Meč do brady, šíp do hlavy

V palisádě zadrnčel další šíp. Dým hořících srubů jen umocňoval atmosféru zoufalství. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že ztratil tu či onu část výzbroje. Nikdo nepostrádal krásný kovaný opasek, jehož stříbrné tepání teď barvila krev. Vzápětí se s rachotem sesula brána a vřava zhoustla stovkami bojechtivých útočníků.

To kování se stříbrnou ozdobou našli archeologové až o více než tisíc let později. Stalo se tak při vykopávkách hradiště Hradec u Němětic, které náhle zaniklo před rokem 950. Násilnému pádu nasvědčuje i stovka nalezených šípů, jejichž hroty převážně směřovaly do centra hradiště. Musel to být na svou dobu masivní útok.

Podobný osud potkal i sídliště Sand bei Raabs an der Thaya v Dolním Rakousku, stejně jako stovky dalších. Hromadné i jednotlivé hroby padlých válečníků jsou po světě rozesety na každém kroku a celkově svědčí o pozvolna narůstajícím násilí v lidských populacích; o tom, co tito lidé prožili. Následující fotografie jsou jen ukázkou těchto příběhů v antropologických sbírkách na našem území.

Žena středního věku, která byla zabita ve válečném konfliktu pozdní doby bronzové (Knovízská kultura, 1200 až 700 př. n. l.). Bronzový hrot šípu pronikl měkkými vrstvami hlavy a způsobil vryp na zevní straně lebky. Nález ze sbírky Antropologického oddělení Národního muzea pochází ze Zdic.Snímek Marek Janáč

Lebka muže se stopou sečné rány, vedené zezadu na dolní čelist. Kost se silou útoku rozštípla. Muž útok nepřežil. Budeč, lokalita Na Týnici, hromadný hrob, konec 9. stol.Snímek Marek Janáč

Lebka muže s nevyhojenou sečnou ranou po meči v oblasti temene a týla (pohled shora dolů). Budeč, lokalita Na Týnici, hromadný hrob, konec 9. století.Snímek Marek Janáč

Úder mečem byl veden z bezprostřední blízkosti, patrně ve chvíli, kdy se oběť otočila zády k útočníkovi. Budeč, lokalita Na Týnici, hromadný hrob, konec 9. století.Snímek Marek Janáč

Sečná rána na kyčelním kloubu staršího muže, který žil ve 12.–13. století v lokalitě sv. Ján pod Skalou.Snímek Marek Janáč

Lebka muže prostřelená šípem z kuše, který vnikl do mozku a přivodil muži smrt. Nález z Hradce Králové, z období husitských válek, patrně rok 1423. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Šíp lebku průrazem rozštěpil mezi místem vniknutí do mozkovny a nosem. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Železný hrot šípu je v lebce zaklíněný dodnes. Pohled přes otvor ve spodině lebeční. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Celkový pohled na lebku se zaklíněným hrotem šípu z kuše (1. polovina 15. století) Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Projektil střelné zbraně roku 1873 přerazil levou holenní kost i lýtkovou kost. Po zhojení se mezi oběma kostmi vytvořil nepohyblivý můstek. (pohled od chodidla) Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Po vyhojení zlomeniny obou kostí měl muž následně omezenu hybnost nohy. Následkem toho srostly v nepohyblivý monolit i kosti v oblasti kotníku. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Zhojená rána šavlí na lebce z roku 1873. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Projektil z revolveru, který roku 1884 uvízl ve druhém bederním obratli. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Toto znetvoření horní části holenní kosti pochází ze 2. polovina 19. století. Způsobila je střela z palné zbraně, vypálená z blízké vzdálenosti (do 600 m). Kulka kost roztříštila a vylomila několik velkých kusů, přičemž infekce, která se dostala do rány, hojení značně zkomplikovala. Zánět se musel vyhojit spontánně bez antibiotik, pacient přežil nejméně dva roky po zranění. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Holenní kost pravé nohy šestadvacetiletého muže, bojujícího roku 1915 v první světové válce. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Jde o čistý průstřel kolene, způsobený pravděpodobně palbou ležícího střelce na stojící osobu z větší vzdálenosti. Mladík následky tohoto zranění, případně dalších, nepřežil. Antropologické oddělení Národního muzea.Snímek Marek Janáč

Všechny války mají jedno společné – boj mezi „my“ a „oni“. Vymezení těchto pojmů pak určuje nejen cíl války, ale i její průběh či míru užité krutosti. Masové hroby s pobitým civilním obyvatelstvem proto nacházíme nejen dnes, ale i v pravěku. Jen dnes je těch civilních obětí mnohonásobně více. Počátkem 20. století tvořili civilisté 10–15 % celkového počtu obětí válečných konfliktů. Ve druhé světové válce podíl civilistů stoupl na 50 %. V novodobých válkách toto číslo ještě vzrostlo, když na konci 20. století připadali na každého jednoho vojáka zabitého ve válečném konfliktu tři zabití civilisté (tj. přes 5,25 milionu civilních obětí). Předpokládá se, že toto procento ještě poroste, vzhledem k faktu, že přes 90 % všech válečných konfliktů dnes tvoří občanské války.