Na východní frontě jed
| 11. 6. 2014Válka je nebezpečný podnik. Zejména, když sloužíte na straně nepřítele. Během I. světové války hrozila českým legionářům smrt nejen v boji, ale také na popravišti za vlastizradu. To pokud by byli zajati rakouskými nebo německými vojáky. To věděli. Další nebezpečí však ti méně šťastní potkali až ve chvíli, kdy jej nešlo odvrátit. Dokazují to autentické vzpomínky autora tohoto textu, Adama Kříže, na službu v československých legiích v Rusku.
Úspěch ofenzívy gen. Brusilova v červnu 1916 způsobil, že štáb armády odejel i s naším štábem prvního čs. pluku do Berezna u Stolinu (dnešní Běrjožnoje v Bělorusku, pozn. red.). Tam mne jmenovali novým velitelem plukovní komandy jízdních ordonancí (vojenský posel, spojka, pozn. red.). Bylo nás celkem jedenáct mužů a tolik také koní, a práce bylo pro všechny dosti. Jezdilo se i několikráte denně do štábu armády a také do blízkých vesnic, kde byly ubytovány některé nové roty přišlé z Kyjeva.
Léto se ujalo plně vlády v přírodě a krásné slunné dny naplňovaly celý kraj radostí. Hoši používali hojně znamenité koupele v čisté řece a moje komanda pořádala pravé dostihy na lukách, když v podvečer vedla koně napájet a koupat. Byla to jistě radost hnát se plným cvalem po rozlehlých lukách, kdy pociťovala se úplná volnost pohybu a i snaha zvířat, aby vydala ze sebe vše v radostném zápolení. Jednou jsem rozeslal již všechny bratry s různými rozkazy, když štáb pluku žádal okamžité dodání listin do štábu armády. Osedlal jsem svoji klisnu Orku a jel jsem sám do štábu armády. Cesta do Stolinu vedla písčinami a polední slunce pálilo toho dne přímo nemilosrdně. Jízda byla velmi namáhavá, takže jak já, tak i zvíře trpěli jsme úpalem. Pot mne přímo zaléval a kůň byl celý zpěněný. Nebylo nikde stínu, kde bychom zastavili a oddechli, byla to pravá písčitá Sahara. Konečně jsem dojel do štábu armády, vyřídil poručení, a ihned se vrátil k Orce. Zavedl jsem ji do stínu, přinesl seno a sňal sedlo. Sám jsem se položil do trávy pod strom a odpočíval. Když kůň skřoupal seno, napojil jsem ho a pomýšlel na zpáteční cestu.
Vedro bylo stále úmorné, ba zdálo se, že je ještě větší. Zpět jsem jel jinou cestou, sice delší, ale uprostřed s malou vesničkou, kde jsem si chtěl odpočinout. Ani nejmírnější vánek nepohnul vzduchem, zdálo se mně, že nacházím se v opravdové výhni, a vyhřátý vzduch sálal a tetelil se ve žhavých paprscích nemilosrdného slunce. Ve vesnici jsem požádal u plotu před obchodem stojící Židovku o sklenici vody. Ráda mně ji podala a já hltavě pil, ač voda byla teplá a nechutná. Židovka se nějak divně usmála, když jsem děkoval, a řekla, že není za co, že ona ráda ruským vojákům poslouží. Šel jsem vesnicí pěšky veda koně za uzdu, když ke mně přišel mužik a ptal se, co že jsem žádal od Židovky. Byla mně ta otázka trochu podivnou a tázal jsem se mužika, proč to chce vědět.
„Víte, soldatíku, ta Židovka napájí naše vojáky otrávenou vodou. Pokud vím, každý, kdo se jí napil, těžce onemocněl a velmi málo se jich uzdravilo. Upozornil jsem,“ pravil mužik, „na to jednoho důstojníka, ale Židovka otravuje vojáky dále. Dejte si na ni pozor!“
Takové informace nebyly potěšující, ale já dlouho na to nemyslil a brzy jsem na příhodu zapomněl. Bez nehody jsem dojel domů, v kanceláři odevzdal papíry, ale již zde jsem pociťoval přílišnou únavu. Koně jsem odsedlal, ale sedlo mně bylo nějak příliš těžké a vypadlo mně z ruky. Utřel jsem potem zalité čelo, roztáhl těžce ruce, hledaje oporu. Několika potácivými kroky jsem došel k hromadě sena a svalil se jako bez ducha. Jarka Čižmář, který již byl doma a dlel ve stáji, uviděl mne smrtelně bledého, a když jsem se potácel, zvolal: „Adame, co se ti stalo?“ Již jsem však neodpověděl a upadl do bezvědomí. Hoši mne zanesli do plukovní nemocnice, kde zůstal jsem v ošetřování tři dny. Bylo mně velmi zle, měl jsem stále silnou horečku, a proto mne odvezli do Kožangorodku, vzdáleného šestnáct verst od Berezné, kde mne odevzdali v malé nemocnici „Severopomoc“.
