však bylo třeba „naplnit“ obsahem. Má učitelka mě zavedla na školu, kde vystudovala – k panu docentovi Zdenko Vostalovi. Pan docent, těžký kuřák a pro mne neskutečná kapacita, neměl žádný problém s tím učit (i se svým týmem) kluka ze základní školy, jak se preparují přírodniny, jak se mikroskopuje, jak se loví bentos a co to vlastně je atd.

Bylo to zrovna v době, kdy se konečně nesměle začalo připouštět, že existuje něco jako „ekologie“ a já dostal do ruky dvě docentova skripta – jedno o metodách zoologického výzkumu a jedno o ekologii. Zhltal jsem obsah za pár dnů a chtěl jsem rozhodně dělat „ekologickou“ práci. Pan docent mi navrhl, že kousek od našeho domu, za garážemi, je zbytek malého mokřadu, rozjížděného tu a tam auty a živeného vodou z potoka jménem Račí – a že by bylo zajímavé se podívat, jestli tam ještě raci žijí po případě co jiného.

Trávil jsem s cedníkem, síťkou a pytlíky na mokřadu každou chvíli, měřil teplotu a hloubku vody, zaznamenával každou kytičku či živočicha, kterého jsem rozpoznal či chytil. Výsledkem byla práce, kterou jsme po nocích s pomocí maminky přepsali strojem na pro mne neuvěřitelných přes třicet stran a řadu příloh a sbírek. Podzimní termín jsme stihli, a tak se pro mne otevřely brány vysněné olympiády.

To, co následovalo, na léta určilo obsah mého snažení. Nejdříve jsem zvítězil v okresním kole, pak v krajském a jel jsem poprvé v životě do daleké Bratislavy. Tam jsem ve své kategorii zvítězil – psaly o tom noviny, byl u nás doma rozhlas i televize, a já dostal jako cenu své první hodinky. A s odstupem pár týdnů jsem ještě dostal další diplom – čestné uznání Slovenské akademie věd, podepsané mimo jiné akademikem Vilčekem, za první práci s ekosystémovým přístupem.

Od svých 12 let jsem věděl, že budu ekologem a biologem. A branou do vědy mi byla biologická olympiáda. Až po dlouhé době jsem si uvědomil, že ochota vlastně provinciálního docenta věnovat se školákovi (a nebyl jsem jediný) a svým žákům – učitelům biologie – asi nikdy nebude patřičně doceněna. Bez jejich práce by na východě Slovenska mnoho biologů nebylo.

Opakovaná vítězství

Olympiády jsem se pak účastnil každý rok až do maturity. Národní kolo jsem vyhrál celkem čtyřikrát a dvakrát jsem byl druhý. Každá účast mě bavila a dávala mi něco nového. Současně jsem soutěžil v poznávačce – a přesto že šlo o „memorování“ latinských a slovenských jmen a poznávání často ne moc povedených preparátů, z věcí které jsem se naučil tenkrát, žiju do značné míry dodnes.

Hlavní vzpomínka z této doby je ale o něčem jiném. Strašně jsem toužil srovnat své dovednosti s žáky a později studenty z Čech. Chtěli jsme vědět, zda na ně „máme“, slyšeli jsme o české biologické olympiádě i o soutěži Natura semper viva. Přestože od roku 1968 bylo Československo federací, změřit síly s českými soutěžícími se mi nikdy nepodařilo. V paměti mi ale zůstala ta touha, a tak jsem později vydatně pracoval na posílení celostátní a posléze na založení a podpoře mezinárodní olympiády.

Díky nově přijatému školskému zákonu mi nakonec moje úspěchy v olympiádě otevřely cestu k studiím na pražské přírodovědecké fakultě. Je hodně pravděpodobné, že (v systému posuzování uchazečů, kde hrál roli i původ a angažovanost rodičů pro socialismus) bych se bez olympiády na školu vůbec nedostal.

