Válka jako fenomén

Když velitel posádky Nového hradu u Kunratic v lednu 1421 zjistil, že má již všechny ochozy rozstřílené husitskými praky a tarasnicemi a nemůže pevnost žádným způsobem účinně bránit, vzdal se „na akord“. V tehdejších válečných pravidlech to znamenalo, že uznává vítězství obléhatelů a aniž by ztratil svou čest, může se svými muži bojiště opustit svobodný.

Když se dnes někdo do válečného běsnění vrhne s mečem, lukem a šípy, jako svého času britský voják John Churchill v průběhu II. světové války, je označen za šíleného. Rekvizity pro vedení války jsou jiné, zvyklosti se proměnily, ale konflikty všeho druhu zůstaly. A s nimi i mrtví. Jen během 20. století bylo na celém světě 211 válek, za něž zaplatilo životem nejméně 100 milionů lidí. A od začátku 21. století už zažil svět 40 válečných konfliktů, při nichž zahynulo nejméně 1 400 000 lidí.

Tematický speciál

Musí to tak být? Jsme pro válku předurčeni, anebo jsme jen neobratní, a neumíme jí předejít? Nad tím se ve svém článku zamýšlí psycholožka Ivana Vajnerová. Popisuje manipulační hry, které s ovladatelnými vojíny hrají mocní tohoto světa.

Ti, kdo válkou prošli, často trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Za první světové války bývala spojována s fyziologickými důsledky výbuchu granátu v blízkosti postiženého vojáka. Jenomže jí trpí i ti, kteří žádné explozi nečelili. Jaké jsou její příčiny? Máme je hledat v dětství vojáků, v jejich mozku, nebo v prachu bojiště? A jak debatu po vietnamské válce ovlivnili právníci veteránských organizací? Odpovědi hledejte v článku Traumata válek pohledem psychiatrie.

Mít čisté oblečení patřilo v minulosti vždy k hlavním starostem vojáka před bitvou. Každá nečistota, která pronikla se sečnou či bodnou zbraní do těla, zvyšovala riziko infekce. A v zákopech a při velkých přesunech armád i obyvatelstva se infekce snadno šíří. Až do druhé světové války tak podlehlo ve většině konfliktů více lidí infekčním chorobám než přímým důsledkům bojů. A zdaleka nejde jen o nechvalně proslulou španělskou chřipku, která na konci první světové války kosila oslabenou populaci. V článku Tetanus, zákopová válka a vši se dočtete o mikroskopických „spolubojovnících“ lidí.

Jsou etnika, u nichž je válčení daleko častějším jevem než u nás. Novoguinejské ostrovy bývaly válečnou zónou, v níž si čtvrtina mužské populace mohla být jista, že se stáří nedožije. Místo toho končili udatní bojovníci v žaludcích svých soukmenovců. Je zajímavé, jak v této končině válka zakonzervovala veškerý pokrok a měla vliv na jazykové rozrůznění obyvatel, všímá si prof. Stanislav Komárek v textu Proč je ve válkách více homosexuálů než žen, jímž mimo jiné ukazuje na pozoruhodný fakt: v národech extrémně válečnicky naladěných se k homosexualitě hlásí více lidí.

„Vědec sice bývá z titulu své profese nadprůměrně objektivní a inteligentní, zato vinou zažranosti do svého výzkumu zhusta projevuje značnou neznalost až prostomyslnost ve společenských záležitostech,“ píše František Houdek v článku o postojích a osudech vědců za první světové války. Někteří ji přivítali s nadšením, jiní byli z propuknuvších nacionalistických vášní nešťastní. Co za války dělali Albert Einstein, Max Planck, Marie Curie…? Čtěte Věda, vojna a mír: vědci během první světové války.

Jednou z nejrozporuplnějších postav té doby byl německý chemik Fritz Haber, pozdější nositel Nobelovy ceny. Dal lidstvu umělá hnojiva, ale podílel se také na nasazení chemických zbraní. Řídil se heslem „v míru pro lidstvo, za války pro vlast“. Téma zpracováváme článkem Fritz Haber a „válka chemiků“.

A jaká je budoucnost válek? Budou inženýři rozvíjet koncept bezpilotních letounů, které dávají moderním konfliktům nový rozměr? Válka ještě nikdy nebyla tak anonymní, jako dnes. Žádné bajonety, vlhké zákopy, boj muže proti muži. Místo toho chladná technologie ovládaná na dálku. A robotičtí vojáci se hlásí do služby i dole na zemi. Jsme Na úsvitu válek robotů?

A protože tento měsíc uplyne sto let od sarajevského atentátu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, nabízíme i text Jana Andresky, zamýšlejícího se textem Žluté šlépěje na chodníku nad dobovým kontextem, díky němuž lze lépe pochopit náladu tehdejší Evropy a důvod, proč se atentát stal katalyzátorem první ze dvou dosavadních světových válek.

Muži, jimž pravděpodobně vděčíme za existenci samostatného státu, byli českoslovenští legionáři. Podstupovali přitom bojem proti vlastní zemi dvojnásobné riziko smrti. Na bojišti i v zajateckém rakouském nebo německém táboře, kde jim hrozila poprava za vlastizradu. Další nebezpečí však ti méně šťastní potkali až ve chvíli, kdy jej nešlo odvrátit. Dokazují to autentické vzpomínky autora textu Na východní frontě jed, legionáře Adama Kříže.

Během června na tomto místě naleznete i další texty, jež téma Válka představí v dalších, mnohdy netušených souvislostech.