Dobový kontext příběhu
V červnu roku 1916 už válka trvala téměř dva roky. Aby spojenci odlehčili těžce zkoušené italské frontě a zabránili Němcům a Rakušanům v přesunu záloh na stojící západní frontu, kde právě zuřily těžké boje o Verdun, požádali Rusko o mohutnou ofenzívu. Ujal se jí generál Alexej Alexejevič Brusilov. Přes velké rozpory ve velení ruského vojska prosadil vlastní vizi, která za cenu ohromných ztrát (800 tis. mužů na ruské straně, 327 tis. na německé a rakouské straně) způsobila zvrat v průběhu bojů.
Ofenzíva trvala od 4. června do září 1916 a šlo tehdy na straně spojenců o největší vítěznou válečnou operaci v dosavadním průběhu války. Její výsledek (ústup o 60 až 120 km) demoralizoval rakouská vojska, což mělo značný vliv na jejich další bojeschopnost. Německé a rakouské velení se po ní neodvážilo většího odsunu sil na západní frontu, zejména k Verdunu a Sommě. Špatné vybavení ruské armády a dosažení vítězství za cenu velkého množství prolité krve, přitom prohloubilo nespokojenost ruských občanů s vládou a zvýšilo naladění k revoluční změně.
Když jsem se probral z bezvědomí, udiveně jsem prohlížel své okolí. Nemohl jsem se upamatovat, kde se nacházím. Zkonstatoval jsem, že ležím na čisté posteli ve světlé světnici. Divil jsem se stále, proč ta všeobecná tělesná slabost, vždyť jsem nemohl ani rukou pohnout, ležel jsem úplně bez vlády nad tělem. Dotazoval jsem se ošetřovatelky, a ta mně upozornila, abych se na více neptal, že mně mluvení škodí. Lékař, který ke mně přišel, měl velkou radost nad tím, jaký obrat se se mnou stal. Od toho dne jsem se velmi rychle zotavoval. Ošetřovatelka, která mně od počátku věnovala zvláštní pozornost, usedla asi třetího dne po mém procitnutí k posteli a počala vyprávět.
„Byl jsi velmi těžce nemocen. Měl jsi zápal plic, sluneční úpal a břišní tyf, a nejpovážlivější bylo, že všechny ty nemoci jsi prožíval najednou. Ležel jsi u nás dvacet tři dny v bezvědomí a sešli se u tebe tři lékaři, kteří jednomyslně usoudili, že ti není pomoci a že zemřeš v nejbližší chvíli. Nevím ani, proč mně bylo tolik tebe líto, a řekla jsem, že zemřít nesmíš.
Hovořil jsem dále se sestrou Renžinou, dlouze jsem stiskl její ruku a políbil, nenalézaje dosti slov, jak bych jí poděkoval. Dlouho jsme vyprávěli a sestra jevila stále větší zájem o můj osud.
Druhého dne časně z rána přišla ke mně sestra a oznámila, že mne přišli vojáci navštívit. Pln zvědavosti jsem prosil, aby je přivedli za mnou, že to jistě budou kluci z komandy. Sestra odběhla, ihned se ozval řinkot ostruh a do pokoje těžkým krokem vstoupili Jarka, Koníček a Truhlář. Zrak jejich bloudil pokojem, zabloudil i k mojí posteli, ale chlapci se ke mně neznali. Nedivil jsem se, neboť kdo pak by v takovém kostlivci poznal svého kamaráda? Zavolal jsem: „Tak co, kluci, koho pak hledáte, vždyť já jsem zde!“ Příchozí nějak nejistě přistoupili k mé posteli. Konečně mne poznali, usedli na sousední prázdnou postel a počali vyprávět. Vzpomínali vše nové i staré a na konec se přiznali, že přijeli mně vlastně na pohřeb.
„Pomysli,“ pravil Jarka, „někdo u štábu přinesl zprávu, že jsi zemřel. Ani jsme se tomu nedivili, neboť doktor Zacharov na naše dotazy vždy říkal, že tvůj stav je naprosto beznadějný. Nic si z toho tedy nedělej, byli jsme příjemně překvapeni a dle starého přísloví budeš velmi dlouho žít.“
Vyzvídal jsem, zda přijel některý na mojí Orce. Když Jarka řekl, že on sám na ní přijel, poprosil jsem, aby ji přivedli k oknu. Pokud síly moje stačily, zavolal jsem na ni a Orka několikráte zaržála. Slzel jsem radostí, byl jsem návštěvou velmi potěšen a již jsem počítal, kdy asi se budu moci navrátit mezi bratry, kde bylo veselo a tolik kamarádského tepla.
Lékař, kterému jsme byli svěřeni, byl Žid, ale člověk velmi schopný, odborně vzdělaný a dbalý svých povinností. Vůčihledně jsem se pozdravoval, ale stále jsem byl slabý a všechny pokusy o chůzi selhaly. V témž pokoji ležel ještě jeden bratr z prvního pluku velmi těžce nemocen. Jednou sestra Renžina sedla k němu na postel, vzala jeho ruku a sledovala oběh krve. Zamyslila se nad nemocným, pohladila jeho hlavu a přišla ke mně. Ukazovala na nemocného a řekla, že brzy zemře. Vrátila se opět k nemocnému a bedlivě jej pozorovala. Ten pojednou otevřel oči, usmál se a tichým hlasem počal zpívat: „Hop červen, červen, červen – růže červená,“ avšak hlas jeho slábl, oči se obrátily v sloup a skonal. Sestra Renžina zatlačila jeho oči, plakala a litovala mladého hocha, který musel zemřít opuštěn v daleké cizí zemi. Poznal jsem tenkráte, jaké něžné, dobré duše jest sestra Renžina, jak upřímně cítí s nešťastnými lidmi, do jejichž osudů jen částečně nahlédla. Zemřelého bratra pochovali na místním hřbitově s vojenskými poctami a všechny sestry doprovázely jej na poslední cestě a krásné dva věnce zdobily jeho rakev. Byl to poslední pozdrav dobrých děvčat, která naznačovala, že neodchází naprosto opuštěný a neznámý.