Ve službách olympiády

Jako student Přírodovědecké fakulty v Praze jsem byl ihned „odchycen“ pro porotu olympiády na úrovni Východoslovenského kraje. Zlomovým bylo pořádání ústředního, tenkrát už celostátního, česko-slovenského kola olympiády v Hradci Králové. V porotě jsem zasedl za východoslovenskou delegaci a prakticky obratem mne přijali do týmu ústřední komise. Tak jsem se mohl blíže seznámit s Janem Stoklasou, českými „veterány“ olympiády – profesorem Vladimírem Bejčkem a doc. Janem Farkačem a řadou dalších lidí. Hned další rok mě a mého spolužáka, taky olympionika, dnes vysokého představitele Agentury ochrany přírody a krajiny dr. Jana Plesníka, docent Stoklasa požádal, abychom mu pomohli s vymýšlením úkolů, zejména pro vyšší kategorie soutěže. Jak už to bývá – měli jsme tisíce nápadů a u většiny se ukázalo, že jsou krásné na papíře, ale nepůjdou realizovat, protože na to tehdejší gymnázia a střední školy nebyly vybavené.

Byla to doba převratných novinek v biologii a brzy se ukázalo, že pokud má úroveň olympiády držet krok s biologií samotnou, je nezbytné rozšířit záběr a sledovat poslední trendy – o kterých měli ti nejlepší z účastníků už dost dobré povědomí.

V posledních letech studia a těsně po něm jsem se stal vedoucím širokého týmu mladých lidí, většinou studentů fakulty, který dával dohromady nejdřív témata a pak úkoly pro soutěž. Začal jsem olympiádě splácet, co jsem od ní dostával.

V době, kdy jsem se definitivně stal půdním biologem a ekologem, jsme do olympiády zařadili i půdní téma. Poprvé jsme řešili problém, že vlastně neexistovala pořádně žádná souhrnná publikace, na kterou bychom zájemce o přípravu odkázali. A tak padlo celkem historické rozhodnutí: když publikace není, napíšeme ji sami.

Vznikla první ze série (dnes již samozřejmých) každoročních „příruček“, které sumarizují nejnovější trendy a také základy toho-kterého tématu.

O tom, že to byl nápad a počin úspěšný, svědčí fakt, že příručky posléze našly využití u mnohem širšího okruhu zájemců a z některých se staly dokonce velmi moderní a často neortodoxní vysokoškolské učebnice či obecné populárně vědecké publikace.

Doba zúročení

V době, kdy jsem pracoval jako vědecký pracovník jednoho z ústavů Slovenské akademie věd, se začaly zkušenosti (v roli soutěžícího, porotce i tvůrce úloh) z biologických olympiád náležitě zúročovat. Neměl jsem problémy s designem experimentů, se strukturou a obsahem zadání výzkumných úloh, se psaním odborných publikací ani s praktickou stránkou učení na vysokých školách.

Teprve v konfrontaci s tehdejšími studenty a někdy i novými kolegy v práci, kteří olympiádou neprošli a většinu těchto dovedností se bolestně učili „za pochodu“ v prvních letech zaměstnání, mi stále více a více docházelo, jak zásadně mi olympiáda pomohla. I v tom, že jsem se naučil postavit a obhájit svůj názor  –  a na rozdíl od mnoha kolegů jsem se nebál vystoupit na konferenci či vědeckém sympoziu a své výsledky přednést či diskutovat.

V tom čase také, mimo jiné i při vzpomínkách na dávné přání poměřit se s ostatními, vznikla myšlenka, kterou jsme okamžitě začali realizovat – zrodila se mezinárodní biologická olympiáda.

Zpočátku to moc slavně nevypadalo. První ročníky se kromě Čech a Slovenska týkaly jen Polska, a jen skalní věřili, že se celá věc „chytne“. Dnes je to mezinárodní, prestižní talentová soutěž a metropole napříč kontinenty se doslova perou o možnost ji pořádat a nás může těšit, že v ní často slavíme úspěchy. Ale hlavním úspěchem je fakt, že jde o myšlenku zrozenou u nás, konečně sekretariát sídlí v Praze. Široká rodina olympioniků se rozrostla na globální úroveň a jsem si jist, že je jen otázkou času, než některý její člen přispěje třeba Nobelovou cenou…

Olympijská rodina

A u nás? Z našich olympioniků vznikla otevřená, přátelská a na zájmu o přírodu založená široká komunita napříč soutěžícími, porotci, autory úkolů i „emeritními“ olympioniky. Bylo a dodnes je radostí sledovat, jak se olympionici úspěšně prosazují v profesionálním životě, obsazují pozice ředitelů a vedoucích jak ve vědě, vysokém školství či ve státní správě.

