Když v Evropě zhasínaly lampy

Pohyby frontových linií, diplomatická vyjednávání či organizace vojsk představují na dějinách válek vlastně to nejméně zajímavé. Velké vojenské konflikty s sebou přinášejí zásadní, hluboké, nevratné ekonomicko-sociální změny a ani nepochybný vítěz války se v dlouhodobé perspektivě zdaleka nedočká toho, co si od konfliktu sliboval. Vítězové první světové války o tom vědí své.

Nadšení mladí muži jdoucí v létě 1914 do válečného konfliktu, předpokládající, že do Vánoc bude zase po všem. To je hluboce zažitý obraz počátku do té doby největšího vojenského konfliktu, jakým Evropa prošla. Je to obraz Němců, Francouzů i Britů. Pro Čechy, kteří ve stejné chvíli neměli více méně za co bojovat, se srpen 1914 nestal důležitým místem historie, a tak v paměti přetrvává nejsilněji patrně výjev z Haškova románu, kdy Švejkova cesta do služby v rakouské armádě připomíná jednu velkou komedii.

Na nejvyšších místech vládních kabinetů ve stejném čase bychom euforickou extázi či komediální zápletky nacházeli stěží. Patrně nejslavnějším vyobrazením nálad tehdejších vůdčích politiků se stal legendární výrok Edwarda Greye, tehdejšího britského ministra zahraničí z podvečera 4. srpna: „Po celé Evropě zhasínají lampy. My je už v našem životě neuvidíme znovu rozsvícené.“

Nevadí, že sám Grey si později ani nebyl jistý, zda zmíněný obrat tehdy vůbec použil. Výrok vstoupil do historiografie jako symbolické vyjádření, pomůžeme-li si dalším proslulým obratem, tentokrát z pera Thomase Manna, „konce měšťanské epochy“.

V konfrontaci s pozdější dobou meziválečnou by se mohla zdát Greyova poznámka příliš skeptická a zbytečně pesimistická. Vždyť v listopadu 1918 zase válka, někde s větší, jinde s menší slávou skončila a po nutné hospodářské rekonstrukci válečných ekonomik pro mírové podmínky se ony Greyovy metaforické lampy zase rozsvítily. Nadešla „úžasná dvacátá léta“ (Roaring Twenties), jak o nich mluvívají Američané, nebo naše „zlatá léta“, jak se vžilo označení z pera historika Vlastislava Laciny pro období velké konjunktury v Československu před rokem 1930.

Československá státovka z roku 1920.Snímek Česká národní banka (ČNB)

Ač by velká a v podstatě celosvětová konjunktura druhé poloviny 20. let nasvědčovala tomu, že svět se po čtyřletém válečném běsnění s jistým zpožděním navrátil zpátky do „normálu“ předválečné ekonomické stability, v následujícím textu se pokusíme ukázat opak.

Válka z let 1914–1918 osudově změnila politické, ekonomické a sociální podmínky a navzdory převládající víře současníků nebylo cesty zpátky. Grey bezděky svým rčením o zhasínajících lampách vyjádřil nadcházející komplexní a nevratnou změnu systémového uspořádání všech evropských národních společností i světa. Chceme-li tuto tezi vysvětlit, vyjděme od poněkud překvapující otázky:

Kdy skončilo 19. století

Dítěti školou povinnému, uvyklému počítání v desítkové soustavě, by odpověď na takovou otázku přišla naprosto triviální. Nikoli však historikům. Periodizace dějin, pomocí nichž činíme minulost pro sebe přehlednou a srozumitelnou, obvykle nerespektují naše matematická pravidla. Rok 1900 je pro nás tak málo zajímavým a významným, že mu stěží budeme ochotni přiznat úlohu epochální změny – přechodu mezi 19. a 20. stoletím. Proto také asi nejčastěji historikové na vznesenou otázku odpoví, že 19. století skončilo v roce 1914 či dokonce 1918. Hovoří pak o tzv. dlouhém 19. století jako specifické historické epoše ohraničené rokem 1789 na straně jedné a první světovou válkou na straně druhé. A není ani málo těch, kteří konec 19. století posunou ještě blíže k naší současnosti.

Sigmund Neumann byl patrně první sociální vědec, který v roce 1946 dokonce hovoří o druhé třicetileté válce, jež začala v roce 1914 a skončila v roce 1945. Podle této periodizace meziválečné období zcela ztrácí charakter samostatné historické epochy a stává se jen dobou dočasného příměří, než v roce 1939 bude konečně rozpoutána druhá a rozhodující fáze nové třicetileté války.