Příznakem lepšího obratu v mé nemoci bylo, že jsem dostával zase humor a veselou mysl, kterou mně kazil jen hlad. Lékař mně určoval dietu velmi přísně. Čaj, sladké suchary a čistá hovězí polévka byly jediným mým jídlem. Prosil jsem lékaře i sestry, aby mně dali něco k jídlu, ale bezvýsledně. Domníval jsem se, že zúmyslně mne trápí, a proto rozhodl jsem se, že opatřím si něco z městečka. Požádal jsem kolemjdoucího ruského vojáka, aby mně koupil dva funty sucharů (cca 0,8 kg, pozn. red.), kterýžto úkol voják čestně splnil a nákup mně opatrně podal oknem. S nebývalou chutí jsem se pustil do jídla a za chvíli mi zbyly jen dva kousky. Natáhl jsem se na postel a pochvaloval si, jak je to krásné a příjemné, když člověk nemá hlad. Následky však nedaly na sebe dlouho čekat. Dostavila se horečka, která se zvyšovala, a sestra Renžina vstoupivší do pokoje ihned poznala situaci. Jako na jisto sáhla pod moji podušku a vylovila zbytky sucharů. Zavolala lékaře, vynadali mně oba dosti a dali medicínu a obklady. Bolesti, které jsem snášel, mne poučily, proč musím držet tak přísnou dietu. Druhého dne bylo zase dobře, jenže sestra Renžina se mnou nemluvila, neboť se vážně rozzlobila. Srdce přece není kámen, a tak i zlost ji přešla a zase jsme se spřátelili.
S přibývajícím zdravím přibývalo živosti. Škádlil jsem sestry při každé příležitosti a veselý smích se často rozléhal lazaretem. Tak čas rychle plynul a já se již cítil dosti silným, abych pomýšlel na odchod z nemocnice.
Žádal jsem o propuštění, ale lékař mne ještě zdržel celý týden. Odchod můj však nebyl jen tak prostý. Nejdříve jsem poděkoval lékaři, který mne ujistil, že nikdy na mne nezapomene jako na veselého pacienta a také i z lékařského stanoviska, jelikož byl můj případ velmi zajímavý a takové prý se nezapomínají. Kladl mně stále na srdce, abych se velmi opatroval, neboť do úplného vyléčení mám prý ještě daleko. Nesnadnější bylo loučení se sestrami. Všechny plakaly a přiznám se, že mnoho jsem se přemáhal, abych také neslzel. Zvláště jsem děkoval sestře Renžině, které jsem byl nejvíce zavázán. Ta mne vzala stranou a počala vážně hovořit: „Adame, mám velký podíl na tom, že dnes žiješ. Nechci díků, konala jsem pouze svoji povinnost. Cítím však k tobě více než k druhým a vím, že již nikdy se neuvidíme. Přece mám k tobě jednu prosbu, a prosím, slib mně, že prosbu moji splníš. Jsi mladý a jednou, až počneš se ohlížet po nevěstě, hledej ji v Rusku. Najdi hodné děvče z mého národa a tak se mně nejlépe odměníš. Já, Ruska, zachránila jsem tebe, chtěla bych, abys ty zase žil pro ruskou ženu. Buď hodný a nezapomeň na sestru Renžinu, která nikdy nezapomene.“ Nechápal jsem ani dosah závazku, slíbil jsem.
K večeru, když sedl jsem na vůz sena, který jel k Berezné, rozložil jsem se pohodlně do vonného sena a myslel na slova sestry Renžiny. Proč jen prosila, abych si vzal ženu Rusku? Teprve při klidné úvaze vzpomínal jsem na různé malé příhody, z nichž jsem měl usuzovat, že tenkráte cítila pro mne mnohem více, nežli soustrast s nemocným člověkem. V nemocnici jsem nepochopil, čím jsem byl sestře Renžině, kolik vřelého citu pro mne chovala. V té tiché utajené oddanosti jsem uviděl teprve celou její velikost a obětování. Viděl jsem její oči, ten laskavý úsměv, kterým mne vždy provázela i vítala, a litoval jsem, že odešel jsem přece jen dosti cize, nepokusiv se ani o srdečnější rozloučení. Pochopil jsem, že drkotavý vůz mne vzdaluje od vzácné ženy, kterou jsem nepochopil a nedocenil. Přemýšlel jsem o všem znova a sestra Renžina vyrůstala mně v zářnou, jasnou postavu, žehnající mne na další cestu životem. Stesk přepadl moji duši, bylo však již pozdě.
