Tetanus, zákopová noha a vši

Nadpoloviční většina obětí ve většině válečných konfliktů podlehla až do druhé světové války nikoli přímým válečným zraněním, ale různým infekcím.

To je dobře známá skutečnost, opakovaně připomínaná studentům na různých hodinách „infektologie“ u nás i v zahraničí. Mnohá z těchto „válečných“ infekčních onemocnění byla a v některých případech stále jsou spojena s různými druhy zranění nebo s extrémními podmínkami, kterým jsou lidé v období válečných konfliktů vystavováni. Jiná infekční onemocnění však v období válek spíš využívají „snížený zdravotní dohled“, zhoršené hygienické podmínky a přesuny velkého množství obyvatel. Právě při přesunech vojsk, běženců nebo zajatců může snadno dojít k zavlečení i vzácných infekčních onemocnění do nových území, případně k zavlečení nových, pro místní obyvatelstvo více patogenních kmenů onemocnění „starých“.

Nejinak tomu bylo i za první světové války, kdy se vedle lidského nepřítele objevila i řada dalších nebezpečí číhajících na vojáky i civilní obyvatelstvo.

Na území bývalého Československa například za první světové války a těsně po ní vzplanulo několik menších epidemií malárie, neboli bahenní zimnice, působené prvoky rodu Plasmodium a přenášené komáry rodu Anopheles.

Komár rodu Anopheles, přenašeč malárie. Snímek James Gathany, CDC

Pro vojáky však byly mnohem nebezpečnější jiné druhy infekcí. Moderní válka přinášela mnoho zranění a nemocí, na které lidé nebyli zvyklí. Šrapnely a výbušniny způsobovaly tržné rány a následné infekce tetanu stejně jako celková gangréna zabily nečekaně vysoký počet mužů. Nebezpečí takzvané zákopové nohy čekalo i na ty, kteří žádné zranění neprodělali – dlouhé stání v podmáčených zákopech, chlad a nedostatek pohybu vedly k opuchnutí nohou, poškození nervů a odumření tkáně, což u některých případů končilo nucenou amputací nohy.

Smrtící vši

Zákopy a trvalá koncentrace mužstva skrývaly ještě další, méně nápadné, ale o to větší nebezpečí: byly to vši. Nám dobře známé a neškodné vši dětské nebo též vši hlavové (Pediculus capitis) jsou fixované, jak již jméno napovídá, pouze na vlasy, a třebaže jsou to nepříjemní trapiči, svého hostitel ničím nenakazí. Za první i druhé světové války však byly hojné i vši šatní (Pediculus humanus), které jsou v současné době velmi vzácné. Vyskytují se zejména na trupu a na rozdíl od vší hlavových mohou přečkávat mimo tělo, v ošacení, a to poměrně dlouhou dobu. A co je podstatné, mohou i přenášet řadu smrtelně nebezpečných infekčních onemocnění.

Jedná se především o takzvaný skvrnitý (též epidemický) tyfus zvaný někdy i skvrnivka epidemická. Vyvolává ji intracelulární parazitická bakterie Rickettsia prowazekii. Druhým vážným onemocněním je „zákopová horečka“, též zvaná volyňská nebo pětidenní, jež je způsobená rovněž vnitrobuněčnou parazitickou bakterií Bartonella quintana. Obě tato onemocnění mívají přízvisko „válečná“ – šatním vším se nejlépe daří právě ve válečných dobách, kdy dochází ke zvýšené koncentraci lidí v kombinaci s nízkými hygienickými podmínkami.

Tyfus zabil miliony

Předpokládá se například, že skvrnitý tyfus devastující francouzské vojáky byl pravděpodobně hlavní příčinou porážky napoleonského tažení na Moskvu. Protože se toto onemocnění často šíří i ve věznicích, které rovněž poskytují vhodné prostředí pro vši šatní, říká se mu rovněž horečka vězeňská. Poslední velká epidemie skvrnitého tyfu na území Československa se vyskytla v roce 1945 právě ve věznici v Malé pevnosti v Terezíně a i po oficiálním ukončení druhé světové války si stále vybírala své oběti na životech.

Jméno skvrnitého tyfu je odvozeno z řeckého výrazu typhos, tedy kouřový či mlhavý, což souvisí s otupělostí příznačnou pro toto onemocnění. Adjektivum „skvrnitý“ odkazuje na typickou vyrážku na trupu (odtud též „skvrnivka“). Onemocnění může do několika (tří až čtyř) týdnů samo ustoupit, ale zejména u oslabených jedinců náhlý nástup horečky, bolesti hlavy, poškození endotelu (buněčné výstelky cév) a srážení krve v cévách vedoucí ke gangrénám často končí smrtí.