Tím dává Greyovi bezvýhradně za pravdu. Grey zemřel v roce 1933 a z této perspektivy ony metaforické lampy skutečně již nikdy rozsvícené nespatřil. Zemřel, jak předpověděl, uprostřed konfliktu, u jehož zrodu jako britský ministr zahraničí stál.

Roku 1933 se moci v Německu ujali nacisté, pod vedením Adolfa Hitlera. Ten byl v průběhu první světové války dobrovolníkem bavorského 16. záložního pěšího pluku. Zde bezprostředně po mobilizaci 3. srpna 1914 (Hitler na snímku první zprava).Snímek Bundesarchiv Bild 146-1974-082-44. CC BY-SA 3.0 de

Podstatou této nové třicetileté války mělo být řešení dvou problémů: Za prvé, postavení sjednoceného Německa v Evropě a ve světě; za druhé, systémového uspořádání masové společnosti. Zde si konkurovaly tři ideologické koncepce – liberalismus, socialismus a fašismus. V tomto posledně jmenovaném smyslu pak někteří historikové, jako Ernst Nolte, hovoří o „evropské občanské válce“, jež započala úspěchem bolševiků v Rusku v roce 1917. S ohledem na existenci ideologicky bipolárního uspořádání v druhé polovině 20. století však jen těžko můžeme předpokládat konec této občanské války v roce 1945 s porážkou fašismu.

Na českého čtenáře tyto názory působí patrně rušivě. Jsme z učebnic dějepisu zvyklí na přehledně ohraničené meziválečné období a první československá republika (1918–1938) patří mezi nejdůležitější místa naší paměti, k nimž se z minulosti vztahujeme ­ lhostejno, že před rokem 1989 tento vztah byl více negativně hodnotově založen (budování socialismu versus úpadková buržoazní demokracie první republiky), zatímco v posledním čtvrtstoletí dominuje jednoznačně pozitivní hodnotová konotace (návrat k demokratickému uspořádání, které bylo přerušeno v letech 1938–1989 temnou epochou totalitarismu).

Otázka nestojí „buď“ a „nebo“. Nemusíme se hned vzdávat v mnoha směrech užitečného konceptu historické periodizace meziválečné epochy, pokud připustíme, že systémové uspořádání ať již československé nebo kterékoli jiné evropské společnosti se zásadně mezi první a druhou světovou válkou proměnilo. A této změně patrně nejlépe porozumíme, označíme-li za skutečný konec 19. století rok 1929.

• 1929
• 1900-2013

Nezadržitelný pád ekonomiky na dno v říjnu 1929 pouze započal. Pokles hodnoty akcií se zastavil až za tři roky.Snímek DJIA historical graph, Volné dílo, CC0 1.0

Dna dosáhla cena akcií v roce 1932. Na úroveň před počátkem krize se akcie dostaly až za čtvrt století, po roce 1955.Snímek DJIA historical graph, Volné dílo, CC0 1.0

Pokus o obnovu buržoazní Evropy (1918–1929)

Karl Polanyi, historický sociolog maďarského původu, svou slavnou knihu z roku 1944 nazvanou Velká transformace uvodil následujícími slovy: „Civilizace devatenáctého století se zhroutila. [Tato civilizace] spočívala na čtyřech institucích. První byl systém rovnováhy moci […] Druhou byl zlatý standard, symbolizující jednotnou organizaci světové ekonomiky. Třetí tvořil seberegulující trh, produkující neslýchané materiální bohatství. Čtvrtou byl liberální stát.“

Pád systému rovnováhy moci byl předpokladem samotného propuknutí světové války. Zbylé tři instituce byly během této války buď zcela zrušeny, nebo alespoň zásadně omezeny. Evropské válčící mocnosti se nutně musely vzdát zlatého standardu. Pro financování válečného úsilí bylo potřeba mobilizovat veškeré dostupné zdroje a rozpoutání inflace je jedním z nejsnadnějších nástrojů každé vlády, jak si rychle část potřebných příjmů opatřit. V režimu zlatého standardu to však nebylo možné provést, proto musel být zrušen. Vedení války takového rozsahu navíc vyžadovalo také rozsáhlé řízení alokace vzácných zdrojů – jak surovin pro potřeby válečného průmyslu, tak potravin, jichž se stále více nedostávalo, pro civilní obyvatelstvo v zázemí. První světová válka tak byla zároveň i první velkou zkušeností s praxí centrálního makroekonomického plánování. Není ostatně náhoda, že V. I. Lenin, když začal budovat po říjnové revoluci z roku 1917 komunistickou ekonomiku v Rusku, nestudoval kvůli tomu znovu spisy Marxe a Engelse, v nichž by se o postupech budování komunistické společnosti paradoxně nic nedočetl, nýbrž pečlivě studoval systém centrálního plánování válčícího Německa.

Když válka v roce 1918 skončila, s výjimkou radikálně naladěných socialistů jen málokdo pochyboval o tom, že je nutné vrátit se zpět a obnovit to, co světový konflikt narušil. To však nebylo možné. Namísto rovnováhy sil evropských mocností, jež zajišťovala stabilitu světového řádu a mír od roku 1815 až do konce 19. století, vyrostla vedle vyčerpaných evropských vítězů nová supervelmoc – Spojené státy americké. Světový mír nyní měla zajišťovat nově ustavená Společnost národů. Bez účasti USA a bez efektivních rozhodovacích a sankčních nástrojů však zklamala veškerá očekávání. Ve 30. letech nezabránila Itálii, Japonsku a Německu v realizaci jejich expanzivních plánů na úkor jiných suverénních zemí a v letech 1939–1940 její činnost vymizela, aniž by musela být zrušena.

Zasedání Společnosti národů v roce 1926.Snímek Bundesarchiv Bild 102-02454, Genf, Schlusssitzung des Völkerbundrates, CC BY-SA 3.0 de

Zlatý standard získal ve 20. letech znovu hegemonii. Země, které jej pragmaticky za války opustily, se k němu postupně začaly navracet. Některé se chtěly maximálně přiblížit k předválečné kurzové paritě, což znamenalo přísnou deflační politiku (např. Velká Británie), jiné se jen přizpůsobily vzrostlé cenové hladině a měnu vazbou na zlato jen stabilizovaly (např. Československo po roce 1923) či dokonce svou měnu mírně podhodnotily, čímž si opatřily výhodu pro svůj export (např. Francie). A významná část evropských zemí předtím, než svou měnu stabilizovala, prodělala prudkou hyperinflaci (např. Německo či Rakousko). Každá měnová politika vyhovuje více zájmům některých skupin obyvatelstva a jiným méně. Volba konkrétní měnové politiky měla tedy i svůj nesporný aspekt politický z hlediska dopadu na jednotlivé skupiny obyvatelstva. Inflace byla spojena s růstem objemu výroby a zaměstnanosti na úkor střadatelů, zatímco deflace zvýhodňovala věřitele a stabilizovala státní rozpočet. Vedla však k vysoké nezaměstnanosti a nižšímu ekonomickému růstu.

Ve 20. letech však, obnově navzdory, zlatému standardu již zvonil umíráček. Jakmile propukla velká hospodářská krize po roce 1929, většina států začala přistupovat k devalvacím svých měn, aby podpořila svůj export. Mezi rokem 1931, kdy devalvovala britská libra, a 1936, kdy k devalvaci přistoupily i poslední evropské státy tzv. zlatého bloku v čele s Francií, nastal rychlý soumrak zlatého standardu.

Seberegulující trh, jak jej zmiňoval Polanyi, v čisté podobě neexistoval ani před první světovou válkou. Po roce 1918 však státní zásahy a protekcionismus postoupily na kvalitativně vyšší úroveň. Navzdory četným proklamacím mezinárodních konferencí o nutnosti uvolnění trhu si jednotlivé národní vlády v této věci ve 20. letech počínaly velmi liknavě. V rozporu s naukou neoklasické ekonomie o neefektivitě protekcionismu válečná zkušenost ukázala evropským národům hodnotu soběstačnosti. Jistě je efektivní dovézt zboží a komodity, které vyrábím příliš draho, z jiných zemí. První světová válka však všem válčícím zemím ukázala ve vrchovaté míře, že v případě vojenského konfliktu často dovážet nelze a státy závisí výhradně na vnitřních zdrojích. Proto si v daleko větší míře po roce 1918 začaly chránit domácí výrobu, byť i neefektivní. Po roce 1929 propukla velká hospodářská krize a během prvních let, kdy většina evropských vlád nejprve spoléhala na vyřešení krize prostřednictvím neviditelné ruky trhu, se oživení stále nedostavovalo. Krize se naopak prohlubovala. Následkem této zkušenosti vlády bez ohledu na své ideologické zabarvení začaly sahat ve stále větší míře k politice rozsáhlých státních zásahů do tržního mechanismu. Tím dostala osudovou ránu i liberální idea omezeného státu.

Z tohoto úhlu pohledu tedy 20. léta byla neúspěšným pokusem o návrat k systému, existujícímu před válkou. Proto také není neopodstatněný argument, uvedený výše, že za skutečný konec dlouhého 19. století můžeme považovat nikoli rok 1914, nýbrž teprve rok 1929.

V podobných intencích jako Polanyi se později, v roce 1975, vyslovil i historik Charles Maier ve své slavné monografii Obnova buržoazní Evropy. Snaha vlád 20. let o návrat k pravidlům dominujícím světovému řádu před rokem 1914 tu vyznívá jako přinejmenším bláhová. V tomto smyslu také Maier mohl konstatovat: „Konzervativní model byl archaický: předpokládal striktní oddělení státu a společnosti, veřejného a soukromého sektoru a zachování stability řádu před tlakem zrevolucionizovaného proletariátu. Tyto představy společnosti neodpovídaly složité realitě 20. let, během nichž se nemilosrdně prosazovala korporativistická organizace společnosti, jejíž základy stvořila první světová válka.“

Očkování civilistů – Burkanów, 29. 11. 1915.Snímek Gustav Brož

Pád ideálů společenské organizace euro-americké civilizace 19. století, o něž se lví měrou zasloužila první světová válka, vytvořil předpoklady pro vznik nových politik, jež patří již do krátkého století dvacátého a v jisté míře ještě i století jednadvacátého. Pokus o obnovu předválečného systému skončil po roce 1929 velkou hospodářskou krizí a neúspěch rychlého řešení krize prostředky tržní samoregulace vytvořil předpoklady pro utvoření nových způsobů uspořádání vztahů občan – společnost – stát: „Na počátku 30. let nastala náhlá změna. Jejími mezníky byly opuštění zlatého standardu Velkou Británií, pětileté plány v Rusku, zahájení programu Nového údělu, nacionálně-socialistická revoluce v Německu a selhání Společnosti národů s jejími ústupky despotickým říším. Zatímco ke konci první světové války byly ideály 19. století na vrcholu a následující dekádu převládal jejich vliv, do roku 1940 se každý pozůstatek dřívějšího mezinárodního systému vytratil,“ konstatoval Karl Polanyi v roce 1944. Pro úplnost doplňme, že konkurenční projekty organizace ­ keynesiánsky reformovaný liberalismus, fašismus a socialismus ­ si posléze „vyřizovaly účty“ ve druhé světové válce, resp. ve studené válce po roce 1945.

Vítězství jako prohra

Edward Grey rozsvícené lampy již nespatřil, i když přežil britské vítězství v první světové válce ještě o patnáct let. Ačkoli zůstával i po roce 1918 aktivním politikem, byl již téměř slepý. Opětovné rozsvícení Evropy se pro současníky ukázalo být nadlidským úkonem. První světová válka je vynikajícím příkladem nepředvídatelnosti dlouhodobých důsledků velkých vojenských konfliktů. Stěží kdo mohl v létě 1914 předvídat byť jen část výše zmiňovaných konsekvencí a na počátku konfliktu odhadovat, v jaké míře válka rozbije dosavadní společenské struktury na národní i mezinárodní úrovni, a že obnovit je dost dobře nejde.

Vítězství pak může často získat velmi trpkou příchuť. Srovnali-li bychom mapu světa před rokem 1914 a po roce 1918, imperiální državy Velké Británie se významně rozšířily. Její „říše, nad níž slunce nezapadalo“ byla zachráněna a ještě se rozrostla. Francie zlomila svého hlavního kontinentálního soupeře a vytvořila si síť spojeneckých států ve střední Evropě. Z války však obě země vyšly ekonomicky vyčerpané, zadlužené a sociálně destabilizované. Dosažení vítězství a uchování jeho výsledků se ukázalo být příliš nákladné. Tak nákladné, že ve 30. letech vedoucí politikové a ve velké míře i obyvatelstvo těchto zemí bylo ochotno obětovat cokoli, jen aby se nemuselo o takové vítězství bojovat znovu.

Snímek Heinrich Hoffmann, licence: Bundesarchiv Bild 183-R72204, CC BY-SA 3.0 de

Když francouzský premiér Edouard Daladier na přelomu září a října 1938 vystupoval na pařížském letišti z letadla poté, co podepsal Mnichovskou dohodu na účet Československa, které tak přišlo o své pohraniční oblasti, schovával ve studu svou tvář do límce kabátu. Obával se rozlíceného davu, který na něj bude házet shnilá rajčata. Namísto toho byl přivítán nadšenými Francouzi jako zachránce míru v Evropě. Užasle prý tehdy ke svým kolegům prohodil: „Hlupáci…, vůbec netuší, co tady oslavují.“