Pozdě večer jsme přijeli do Berezné. Unavený odcházel jsem do velkostatku, kde byla ubytována moje komanda. Zastavil jsem se chvilku za dveřmi a s tlukoucím srdcem naslouchal veselému hovoru. Ano, tam za dveřmi byli titíž dobří chlapci, nezměnili se v ničem. Zvolna jsem otevřel dveře, v přítmí začazené lampy mne ani nezpozorovali. Přistoupil jsem až těsně k nim a zvolal: „Dobrý večer, chlapci!“ Všichni obrátili tázavé zraky ke mně, když jsem pokročil blíže, všichni ze svých míst vyskočili a srdečnému vítání nebylo ani konce. Nabídli mně nejpohodlnější místo u stolu, židli vyložili houněmi, přinesli čaj a housky, aby mne dobře pohostili. Musel jsem vše podrobně vypravovat o poslední době strávené v nemocnici a také o těch hezounkých sestrách chtěli mnoho vědět. Zmínil jsem se o nich jen velmi zdrženlivě a dal jsem tak najevo, že nechci o nich jen tak vojácky hovořit. Byla to hlavně vzpomínka na sestru Renžinu, kterou jsem chtěl uchovat pouze pro sebe a nosit ji jako milé tajemství, nezapomínaje na její velkou oběť a upřímnou prosbu. Viděl jsem u chlapců velmi mnoho ohledů k mému stavu a také opravdovou srdečnost, se kterou se o mne starali, radujíce se, že jsem vyvázl zdráv a že budu zase s nimi.
Ráno jsem se šel představit doktoru Zacharovi, který byl zjevně potěšen a vyprávěl mi o pochybnostech o mém uzdravení. Dal mi dovolenou, předepsal nějaký lék, který mně vlastnoručně dával vždy večer mladší lékař. Plukovní hospodář mi odlil každého dne kotlík mléka a známí bratři důstojníci zaplatili lepší obědy, abych se jen brzy a dobře zotavil. Těšila mne všeobecná pozornost, viděl jsem v ní i uznání mé práce. Poručík Raňuk, tehdy plukovní adjutant a přímý náš velitel, nabídl mně šest neděl dovolené, abych se jel někam zotavit. Bylo mně velmi těžko rozhodnout, kam odjet. Varšava byla obsazena Němci a v Rusku jsem žádných známých neměl. Rozhodl jsem se, že se podívám do Kyjeva.
Vlaky byly přeplněné vojáky, kouř a zápach machorky přímo otravoval. Na nějaké stanici přisedl ke mně ustaraný vojáček a stěžoval si, jak je nešťasten. Obdržel prý první dovolenou, jede domů do Vologdy, a ačkoliv již tři neděle jede, nemůže se domů dostat.
„Podívej se,“ pravil najednou, „není-li to zase Kyjev? Pro Boha, už jsem zase v něm. Někdo mne začaroval, neboť jezdím stále do těchž míst.“
„Jak to?“ otázal jsem se.
„No velmi jednoduše,“ odpovídal. „Už jsem v Kyjevě potřetí. Když sem přijedu, otáži se vždycky, který vlak jede do Vologdy, vždycky mně ukáží vlak a za týden jsem zase zde.“
„Zemljačok, k vám se musí v Moskvě přesedat do jiného vlaku. Zdá se mně, že necháváš se vozit stále v té samé soupravě dokola a nemůžeš se dostat dále,“ smál jsem se nešťastnému. V Kyjevě jsem mu našel patřičný vlak a vysvětlil, jak si má počínat, aby se konečně dostal domů.
Před kyjevským nádražím jsem si uvědomil, že vlastně nemám kam jít. Z toho poznatku mně nebylo příliš veselo, neboť i peněz jsem měl jen pár rublů. Věděl jsem, že v universitě jest náš záložní prapor, a proto jsem tam zašel. Našel jsem tam dosti známých, kteří se ihned postarali, abych mohl v universitě bydlet a také se stravovat. Kyjev mne velmi lákal, příští dny jsem bloudil ulicemi, vysedával jsem v parcích nad Dněprem, nezapomněl jsem ani na Michajlovský monastýr a Vladimirskou horku. Večer na lavičce jsem vzpomínal těch několik večerů v roce 1914, zdálo se mně to tak příliš dávno, kdy jsem tam sedával s Táničkou. Jak jsem si připadal nevděčným! Ve shonu vojenského života zapomněl jsem úplně na milé děvčátko, až teprve kouzlo známého města a Vladimirské horky osvěžilo krásné vzpomínky.
