i

Aktuální číslo:

2023/1

Téma měsíce:

DNA jako důkaz

Kůň a člověk

Domestikace koně ve světle nových poznatků
 |  9. 1. 2023
 |  Vesmír 102, 28, 2023/1
 |  Seriál: Člověk a kůň, 1. díl
 |  Téma: DNA jako důkaz

Domestikace koně zásadně změnila mobilitu, ekonomiku a válečné strategie člověka, čímž podstatně ovlivnila jeho dějiny. S ohledem na význam v lidské historii a kultuře je kůň v hledáčku badatelů z různých oborů, vč. historiků, archeologů, archeozoologů a archeogenetiků. Kde jsou počátky domácích koní a jaká je historie jejich domestikace?

Kůň lidem usnadnil dálkové cesty a vojenské expanze, významně tak podpořil šíření různých inovací, myšlenek, jazyků, kultury, ale i infekčních nemocí. Zmiňme například doručování zpráv v Mongolské říši, kde mohli poslové za pomoci střídání koní urazit až 300 km za den – to je mobilita předtím nemyslitelná. V různých indoevropských tradicích byl kůň také předmětem různých rituálů a zároveň byl prestižním zvířetem, měl proto i symbolickou roli. Jeho využití k práci a jízdě přetrvalo, zejména v rozvojových zemích, do 3. tisíciletí a svůj význam má i jeho dnešní sportovní, relaxační a terapeutické využívání.

V dnešní době je domácí kůň, co se velikosti týká, považován za nejvariabilnější druh po psovi – srovnejte plemena shire a percheron o váze přes tunu a výšce přes dva metry v kohoutku s plemeny falabella a thumbelina s 20–30 kg a 40–70 cm. Tato variabilita je výsledkem tisíce let trvající domestikace a později cílené selekce.

Domestikace je složitý, postupný a rozmanitý proces s několika předstupni, od ochočování jednotlivých zvířat, převzetí kontroly nad reprodukcí až po vlastní domestikaci druhu či jeho určité populace. Bylo popsáno několik modelů domestikace, přičemž nejranější stadia je většinou obtížné osteologicky rozpoznat. Domestikace equidů a především jejich využívání je úzce spojeno s ovládáním pomocí udidla nebo jeho dřívějších alternativ a s různými technickými inovacemi. Patrně nejstarší historicky zachycený způsob ovládání jsou nosní kroužky dodnes používané u býků a velbloudů.

Les koním nesvědčí

Koně jsou primárně stepní zvířata přizpůsobená k životu v otevřených travnatých biotopech. Tyto adaptace zahrnují lokomoční aparát (např. dlouhá metapodia umožňující rychlý běh), přizpůsobení ke spásání a trávení obtížně stravitelných travních porostů (např. vysoké korunky zubů, které se s věkem vlivem abrazivní složky obsažené v trávě poměrně rychle obrušují), smysly a chování uzpůsobené bezlesé krajině. Není divu, že se areály divokých equidů překrývaly a překrývají s bezlesými biomy, jako je mamutí step (stepní tundra) doby ledové nebo holocenní stepi a savany, v případě polooslů a oslů i polopouště a pouště. Určitě také není náhodou, že poslední divoce žijící populace koní byly zastiženy ve stepích: tarpan na Ukrajině a kůň Převalského v džungarských stepích.

Při posuzování ekologických a geografických souvislostí je třeba vzít v potaz také lidský vliv a zároveň ekologickou valenci koní. Specializace na stepní prostředí například nevylučuje možnost úspěšného přežívání i v jiných biotopech (viz např. exmoorské poníky žijící na blatech jihozápadní Anglie nebo camargské koně v mokřinách jižní Francie). Přesto výskyt a početnost koní poměrně dobře kopíruje holocenní vývoj přírody a krajiny od bezlesí na sklonku doby ledové, která skončila před 11 700 lety, až po klimaxové lesy středního holocénu, kdy byl ústup otevřených ploch doprovázen i ústupem koní. Redukují se dříve početné populace známé z konce pleistocénu, např. z lokalit solutréenských a magdalénských lovců (u nás Hadí jeskyně, Pekárna, Hostim), ale i z mezolitických lokalit (jihomoravské lokality Smolín), a dominanci přebírají lesní druhy (z kopytníků např. pratur, jelen, prase, srnec).

