Kůň a člověk

Domestikace a cílené šlechtění proměnily vzhled i vlastnosti koní a koně naopak po tisíciletí ovlivňovali lidskou historii. Usnadňovali pohyb, převáželi náklad, rozhodovali bitvy…

Nedávné studie lidské archaické DNA prokázaly masivní migraci lidí ze stepní kultury jámové a jiných kultur východní Evropy směrem do Evropy střední a západní.¹⁾ Střední Evropu včetně našeho území tato vlna zasáhla kolem roku 2900 př. n. l. a nově příchozí jsou běžně ztotožňováni s Protoindoevropany.

Koně ve starověku

Důležitým závěrem studie kolektivu vedeného Pablem Libradem, založeným na archaické DNA koní (viz předchozí díl seriálu), je, že koně linie DOM2 (k níž patří všichni dnešní domácí koně) se šířili z oblasti jejich původu v pontokaspické stepi nikoliv na počátku uvedené expanze lidí z východní Evropy, ale o mnoho staletí později. Linie DOM2 expanduje až od konce 3. tisíciletí př. n. l., což u nás odpovídá starší době bronzové.

Přestože migrační vlna zásadně ovlivnila genetické složení lidí ze středoevropských mladoeneolitických kultur (kultury s keramikou šňůrovou a kultury se zvoncovitými poháry), koně ze sídlištních kontextů kultury se šňůrovou keramikou v Německu patřili stále do dnes vymřelé linie středo/západoevropských koní, která zde byla původní. Do tohoto obecného schématu zapadají i výsledky z ČR: dva analyzovaní jedinci z Čech, datovaní zhruba mezi roky 2100–1800 př. nl. l., čili do starobronzové kultury únětické, již patří do DOM2, zatímco dva jiní koně z Čech a Moravy, datovaní do druhé poloviny 4. tisíciletí př. n. l., ještě patří do původní linie.

Chetitský válečný vůz. Ilustrace Věra Štroblová, volně podle obrazu od Anguse McBridea

Vzhledem k celosvětové absenci spolehlivých dokladů zápřahu koní před rokem 2000 př. n. l. a vzhledem k příchodu linie DOM2 patrně až kolem r. 2000 př. n. l. lze u nás v mladém eneolitu, ale i na počátku doby bronzové (3. tisíciletí př. n. l.) stěží předpokládat invaze stepních „nájezdníků“ z východu využívajících velkého počtu jízdních koní (jak to známe v Evropě z pozdějších dob u historických Kimmerijců, Skytů, Hunů, Avarů či Mongolů) nebo invaze založené na válečných vozech tažených koňmi, jak to patrně pozorujeme později u šíření Indoíránců v Asii (viz níže). Mobilita lidu kultury jámové a dalších souvěkých kultur měla patrně odlišný charakter.

Naopak v Asii se indoíránské jazyky šířily víceméně synchronizovaně s domestikovanými koňmi a s novým typem vozu. Lehký vůz se dvěma loukoťovými koly, obratný při rychlých změnách směru jízdy a tažený párem koní, je považován za válečnou inovaci. Vozy byly sice známy i dříve, v Evropě již zhruba od poloviny 4. tisíciletí př. n. l., měly ale plná kola a byly vesměs čtyřkolé, tudíž těžké, a předpokládá se, že byly taženy hovězím dobytkem, zejména voly. Tyto těžké vozy známe ze středoevropských a východoevropských kultur – badenské, maykopské, jámové a se šňůrovou keramikou (viz např. známé hliněné modely z maďarské lokality Budakalász a slovenské lokality Radošina, datované do bolerázsko-badenského horizontu).