Již čtvrtý den jsem byl v Kyjevě a zdálo se mně, že těch šest neděl v naprosté nečinnosti v městě těžce přežiji. Nevěděl jsem prostě, co mám dělat s množstvím volného času. Z tohoto stavu jsem byl nenadále k mé spokojenosti vysvobozen. Ležel jsem po poledni na kavalci, pokuřoval labužnicky cigaretu a přemýšlel, co podniknu zítra. Přiběhl některý bratr a volal: „Adame, ihned do kanceláře, praporčík Macháček tam na tebe čeká!“
Bratra praporčíka jsem znal málo, jen tak od vidění, a překvapil mne otázkou, zda rozumím výbušným motorům. Přišla mně tato otázka směšnou, proto jsem odpověděl: „Bratře praporčíku, rozumím nejen výbušným motorům, ale také velmi dobře výbušným lahvím s dobrým pivem nebo s pravým šampaňským. Hned to můžeme zkusit.“
„Dobře, o tom nepochybuji, ale žerty stranou,“ pokračoval bratr praporčík. „Jsem spolumajitelem pivovaru v Novorossijsku a k pohonu používáme velký výbušný motor, na kterém nedávno praskla hlava. Nechal jsem zde zhotovit novou a potřebuji někoho, kdo by ji dopravil k nám do závodu a pomohl to opravit. V pivovaře je můj společník pan Řehák a ten ti bude ve všem nápomocen. Rozhodni se rychle, zda pojedeš. Slyšel jsem, že máš dovolenou, můžeš ji tam u nás u moře strávit.“
Prohlásil jsem, že když je to do pivovaru, tak jsem již na cestu připraven. Praporčík mne upozornil, že věc nebude tak snadná, neboť hlava váží přes čtyři centy (247 kilogramů, pozn. red.), a hlavně, aby se dostala co nejdříve na místo. Ubezpečil jsem jej, že já se v tom již vyznám a že hlavu dopravím na místo jako expresem. Ujednali jsme, že ještě téhož večera mne odveze na nádraží, abych viděl, jak a kde je část motoru uložena a abych se pak mohl starat o přepravu. Dostal jsem lístek na vyhrazené místo ve vlaku a sto dvacet rublů na výlohy, čímž se rozumělo, abych mohl „mazat“ všude, kde toho bude třeba. Tolik peněz jsem již dva roky neměl v ruce. Cesty jsem se nebál, vždyť peníze byly a moje medaile, Kříž sv. Jiří a odznak jízdního gardového pluku vzbuzovaly jistě respekt.
Cestoval jsem dobře a věděl jsem, že budu několikráte přestupovat. Rozhodl jsem, že bude dobré, když hlavu budu prohlašovat za součástky hydroplánových motorů, které vezu k Černému moři do Novorossijsku. Nápad byl dobrý, vůz s hlavou připojili k osobnímu vlaku a jel v té době závratnou rychlostí. Výborné pro mne bylo také to, že jsem nikde nemusel mazat cizím, raději jsem se namazal sám, popřával jsem si na každé stanici a živil jsem se opravdu výborně. Jel jsem ruskou černozemí, nedohlednými rovinami, kde příroda tak mimořádně štědře odměňuje každou práci. Na nádražích bylo všude plno ruchu, shonu, a stále bylo vidět něco nového. Zapomínal jsem i na únavu, a když se i dostavovala, namazal jsem a jelo se dále. Když u Rostova přejel vlak řeku Don, pokračoval dále kubáňským krajem, kde krajina byla zajímavější a lid pestřejší a různorodější. Byly zde všude k vidění Čerkesky, často se objevil mezi kozáckým obyvatelstvem domorodý Kavkazan, štíhlý, snědý, s kinžálem za opaskem. Vlak konečně vyjel z tunelu vysoko položeného v horách a rychle se spouštěl do velkého přístavního města na Černém moři. Novorossijsk vystupoval velmi rychle před mým zrakem a než jsem se nadál, vjížděl vlak do nádraží.
Pivovar na Balce nebyl příliš vzdálen a přivítal mne s otevřenou náručí spolumajitel pan Řehák. Postaral se ihned o převoz součástky a představil mne paní domu. Byl jsem překvapen jejím zvláštním milým zjevem. Vykázala mně samostatný pokoj, a když jsem se umyl a upravil, rád jsem vyhověl pozvání k bohatému stolu. Pan Řehák sešel se po dlouhé době zase s českým vojákem, a proto dotazů a vyprávění bylo bez konce. Posilněn několika poháry dobrého piva spravil jsem si náladu a vesele bavil hostitele. Následující dva dny jsem byl plně zaměstnán opravou motoru. Když se pak motor rozběhl, počal pravidelně dýchat a s jeho dechem se vrátil do závodu i nový život. Pan Řehák měl radost, že může dotěrné zákazníky uspokojit pravidelnou dodávkou ledu, jehož sám jediný měl v celém městě výrobu. Rád jsem přijal pozvání strávit celou dovolenou v jejich rodině a plně jsem využil jedinečné příležitosti pobýt na krásném černomořském pobřeží. Mořský vzduch i bohaté jídlo, pak neomezené množství dobrého piva, konalo skutečné zázraky a já se tak zotavoval, že zakrátko nikdo ve mně nehledal rekonvalescenta po tak těžkých nemocech. Zacházel jsem často k moři k přístavu, kde odpočívaly v tu dobu největší evropské elevátory zařízené tak, že obilí z velkých skladišť se přímo sypalo do lodí zakotvených u rozsáhlých a daleko do moře vybíhajících mol.
