Syntetické protilátky

Protilátky představují pro většinu populace záhadné látky, které pomáhají organismu v boji proti běžným či zákeřným nemocem. To je vlastně pravda. Na druhou stranu jsou ale také velmi mocnými nástroji ve vědeckém výzkumu či medicíně.

Využívá se jejich přirozené vlastnosti, tedy schopnosti rozpoznávat (tj. vázat) konkrétní molekulární struktury, nejčastěji jiné proteiny. V lidském organismu se vyskytuje ohromné množství různých typů protilátek, které umožňují rozpoznávat stejně velké množství struktur, které jsou pro daný organismus cizí. Pokud se protilátky v lidském těle na tyto látky naváží, spustí imunitní systém odpověď vedoucí k zneškodnění vetřelce (podrobný popis těchto dějů by vydal na samostatný článek).

Molekulární biologové, biochemici a ostatní vědci v příbuzných oborech samozřejmě nepotřebují ve svých zkumavkách ničit bakterie či jiné nebezpečné vetřelce. Mnohem častěji potřebují zjistit, zda se jimi studovaný protein vyskytuje ve směsi mezi dalšími proteiny, například na povrchu či uvnitř nějakého konkrétního typu buněk. Řeší tedy problém, jak tento protein najít a detekovat, neboť proteiny jsou si chemicky velmi podobné, a navíc žádná na sobě nenese visačku „alkoholdehydrogenasa“ či „receptor pro inzulin“.

A právě tady přicházejí na pomoc protilátky a jejich schopnost rozpoznávat a vázat se vždy jen na přesně definované struktury – například jen na určitou část alkoholdehydrogenasy. Stačí si tedy vyrobit protilátky proti studovanému proteinu, což se dnes dělá relativně rutinně imunizací myší daným proteinem, a můžete začít hledat svůj oblíbený protein.