Svět bez válek?

V roce 1995 napsal spisovatel Stanisław Lem pro polský deník Gazeta Wyborcza esej o světě bez válek. Dospěl k neradostnému poznání: „Snít o mírovém světě je možné, ale uvěřit v něj neumím.“ Článek se svolením dědiců přetiskujeme v rámci našeho tematického speciálu věnovaného válce.

Přeložil Pavel Weigel

Byl jsem požádán (redakcí Magazinu Gazety Wyborczej) o článek na téma „Jak by probíhaly dějiny, kdyby v roce 1939 nedošlo k válce?“

Odpověď na takovou otázku může být čirá fantazie hodná pohádkáře: předpokládala by jiný svět, jiné lidstvo, jiné státy, jiné obecné dějiny, začínající zhruba od konce starší doby kamenné. Redakci však pravděpodobně na pohádkách nezáleží, a já se navíc na takového pohádkáře nehodím. Jde o to, že pokud zavrhneme všechny tzv. počáteční, okrajové a konečné podmínky, opustíme území (i té nejhorší) science fantasy a padneme do neprozkoumaných propastí naprosté libovůle.

Avšak zadání, které jsem byl připraven alespoň částečně brát vážně, není tak absolutně prázdné (protože jde o prázdnotu), bez jakéhokoli omezení.

Zajímavější mi připadá zásada Thomase Manna „In der Beschränkung zeigt sich der Meister“. Mistrem, zejména historiografie, určitě nejsem, tedy při hledání odpovědi na otázku, omezenou na verzi „Co by bylo, kdyby Hitler nerozpoutal 2. světovou válku přepadením Polska, poté západní Evropy a konečné i SSSR?“ pustil jsem se do studia dostupných pramenů. Avant la lettre mohou v maximální zkratce poskytnout odpověď, použiji tedy první nabízející se přirovnání.

Dejme tomu, že máme kus oděvu, např. pletené šaty, a začneme je párat.

Párání nelze libovolně přerušit, protože ani šaty (které tu představují světovou válku) nezmizí beze zbytku, ani příze, navinutá na klubíčko (jako „klubko čistých virtuálních možností“), nebude navinuta řádně a úplně. Tento příklad je přílišným zjednodušením, protože pod páranými šaty „nic není“ – nepáráme je na někom. Kdežto pod povrchem událostí, které se staly, se skrývá další vrstva událostí, snad by bylo lepší říci možností čistě potenciálních. Jsou jen neviditelné díky tomu, že je našemu pohledu povrchních historiografů překryla skutečnost opravdové války, která zruinovala Evropu a kus Asie. Bylo by tedy třeba pustit se ne do důkladného párání šatů, ale do politicko-anatomické pitvy temporis acti. Ukázalo se, že to jde na základě částečně zveřejněných dokumentů archivů sovětské GRU (Glavnoje razvěvatelnoje upravlenije).

Začneme jaksi od konce.

Osobní svědectví, neopírající se o četbu, ale o vlastní zkušenost, má váhu nezpochybnitelné jistoty.

Jako zaměstnanec (od roku 1942 automechanik) německé firmy „Rohstofferfassung im Rahmen des Hermann Göring Vierjahresplanes“ jsem byl vysílán se skupinou spolupracovníků na území bývalých Východních trhů ve Lvově (Němci přeměněných na „Beutepark der Luftwaffe“), odkud, jak jsem kdysi vzpomínal, jsem nenápadně vynášel nějaké zbraně, střelný prach atd., a co je důležitější a co jsem dosud nikde neuváděl, z vraků tam shromážděných sovětských stíhaček jsem vymontovával palubní přístroje, jako umělé horizonty, rychloměry apod. A v domácí dílně jsem ty ukradené přesné přístroje rozdělával z čiré a nezištné zvědavosti, poněvadž ode mě nikdo takové věci nepožadoval. Zjistil jsem, že osy maličkých gyroskopů byly uložené na kuličkových ložiscích, které měly na boku (a nebyly větší než předválečný dvacetigroš, opravdové hračičky) nápisy „Made in Germany“, takže jsem se na vlastní oči přesvědčil, že Němci podporovali budování sovětského vojenského letectva, za to ručím, kdežto to, co povím dál, bude už zpráva z druhé ruky. Němci tedy dlouhá (zřejmě) léta dodávali Sovětům prvky ke stavbě sovětských bojových strojů. Myslím, že tento úvod učiní trošku věrohodnějším to, o čem budu psát dál.

Vladimír Rezunov (alias Viktor Suvorov) publikoval dvě knihy „Ledoborec“ a „Den M“. Byl to vyšší důstojník GRU (vedení ruské výzvědné služby, obdobě americké CIA), tak zvaný „novozvraščenec“ čili zběh, který zůstal na Západě, a byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, poněvadž v obou knihách odhalil „nejtajnější z tajných“ údajů o prehistorii vojenské spolupráce SSSR a předhitlerovského Německa v letech 1920-1933. Teprve po uchopení moci Hitlerem intenzita této spolupráce poklesla z důvodu, který hned vysvětlím. Jak je známo, v souladu s ustanoveními Versaillské dohody byla Němcům po 1. světové válce zakázána výroba tanků, velkých bojových obrněných vozů, děl, letadel i školení jejich posádek, pilotů a organizování manévrů, takže z předválečného tisku jsou známé fotografie německých vojáků (ještě ne Wehrmacht, ale Reichswehr), strkajících na kolečkách nevinné makety tanků zhotovené z překližek.

Mezitím v souladu s tajnými dohodami, k nimž je i nyní, po pádu SSSR, přístup jen omezeně, vznikly v době, o které mluvím, tři hlavní polygony zpřístupněné Němcům (za miliony marek) podle rozhodnutí nejvyššího vedení, sovětského politbyra i generálního štábu. Byly to „Lipeck“, „Kama“ a „Tomka“: názvy jsou pochopitelně krycí. Jaký byl jejich cíl a určení? Suvorov uvádí kopie dokumentů prokazující, že Stalin zpřístupnil německému vedení všechno, co podle Versaillské dohody nesmělo mít: tanky, těžké dělostřelectvo, vojenské letectvo, navíc i území pro manévry, dále střediska pro školení stíhacích a bombardovacích pilotů. Nebudu zde citovat Suvorovovy knihy, tedy jen jako přiklad uvedu, že v „Lipecku“, velkém centru vojenského letectva, vyzkoušela firma Heinkel letadla s motory známé značky BMW.

Utajení prací probíhajících na několika polygonech současně bylo takové, že těla německých letců, kteří zahynuli při nehodách, byla do Německa transportována v bednách s nápisy, že jde o náhradní díly. Dne 22. července 1933 německý vojenský atašé Koestring předal náčelníkovi štábu („Raboče-Kresťanskoj Krásnoj Armii“) prohlášení, že Vůdce Reichswehru vyjadřuje „hlubokou vděčnost Rudé armádě a Rudému letectvu za dlouholetou pohostinnost v Lipecku“. O něco později z toho Lipecku patřičně vyškolení Němci bombardovali evropská města včetně Moskvy.

V SSSR se tedy školil výkvět budoucí německé armády.

Suvorov uvádí tolik jmen, že je mohu citovat jen namátkou: Model, Guderian, Keitel, Manstein, Kretschmer, Horn a jiní. Suvorov v poznámce dodává, že celá „zásluha“ na tak výtečném školení operačního umění Němců nepatři jen Stalinovi.

Priorita akce zašifrované pod názvem „Ledoborec“ patří samotnému Leninovi, který ji navrhl a věrný Stalin ji jen uskutečnil. Pokud někdo pochybuje o autentičnosti údajů obou knih Viktora Suvorova, ať sáhne po publikovaném textu Stalinova projevu z 19. srpna 1939, čtyři dny před podpisem paktu Molotov-Ribbentrop (dokumentační archiv bývalého Sociálního archivu SSSR, díl I, str. 1223).

Jaký byl vyšší, utajený smysl této kolaborace? V historickém materialismu a dialektice školený Stalin uzavřel svůj projev takto:

„V zájmu vlasti – SSSR – je, aby vypukla válka mezi Říší a kapitalistickým anglo-francouzským blokem. (…) Musíme se připravovat na dobu, kdy ta válka skončí… (a pochopitelně oslabí obě kapitalistické strany).“

Záměr byl prostý: pak Rudá armáda pronikne do Evropy jako nůž do másla a komunismus ovládne celý svět.

Avšak teorie nikdy nepodpořila bolševiky tak, jak chtěli, a kromě vyprodukování asi 50 milionů mrtvých a příšerného množství nejtěžších pancéřových zbraní tento záměr neskončil úspěchem. Nehodlám tu zabíhat do dokumentace, která bohužel částečně potvrzuje teze takových německých historiků jako je prof. Nolte, že totiž Hitlerův útok na Rusko byl preventivní válkou. Rozmístění sovětských vojsk do velkých tankových armád u hranice, vzniklé po IV. dělení Polska, a celá řada údajů, kterými disponovali Němci, pilní žáci sovětského vrchního velení, se značně přičinila o počáteční, ohromné úspěchy útoku Wehrmachtu na Sověty. Znali totiž teorie útoku a pohyblivé války, vypracované jaksi na jejich objednávku v sovětském štábu, byli tedy ve skvělé situaci privilegovaných!

To, zda sovětský útok měl opravdu začít už kolem 20. srpna 1941, to, zda Stalin věřil „vděčnosti“ Němců a byl tak přesvědčen o jejich loajalitě, že bral na lehkou váhu všechna četná a závažná varování o přípravě gigantické operace „Barbarossa“, už nepatří – přinejmenším zde – k mému tématu.

Je tedy skutečností, že nebýt německo-sovětské války, určitě by vypukla válka sovětsko-německá.

Polsko by bylo strašně a krvavě decimováno, kdyby došlo k tomu, k čemu mělo podle bolševických teorií dojít, stejně jako došlo ve skutečnosti k tomu, co předvídali Němci a předešli Stalina. Pravděpodobně by reálný průběh událostí nebyl tak jednoduchý jako sovětský útok přes Polsko na Němce, protože s válkou zahájenou na polském předpolí se nepočítalo, a kromě toho nebyl důvod pro „přednost“ francouzsko-anglicko-německé války v rámci, který předpokládali váleční mudrci z Kremlu. Je však skutečností, že válka probíhala „na povrchu“, zrozená v Hitlerově mysli, který si zoufal, když Chamberlain souhlasil s předáním Čech a všeho, co Hitler chtěl, jen aby se vyhnul válce.

Víme, že Západ nechtěl válku ani hanbu, dostalo se mu tedy obojího.

Z uvedeného plyne, že o rok či dva později, po sovětské a ne německé provokaci, by Rudá armáda, nikoli Wehrmacht, překročila naše hranice, a naše puštění žilou by v obou případech bylo kruté, protože jsme byli slabí, a jak jsem už napsal, nalézali jsme se „mezi dvěma mlýnskými kameny“. Samozřejmě, vždycky se najdou lidé s názorem, že pod tou skrytou, neprojevenou, hlubokou, druhou vrstvou válečných plánů „nebylo nic, co by páchlo střelným prachem“, čili „válka nebyla nevyhnutelná“. Jistě: TA válka, která rozbila Evropu, a nás jako první, NEBYLA nevyhnutelná, ale NĚJAKÁ válka čekala Evropu určitě a posunutí data zahájení činnosti, Clausewitzem výstižně, třebaže trochu „eufemisticky“ nazvané „pokračováni politiky jinými prostředky“, by nezměnilo Evropu drcenou pohybem front v mírové idylické krajinky. To bylo v polovině 20. století prostě nemožné. A pokud se týče opačného pólu světové války: japonského útoku na USA, nebudu se vyjadřovat, protože nemám patřičný přístup k pramenům.

Zbývá se ještě zmínit o několika drobnostech, abychom jaksi očistili oblast probíraných záležitostí od četných pochyb (všechny neodstraním, to je nemožné, třeba jen proto, že část archivů Rudé armády nebyla zveřejněna a přístup k těmto dokumentům může být zcela nemožný: význačným sovětským vůdcům muselo hodně záležet na zničení dokumentů dokazujících, že nejen Němcům, ale i sovětským velitelům „vděčilo“ Rusko za takové puštění žilou, že ze STA vojáků poslaných do boje se koncem války vrátili živí TŘI.

Jedno úskalí, s jakým se v tomto článku, věnovaném (zřejmě nedostatečně) mírovému rozkvětu Evropy, musím vypořádat, se týká široce publikované a dokonce propagované verze průběhu války, kterou – neřeknu: zfalšoval – avšak připravil německý štáb (Oberkomando der Wehrmacht), totiž že všichni generálové jako jeden muž se marně pokoušeli odvrátit Hitlera od plánu „Barbarossa“, když svorně odmítali jeho hluboké přesvědčení, že „kolos na hliněných nohách“ se jediným úderem rozpadne, že stačí vysadit „dveře“ ze závěsů, aby se tam všechno zhroutilo.

Sověti v okamžiku útoku (červen 1941) BYLI velice dobře vyzbrojeni. Hitlerovým zdatným spojencem se stal duševně chorý netvor, jakým byl Stalin, který vyhladil nejlepší velitele Rudé armády, a ty, které nestačil povraždit, bylo třeba odvolávat z táborů Gulagu v průběhu prohrávaných bitev, ničení armád a masových ústupů. Až za Chruščova bylo „dovoleno“ psát o této Stalinově sebevražedné činnosti. Zásluhou rozvědky věděli Němci hodně, ale ne všechno, především se nemohli přesvědčit, dokud nedošlo k bitvám, jak je ruský voják udatný při obraně vlasti a jakou zoufalou odvahu projevuje i tam, kde velení naprosto selhalo (členové politbyra mají na svědomí miliony obětí této války, vržených v nesprávných směrech, podle chybných výpočtů a plánů).

V každém případě generalita nevěřila Hitlerovi – možná dokonce méně věřila v jeho poslání než ve strategické umění sovětského velení. Krátce: generálové nechtěli tuto válku jako válku Hitlerovu: byli totiž přesvědčeni, že ONI by ji vedli docela jinak: vítězně.

Za druhé, Evropa ani dnes, po všech tragédiích a holocaustech, jaksi mírem příliš nekvete.

Představy o mírovém 20. století jsou sněním uťaté hlavy.

Válka vzniknout musela, možná v jiné než v té strašlivé podobě, jakou jsme zažili, ale bohužel nejsem ani za mák utopista, nevěřím v zázračné změny lidské povahy, pro kterou politika tvoří obrovskou zvětšující aparaturu, a nemohu odpovědět na položenou otázku jinak, než jak jsem to učinil.

Závěrem několik slov o „atomizaci“ ozbrojených konfliktů. K použití atomových zbraní na Zemi určitě dojde – jen nevím, kdy; je to mé přesvědčení, opřené o narůstající barbarizaci, šířící se nákazu terorismu typu „kamikaze“, o neustálé rozkrádání zásob štěpných prvků. Muselo dojit k „nuklearizaci“ oné války? Nemyslím si, že to byla nezbytná nutnost. Ovšem, jak jsem už kdesi napsal, kdyby se první obětí nukleárního útoku nestalo Japonsko, druhým kandidátem (v případě jeho mnohem většího odporu) by bylo Německo.

Myslím, že na závěr je třeba dodat, že tragické připomínání bombardování Drážďan je v mých očích trošku podobné lítosti nad osudem odsouzence, kterého gilotinovali bez patřičného nabroušení nože a namazání vodicích tyčí. Před Drážďany byla Varšava, Coventry, Londýn, bezpočet evropských a asijských měst. Snít o mírovém světě je možné, ale uvěřit v něj neumím.

P.S. Po úvaze docházím k závěru, že úsek dějin není vhodné přirovnávat k párání pletených šatů. Lepším modelem „likvidace“ toho, co se stalo v dějinách – jako třeba války – je spíše smývání ztuhlé barvy z obrazu, po kterém se vynořuje nějaký tvar namalovaný dříve jinou barvou, a když smyjeme i ten, ukáže se, že máme co dělat s obrazem přemalovaným mnohokrát a k „čistému bílému plátnu“ se nějak nemůžeme dobrat. Je to proto, že historie je jakousi stratifikací konfliktů, které byly překryty následujícími, možná i násilnějšími.

„Pod jugoslávskou polychromií“ se vynořují krvavé přeludy z doby Třetí říše, duchové četniků, ustašovců, a jsou tam vrstvy ještě hlubší, např. z dob tureckého panství. A na zeměkouli lze najít místa jako je Palestina, na nichž více či méně krvavé barvy během tisíciletí ztuhly v celých vrstvách. Všude nejsou „barvy dějin“ naneseny tak tlustě, avšak ušlechtilá myšlenka, že je možné vše smýt a dospět k mírové bělobě, k nějakému „čistému začátku“, abychom jej přemalovali jiným, lepším vzorem, taková myšlenka je čirou utopií, nebo, pokud chcete, pohádkou.

Gazeta Wyborcza č. 104, 5. května 1995, příloha Magazyn č. 18