Jednoho dne pan Řehák chodil po dvoře a starostlivě pohlížel k vrcholkům hor, které se vypínaly nad Balkou. V poledne při obědě řekl, že zítra přijde nepohoda a bude velmi silný „nordost“. Ani jsem se nezajímal, co to vlastně bude, neboť zamýšlel jsem zajet dále podle pobřeží a prohlédnout si malou řeckou vesničku ukrytou mezi zelenými stráněmi u malého zálivu. V noci jsem byl probuzen neobyčejným hlukem, který jsem si nedovedl vysvětlit. Řádila nejdivočejší vichřice. Rachot hromů nebyl ničím proti rámusu plechových střech na pivovarských a okolních budovách a hvízdot větru vyluzoval všechny možné tóniny. Byl to nepříjemný a nezvyklý pocit. Dlouho jsem té noci nespal, ale když jsem přece uvykl na hluk, usnul jsem a spal dobře až do rána. Teprve příchod pana Řeháka mne probudil, když mně stavěl na noční stolek každodenní ranní pozdrav v podobě pěti lahví dobrého piva.
„Co je to venku za rámus, pane starý?“ tázal jsem se místo ranního pozdravu. „Zdá se, že se tam všichni čerti žení.“
„To je ‚nordost‘,“ vysvětloval pan Řehák, „ale dnes je poněkud silnější. Mám obavy, aby nám příliš střechy nepoškodil.“
U snídaně jsem se teprve dověděl podrobnosti. „Nordost“ je pravidelně se dostavující vítr ohromné síly a rychlosti. Vane z hor, s úžasnou rychlostí sklouzává po holých stráních a zaniká kdesi na širém moři. Všechny střechy v městě i na Balce byly zhotoveny z plechu a zatíženy kvádry, aby vzdorovaly náporu větru. Často i zatížení kameny nic nepomůže, mnohá střecha je v okamžiku odtržena a zanesena do moře. Vítr přichází pravidelně a zdejší lidé již přesně znají datum, kdy přijde, a také kdy odejde. Přižene se bez příprav a tak rychle zase přestane. Vítr žene se z hor přímo na Balku, jindy Balku vynechá a řádí v městě a jindy mine stranou město a řádí na moři. Pravý ráj by zde byl, ale vítr je metlou kraje. V zimě je krásný a zajímavý pohled na přístav po „nordostu“. Lodě i domy u přístavu jsou obaleny vrstvou ledu a lidé se musí z domu často i vysekávat na světlo boží. Led se tvoří tím, že prudkým nárazem větru na hladinu voda se rozprašuje v jemné krůpěje, které jsou neseny velmi daleko. Voda v silném mrazu mrzne a tvoří na všem silný povlak ledový.
Po snídani postavil jsem se u pivovaru do závětří a pozoroval přístav. Větších lodí zde nebylo, vypluly na širé moře, neboť vítr by je o stěny přístavu rozbil. Vlny jedna za druhou valily se k protějšímu břehu terasovitě utvořenému z betonu, kde se rozbíjely v miliony krůpějí, hnány vysoko nad moře, vlny padaly zpět jako silný déšť. Veškerý provoz umlkl, všude ve městě panoval mrtvý klid. Jen hvízdot větru a hluk náporů rozběsněného živlu oznamovaly, že nezkrotný vítr vládne a žene se dále na moře. Byla to pro mne nevídaná podívaná, sice strašná ve své ničivé síle, avšak mohutná a velkolepá jako přírodní úkaz. Při obědě řekl pan Řehák, že odpoledne bouře zesílí a dostoupí k večeru svého vrcholu. Pak se přes noc uklidní, aby tak rychle k ránu odešla, jak byla rychle povstala. Všechno se tak přesně splnilo. Večer vyprávěl pan Řehák, že Němci chtěli hory prokopat a svést proud větru takovým průkopem přímo na moře. Nežádali nic za práci než to, co v průkopu naleznou, aby bylo jejich majetkem. Rusové však na takovou nabídku nepřistoupili a „nordost“ řádí dále a velmi poškozuje město.
Ještě jsme vyprávěli o hrůzách větru, když do pivovaru vpadlo osm kozáckých důstojníků. Hledali prý společnost, neboť bouře již dva dny je věznila v kasárnách. Na vítr se ihned zapomnělo, když pan starý vylovil z tajemných zásob bednu láhví nejlepšího piva. Byl jsem představen a většina hostí radostně hlásila, že Českou družinu dobře zná z fronty, kde společně pracovali na rozvědkách. Vzpomínali i některé naše důstojníky, s nimiž se na frontě setkali. Zábava se stávala velmi veselou, jak jinak – při dobrém pivě a výborných zákuscích ani nemohlo být jinak. Brzy zazněl zpěv při zvuku balalajky a mandolíny a do temné noci pronikal dupot divokého kozáčka.
Slíbil jsem důstojníkům, že je navštívím v kasárnách, a oni hned také nabízeli, že když mám tolik rád pěkné koníčky, že dají osedlat nejlepšího koně, abych se řádně projel a zkusil, zda po nemoci zase to dobře půjde. Asi za dva dny jsem zašel do kasáren, kde mne důstojníci přivítali již jako starého známého kamaráda. Nikdo se neohlížel, že jsem pouze frajtrem. Byl jsem z České družiny, měl jsem bojová vyznamenání, a proto jsem byl jim roven. V kozáckých plucích nebylo té strnulé discipliny jako jinde. Přes nejpřísnější řády panoval v nich přece jen duch více demokratický. Nejdříve mne zavedli do klubu, kde mne pohostili zákusky a v té době tolik přísně zapovězenou vodkou. Potom mne provedli kasárnami a pak také zašli jsme do jízdárny, kde právě mladí kozáci učili se vyššímu jezdeckému umění.
Jezdit uměl každý kozák již z domova, neboť na Donu a na Kubáni kozáčtí hoši již v útlém mládí dostali od otce koně, o kterého se sami starali. Na něm zajížděli daleko do stepi, aby uvykli jízdě a vyrostli ve statné kozáky. V jízdárně jsem viděl více snad cirkus než vojenskou jízdu. Kozáci prováděli tak zvanou „voltyžitovku“ (dnes zvaná džigitovka, pozn. red.). V plné jízdě stáli na koních, stříleli, schovávali se v jízdě za bok koně, jiný zase podlezl v plném cvalu pod břicho koně, zvedali kapesníky a mince ze země a mnoho jiných krkolomných kousků. Pak mne zavedli před hřebce kabardinského chovu, nejlepší zvířátko, jaké bylo v pluku a i v celém širokém okolí. Tak nádherného koně jsem do té doby neviděl. Uchvácen krásou, milým, neobyčejným zjevem koně, stál jsem před ním v němém údivu. Viděl jsem čistokrevné koně anglické, arabské i orlovské klusáky, avšak kabardinec svojí ušlechtilostí zastiňoval všechny předešlé. Když osedlaného vyvedli ho ze stáje a jeden z důstojníků vyšvihl se do sedla, tu koněm to jen hrálo. Každá žilka v jeho těle se napjala, zvláště na hlavě a šíji velmi pozorovatelně. Kůň nervózně přešlapoval, rychle se na místě točil a nebyl k uklidnění. Konečně odjel na něm důstojník na velké prostranství za kasárny a pustil koně v plný běh. Letěl jako šipka a zdálo se, že ani země se nedotýká. Objel dvakráte cvičiště a kůň nezdál se být vůbec unaven. Stále se točil, přešlapoval, jakoby žádal, aby se směl ještě proběhnout. Jeden z důstojníků přistoupil ke mně, poněvadž viděl, jak se žádostivě chvěji, a nabídl mně, abych se projel. Pochopitelně jsem neodmítl a za okamžik se již nesl na hřbetě výtečného běhouna cvičištěm. Před počátkem druhého kola kozáci nastavěli na dráhu proutěné překážky, přes které kůň se nesl s takovou elegancí a lehkostí, že maně jsem vzpomněl na Kučuma a Žučku. Však jejich běh a skoky se nemohly srovnat s výkonem kabardince. Tak jsem poznal také rasové rozdíly koní a jejich zdatnost. Pak mně dali důstojníci jiného koně a v jejich průvodu jsem si vyjel daleko za Novorossijsk, abychom se k večeru vrátili příjemně unaveni. Právě při našem příjezdu stáli na nádvoří kasáren v kruhu kozáci a čtyři mladí z nich tancovali uprostřed. Mladí vojáci točili se a skákali jako gumoví, neznajíce únavy. Když absolvovali všechny tance, při nichž velmi pěkně zpívali všichni ostatní tvořící kruh, postupovali v uzavřeném kruhu za zpěvu až ke stájím, kde se rázem rozběhli ke koním, které odváděli napájet. Ujistil jsem hostitele, že budu na jejich laskavost vždy rád vzpomínat, a prosil jsem zároveň, abych směl ještě někdy kabardince uvidět. Neodřekli, naopak srdečně mne zvali do svého kruhu a dali mně možnost ještě několikráte se na kabardinci projet.
Často jsem přemýšlel, proč ten čas tak rychle plyne, když se má člověk dobře. Bylo to jako krásný sen po těch dvou letech vojenského života, a věru těžko bylo vzpomenout, že přijde den, kdy se pohádka náhle ukončí a že opět zapadnu do toho vojenského prostředí.
Počátkem září byla moje dovolená u konce. S rodinou pana Řeháka rozloučil jsem se jako s domovem a kozáčtí důstojníci mne doprovodili až do vlaku. Poznal jsem, jak opravdově a srdečně se mnou se všichni loučí, a proto se mně odcházelo velmi těžce. V komandě mně přichystali slavnostní uvítání s proslovem a hlučným „na zdar!“, při čemž bratr Novotný vulgo Hajbiš metal kozelce dozadu i dopředu, až z toho všeho vyšla znamenitá psina. Novotný náležel také trochu k jízdě, neboť v té době opatroval jezdeckého koně patřícího praporčíku Kargrovi. Byl jsem mile překvapen přivítáním a až dlouho do noci v kroužku svých přátel při sklenici čaje jsem mohl vyprávět o Černém moři a o mojí dovolené.
„Nemysli, Adame, že my jsme zde seděli bez zábavy,“ ozval se Jarka. „Nejdříve ti musím povědět, jak jsme slavně rybařili. Nebylo to jen mrskání hladiny proutkem, ani žádná stará bota nebo rozbitý hrnec jako úlovek. To se jistě podivíš, co jsme ulovili. Poslouchej! Snad se pamatuješ na velký ostrov uprostřed řeky právě proti vesnici. Přílišným sluncem letos všechna tráva na loukách zaschla, jen ostrov v řece se vyjímal svojí svěží zelení. Husy a kachny z celé vesnice již za časného rána plavaly na ostrov a vracely se až pozdě k večeru z pastvy. To je přirozené, nebylo by na tom nic zvláštního, zajímavého. Pozoruhodné však bylo, že velmi často, když drůbež plavala přes řeku, otevřela se hladina vodní a než se ptactvo vzpamatovalo, zmizel jeden kus, jako by se propadl. Voda se jen zavířila a byl zase klid. Mužici usuzovali, že v tůni se usídlil čert, a prohlásili ostrov za zakletý. Dověděli jsme se o celé historii a přirozeně smáli jsme se povídačce. Nabídli jsme se mužikům, že jim čerta pomůžeme lovit. A to prý ne, odporovali vesničané. Kdyby se to nepodařilo a čert by utekl, jistě by z pomsty zničil celou vesnici. Raději obětují nějakou tu kachnu nebo husu a bude dobře. My však dávali pozor a brzy jsme zjistili, že tím lovcem kachen je obrovský sumec. Přibrali jsme na poradu chlapce z jiných komand a ujednali, že se pokusíme rybu ulovit. V kovárně nám zhotovili nevelkou, ale pevnou kotvu ze železa asi jako prst silného. Mezi dobou příprav obsazen břeh a hoši nepustili několik dnů na ostrov ani pírko. Sumec musel vyhladovět. Pak jsme vzali kachnu, uvázali jí kotvu pod křídla na lanko a dále za provaz, který jsme pro jistotu uvázali u stromu na břehu řeky. Přišel jsi, Adame, o něco, co by tě jistě zajímalo. Časně z rána jsme pustili kachnu na vodu a ta těžce plavala k ostrovu. Za velkého napětí nás všech zvolna se vzdalovala od břehu, jakmile však přišla nad tůni, tu jakoby se vír udělal, hladina se otevřela a kachna zmizela. Všem nám přihlížejícím rozčilením srdce bušilo více snad, než na nebezpečné rozvědce. Provaz mizel ve vodě, což bylo důkazem, že sumec je chycen.
Byla to všeobecná radost, jaké jsem dávno neviděl a nezažil. Počali jsme táhnout za provaz. Ten se napjal a cítili jsme neobyčejně silný odpor. Voda se v tůni kalila a vířila, ale toho jsme nedbali, dráždili jsme sumce dále, aby oslábl. Celý den jsme se vzájemně mučili, až se nám podařilo přitáhnout rybu po proudu na mělčinu. Teprve tam jsme uviděli, jakého ohromného čerta jsme ulovili. Na mělčině hoši vlezli do vody a sumce se snažili omráčit ranami sekery. Pak ho sešněrovali provazy a táhli na břeh. Avšak nešlo to, proto uvázali provazy za vůz a koně vytáhli obludu z vody. Sumec měl hlavu jako sud, vousiska silná jako prst a malinká zelená očka jako hrachy. Teprve jsme usoudili, jakou sílu mělo to zvíře, a jak nebezpečné bylo se k němu přiblížit. Na obludu byl opravdu strašný pohled. Přišel se podívat i sám velitel s celým štábem.
Celá vesnice byla zde na nohou a my se vysmáli mužikům, čeho se báli. Pak nastaly hody. Polovinu masa dostali vesničané a polovinu jsme ponechali pro vojáky. Dobře jsme si pochutnali, ač mnozí se obávali, že bude maso zapáchat bahnem. Byla to delikatesa, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Věčná škoda, že jsi zde nebyl. Vím, jak máš rád takové příhody a jak by si byl ve svém živlu.“ Jarka ukončil svoje vyprávění a já si umiňoval, že se podívám po řece, zda lov by se dal opakovat.
V komandě bývalo opravdu veselo, ač časy byly zlé, ale zdravý humor udržoval stále dobrou náladu, pospolitost a soudržnost. V Berezné bývalo zvláště dobře, a proto se hoši s vesnicí neradi loučili. Než takový je osud vojáka. Pobude, přivykne a zase cestuje dále, aby vždy znova přivykal a zařizoval si život přijatelně nejen pro sebe, ale i pro ty, s nimiž byl donucen žít a stýkat se.
Text je redakčně upraveným a kráceným výňatkem z knihy Adama Kříže „Starodružiník pod prvním praporem“ (Československá obec legionářská, 2014).
Další články k tématu
Cesta míru, hroby lemovaná
Meč do brady, šíp do hlavy
Žluté šlépěje na chodníku
Proč je ve válkách více homosexuálů než žen
Na úsvitu válek robotů
Věda, vojna a mír: vědci během první světové války
Fritz Haber a „válka chemiků“
Tetanus, zákopová noha a vši
Předurčeni k válkám
Válka jako fenomén
Když v Evropě zhasínaly lampy
Svět bez válek?
Traumata válek pohledem psychiatrie
Duch války v poušti Atacama
Doporučujeme
Přírodovědec v ekosystému vědní politiky 
Od krytí k uzavření rány