Byli mezi ministry, jejich náměstky a řediteli odborů na ministerstvech, šéfovali agentuře či jednotlivým CHKO a národním parkům, byli a jsou mezi řediteli akademických ústavů, vedoucími kateder či děkany a také mezi úspěšnými podnikateli, pedagogy či konzultanty. Mnohdy se – žertem a v tom nejlepším – hovořilo o olympiádní „mafii“.

Po sametové revoluci a rozdělení Československa jsem odešel s rodinou ze Slovenska do Prahy a stal se nejdříve z nouze, pak ze zvyku a nakonec snad i se zájmem a zaujetím úředníkem. Během let práce v České inspekci životního prostředí a pak na ministerstvu (s intermezzem v privátní sféře) jsem se stále účastnil olympiád – nejdřív ještě v porotě a pak postupně už jen jako „čestný host“, inventář či předavač cen, prostě jedna z mluvících okravatovaných hlav na slavnostním zahájení či při předávání cen.

V roce 2002 jsem se stal náměstkem ministra životního prostředí a moje účast na vyhlášení vítězů pomohla olympiádě zvýšit „váhu“ v domácích strukturách, bylo například na místě, aby se dostavil i náměstek či náměstkyně ministerstva školství. Postupně přibývala účast děkanů a i rektorů vysokých škol. Rostl i zájem sponzorů a vysokých škol o účastníky olympiád. Stále více škol přijímá zájemce o studium z řad olympioniků rovnou, bez přijímacího řízení.

Poznávačka pro život

I jako náměstek jsem si nejednou uvědomil, jak se mi během celé mé pracovní dráhy hodilo, že jsem se naučil nejen odborně a kriticky pracovat, ale také znát, co žije kolem. A protože „praktické“ poznávání přírody se s rozmachem laboratorních metod, molekulární genetiky a obecné biologie postupně z našich škol stále více vytrácelo, hledal jsem způsob, jak znovu „ocenit“ i tento přínos olympiády ke znalostem tohoto druhu..

A tak se zrodila cena, která dodnes nese název dosti kostrbatý: Cena náměstka ministra životního prostředí udělovaná za nejlepší řešení části určování přírodnin – neboli cena za poznávačku.

Tradice se naštěstí chytli a drží dosud všichni náměstci ministra životního prostředí, kteří přišli do funkce po mně. Blízký kontakt s přírodou a schopnost najít, rozpoznat a určit organismy kolem sebe je zdrojem neskutečného poznání, ale také relaxace, krásy či pocitu sounáležitosti a také zodpovědnosti. Je přece těžké chránit a podporovat, to, co neznáme a ani nedokážeme vidět a důsledky této neznalosti a neschopnosti jsou v naší společnosti vidět.

A tak jsem se obloukem dostal k tomu, co je možná u biologické olympiády nejdůležitější: je to jeden z nástrojů, který pomáhá každému, kdo jí prošel, lépe pochopit, kde je naše místo v systému, že za něj máme zodpovědnost a že není lepší věci než přírodu poznat, poznávat a rozpoznávat.

Toulkami v přírodě to pro mne začalo a taky to jimi končí. V olympijském kruhu biologů jsem se naučil věci užitečné pro všechny profese, jimiž jsem prošel, díky olympiádě jsem poznal skvělé, talentované a schopné lidi a snad taky aspoň zčásti splatil svůj dluh a pomohl zvýšit šanci, že se k nim s radostí zařadí mnoho dalších – kteří pak zase dokážou být úspěšní ve svých profesích a posláních.

Ladislav Miko vyhrál Národní kolo na Slovensku celkem čtyřikrát a dvakrát byl druhý. Z olympionika se stal porotcem (celostátního kola československé olympiády), tvůrcem úloh a „příruček“.