Během 1. světové války řádil skvrnitý tyfus především mezi vojáky na východní frontě. Jen v Rusku zabil více než tři miliony lidí, další pak v Polsku a na Balkáně, kde smrtnost místy dosahovala neuvěřitelných čtyřiceti procent. Tyfus byl rovněž hlavní příčinou smrti mezi ošetřovateli. Na západní frontě pomohlo při potlačení nebezpečného onemocnění zřízení odvšivovacích stanic. Bohužel ani po skončení války nebylo nebezpečí zažehnáno a do roku 1922 zabil skvrnitý tyfus ještě další přibližně tři miliony lidí.

Zákopová horečka

Právě období 1. světové války je úzce spojeno s  výzkumem skvrnitého tyfu a objevem jeho původce ze strany českého rodáka Stanislava Provázka (Stanislaus Josef Mathias von Prowazek) z Jindřichova Hradce (*12. ledna 1875), který chorobu studoval v roce 1913 v Srbsku a v roce 1914 v Istanbulu. Při pokračování výzkumu v německé vězeňské nemocnici se však Provázek tyfem sám nakazil a brzy nato zemřel († 17. února 1915). Jeho brazilský kolega Henriquem da Rocha Lima (1879–1956) však práci dokončil a na počest svého přítele pojmenoval původce onemocnění Ricketsia prowazekii.

Rovněž druhé vážné onemocnění přenášené vší šatní má úzkou vazbu na zákopy první světové války. Zákopová horečka byla poprvé popsána právě v průběhu 1. světové války a za jejího původce byla označena bakterie Bartonella quintana. Původně se jmenovala Rochalimaea quintana po již zmiňovaném brazilském badateli. Tomuto bakteriálnímu horečnatému onemocnění za první světové války dočasně podlehl více než milion vojáků na obou frontách. Její projevy bývají přirovnávány ke skvrnitému tyfu, kterému se velmi podobá zejména vyrážkou na hrudníku a břiše. Při jejím léčení byly největším problémem vysoké teploty, které se periodicky opakovaly po řadu dní až týdnů. Ačkoli horečka většinou po čase sama zmizela, organismus nemocných byl obvykle velmi vyčerpaný a v kombinaci s dalšími válečnými útrapami pak mnoho postižených nakonec zemřelo.

Léčba larvami

Kromě válečných hrůz a smrtelných infekčních onemocnění přenášených různými parazity přinesla válečná pole a vojenské zákopy i znovuoživení jedné lékařské praxe, takzvané larvální terapie.

Náhodné infestace ran vojáků mušími larvami živícími se odumřelou tkání jsou známy již od antiky a čtenář se může s různými odkazy setkat jak ve filmech (např. Gladiátor), tak i ve Starém Zákoně, kdy si Job stěžuje, že „…svaly jsou prolezlé červy…“. Cíleně se larvy určitých much používaly k ošetřování hnisajících ran a k odstraňování mrtvé tkáně již odedávna. Avšak první „moderní“ použití larev je zaznamenáno už během Občanské války ve Spojených státech, a to Johnem Zachariasem, lékařem Konfederace. Léčivý účinek larev u vojáků zraněných v bitvě znal pravděpodobně i Napoleonův válečný chirurg baron Dominique-Jean Larrey. Ale hlavní zásluhu o znovuzavedení této metody do lékařské praxe má bezpochyby Wiliam S. Baer (1872–1931), chirurg z Marylandu, který sloužil v 1. světové válce.

Při péči o zraněné vojáky ležící někdy i několik dní na bitevním poli, než se dostali na „sál“, si povšiml, že ačkoli jejich rány byly plné muších larev, velmi dobře se hojily a po odstranění larev nalezl zdravou tkáň. Baer začal s larvami experimentovat a zavedl i jejich chov v laboratorních podmínkách včetně sterilizace vajíček před jejich vylíhnutím a aplikací do rány. Léčba traumatických zranění pomocí muších larev se brzy dostala do povědomí části lékařů a byla relativně hojně používána i v meziválečném období. Až s příchodem sulfonamidů ve třicátých letech a s objevem penicilinu a dalších antibiotik ve čtyřicátých letech zájem o larvy opadl a až na výjimky nebyly téměř využívány ani v období druhé světové války.

Terapie larvami se ocitla mezi historickými metodami a je zajímavá spíše svou bizarností než léčebným efektem v kontextu s možnostmi současné vědy.  V současné době se ale začíná léčebný efekt muších larev znovu oceňovat: larvy nejenže odstraňují nekrotizující tkáň jemněji a precizněji než jakýkoli chirurg, ale svým pohybem mohou i stimulovat nově se hojící tkáň k růstu. Navíc v místě svého působení vylučují řadu antimikrobiálních látek, ať už původu bakteriálního (např. Proteus sp.) nebo vlastního, jako je například jeden z hmyzích obraných defensinů, který byl nedávno objeven českými vědci (viz též Vesmír 90, 266, 2011/5) a pojmenovaný lucifensin po nejčastěji používané mouše v larvální terapii (Lucilia sericata).