Dobrodružství s DNA

Z obálky tohoto čísla Vesmíru se na nás dívá žena ze Zlatého koně v Českém krasu. Je to dáma pokročilého věku. Pravda, ve světle výsledků analýzy uhlíku ¹⁴C vyhlížela celkem mladě. Na pouhých patnáct tisíc let. Analýza DNA však odhalila, že žena našla místo posledního odpočinku v Proškově dómu Koněpruských jeskyní pod návrším Zlatý kůň před pětačtyřiceti tisíciletími. Dědičná informace na ni prozradila, že žila pouhá dvě tisíciletí poté, co se naši předci, pravěcí Homo sapiens, zkřížili s neandertálci. Žena ze Zlatého koně tedy zdobí obálku plným právem, protože její příběh dokonale zapadá do tématu tohoto čísla „DNA jako důkaz“.

DNA sehrála roli klíčového důkazu v nejednom dobrodružném příběhu. Halina Šimková popisuje, jak analýzy DNA pomohly k dopadení sériového vraha přezdívaného novináři Golden State Killer (s. 35). Vzrušující domestikační ságu rekonstruovanou na základě DNA pravěkých i současných koní nabízejí René Kyselý a Lubomír Peške (s. 28). Viktor Černý představuje „otce paleogenetiky a paleogenomiky“, čerstvého laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Svanteho Pääba (s. 20). O Pääbově výjimečném postavení na poli výzkumu pravěké DNA svědčí výmluvně fakt, že se o svou nobelovku s nikým nedělí, což se u této ceny stalo v 21. století teprve potřetí.

K příběhům o pravěké DNA patří ale i jedno velké fiasko. Počátkem devadesátých let minulého století se vědci na stránkách předních vědeckých časopisů trumfovali studiemi o starší, ještě starší a úplně nejstarší pravěké DNA. Genetici ji dolovali z rostlinných a živočišných zbytků dochovaných v jantaru. Radovali se z 30 milionů let staré DNA termita¹⁾ nebo dokonce 135 milionů let staré DNA brouka nosatce.²⁾ Ale jen do doby, než se ukázalo, že DNA tak dlouho nevydrží (s. 24) a úžasné výsledky padají na vrub kontaminaci laboratoří DNA bakterií a dalších ryze současných organismů. S pravěkou DNA neměly nic společného. Nám z těch dob zůstaly jen knížky a filmy z nekonečného seriálu o Jurském parku. K prvnímu románu na toto téma inspirovaly amerického spisovatele Michaela Crichtona právě „jantarové“ studie.

Není nejmenší důvod těch „jurských“ časů želet. Moderní paleogenetika a paleogenomika přinášejí další vzrušující příběhy. Jeden nabídla laboratoř dánského genetika Eskeho Willersleva,³⁾ který spojil výzkum archaické DNA čili aDNA s dnes stále populárnějšími analýzami environmentální DNA čili eDNA. Výzkum eDNA využívá faktu, že všechny mnohobuněčné organismy za sebou trousí dědičnou informaci v odpadlých buňkách. Z analýz eDNA ve vodě se tak dá vyčíst, jaké organismy obývají řeku, jezero či moře.⁴⁾ Britští vědci nedávno provedli pokus o jakousi inventuru zvířat chovaných v zoo analýzou eDNA nachytané ze vzduchu.⁵⁾ Archeologové už prokázali osídlení jeskyní pravěkými lidmi analýzami eDNA v usazeninách patřičného stáří.⁶⁾

DNA izolovaná Willerslevovým týmem z dva miliony let starých grónských usazenin je nejstarší, jakou vědci získali. Prozradila existenci stovky rodů rostlin a desítky živočichů, jejichž druhová skladba názorně demonstrovala, že v té době vládlo na severu Grónska klima až o 19 °C teplejší než dnes. Jistě, Jurský park to stále ještě není. Ale i tak je to notně vzrušující čtení.