Nicméně i ve střední a západní Evropě divocí koně místy zcela jistě přežívají až do příchodu prvních zemědělců, což u nás znamená do poloviny 6. tisíciletí př. n. l. Dokládá to patrně i několik málo koňských kostí nalezených v kontextu staršího neolitu v České republice.

Otázka způsobu přetrvání koní v prostředí s převládajícím biomem temperátního listnatého lesa není zcela dořešena. Dlouhodobé přežívání koní v suboptimálním lesním ekosystému totiž významně limituje vhodná potravní nabídka a predátoři, zejména vlk, který je v tomto prostředí ve výhodě. Protože šance dlouhodobého přetrvání přímo v zalesněném prostředí se zdá být málo pravděpodobná, koně nejspíš přežívali v různých otevřených nebo polootevřených biotopech. Proto dává smysl hledat původ koní domácích ve východních stepích, odkud také máme početné koňské kosti i z pozdějších fází holocénu, např. z eneolitických lokalit. To ale problém původu nezjednodušuje; jen oblast tzv. eurasijské stepi je velmi rozsáhlá – od východní Asie po Panonskou pánev (obr. 3).

Artefakty, kosti i DNA

K tradičním zdrojům informací o domestikaci koní patří zachovalé artefakty, vyobrazení, písemné prameny, závěry lingvistických studií a různá osteologická pozorování na paleontologických a archeologických nálezech kostí a zubů. Co se artefaktů týká, aktuálně lze s uzděním spolehlivě spojovat až nálezy z doby bronzové, zatímco kostěné artefakty z pozdní doby kamenné (eneolitu), pocházející z různých míst Eurasie a dříve považované za součásti koňských postrojů, dnes nejsou přijímány. Ve skutečnosti z období před koncem 3. tisíciletí př. n. l. nemáme spolehlivé písemné, ikonografické či artefaktuální důkazy o tom, že koně byli zapřaháni.

Nyní vidíte 21 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
TÉMA MĚSÍCE: DNA jako důkaz
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie, Zoologie, Genetika

O autorech

René Kyselý

Lubomír Peške

Další články k tématu

Od mumie k Nobeloviuzamčeno

Evoluční genomika vyvinula za posledních několik desetiletí propracované nástroje, pomocí nichž můžeme lépe nahlížet a také přímo datovat...

Cesta do pravěkuuzamčeno

Sekvenování DNA je dnes již zcela rutinní a celkem levná záležitost; existuje řada technik a metodik, jak DNA číst. Čím dál lépe umíme číst i DNA...

I když, bratře, mám tě rád, povím na tě, že jsi krad‘!

Genetická příbuznost lidí je předmětem zájmu vědy už po staletí. Od prvních teoretických úvah o mísení krve rodičů přes porozumění základním...

Když kosti mluví

V loňském roce archeogenetici z Ústavu Maxe Plancka zjistili, že lidské ostatky nalezené v hlavním (Proškově) dómu Koněpruských jeskyň náležejí...

Dobrodružství s DNA

Z obálky tohoto čísla Vesmíru se na nás dívá žena ze Zlatého koně v Českém krasu. Je to dáma pokročilého věku. Pravda, ve světle výsledků analýzy...

Doporučujeme

I když, bratře, mám tě rád, povím na tě, že jsi krad‘!

I když, bratře, mám tě rád, povím na tě, že jsi krad‘!

Halina Šimková  |  10. 1. 2023
Genetická příbuznost lidí je předmětem zájmu vědy už po staletí. Od prvních teoretických úvah o mísení krve rodičů přes porozumění základním...
Od mumie k Nobelovi

Od mumie k Nobelovi uzamčeno

Viktor Černý  |  9. 1. 2023
Evoluční genomika vyvinula za posledních několik desetiletí propracované nástroje, pomocí nichž můžeme lépe nahlížet a také přímo datovat...
Když se z buněk stanou baňky

Když se z buněk stanou baňky uzamčeno

Milan Vrábel  |  9. 1. 2023
Dovedete si představit, že chemické reakce známé z učebnic organické chemie dnes můžeme dělat přímo v lidech? Ano, loňským laureátům Nobelovy ceny...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné