Cesta od divokého k domácímu hmyzu

Z živočišné říše člověk nedomestikoval jen ryby, ptáky a savce, ale také početnou hmyzí čeládku. Vedle včely a bource zdomácněl i cvrček, šváb nebo octomilka.

Živočichové zdomácněli v zásadě třemi různými způsoby. Při tom prvním se člověk o domestikaci přímo nesnažil. Svými aktivitami vytvořil podmínky, v kterých se volně žijícím živočichům dařilo. Mezi nimi se dostávali do výhody stále krotší jedinci, protože lépe snášeli život v sousedství lidí. Člověk začal chovat tyto živočichy až ve chvíli, kdy se sami „zkrotili“. Tak byli domestikováni např. pes a kočka. Jiné živočichy člověk systematicky lovil ve volné přírodě a ve snaze o zabezpečení dostatku kořisti je začal chovat. Tak zdomácněly například ovce a kozy. Třetí cesta vedla k domestikaci zvířat, která si člověk cíleně vyhlédl v přírodě a pokusil se je chovat v zajetí. To platí pro širokou škálu domácích zvířecích mazlíčků. Akvarijními rybami počínaje a křečky konče.

Cesta od divokého tvora k plně domestikovanému je dlouhá a odborníci na ní vytyčili pět milníků. V první fázi se divoce žijící živočich adaptuje na podmínky vytvořené člověkem. V té druhé člověk kontroluje část živočichova životního cyklu, ale chovaná populace je stále doplňována odchytem zvířat ve volné přírodě. V třetí etapě člověk ovládl kompletní životní cyklus živočicha, ale sám cíleně vnáší do populace jedince získané z volné přírody. Ve čtvrté fázi už se chov živočichů bez těchto „přírůstků“ obejde. V páté podrobí člověk živočichy programovému šlechtění na žádoucí vlastnosti nebo mění jejich vlastnosti cílenými zásahy včetně genového inženýrství.

Bourci a medonosky

Při domestikaci hmyzu se uplatnily všechny tři cesty a živočichové si prošli různým počtem domestikačních etap. Nejdále pokročilo zdomácnění u bource morušového (Bombyx mori). Začalo před sedmi tisíciletími v Číně chovem volně žijícího bource Bombyx mandarina. Ten žije v tamější přírodě doposud, ale od chovaných populací bource morušového je zcela oddělen a dramaticky se od nich liší. Dospělci bource morušového mají tak těžká těla a zároveň tak malá křídla, že nejsou schopni letu. Motýl je plně závislý na člověku, který jej vyšlechtil do více než tisíce linií. Bourec morušový je příkladem hmyzu, který prošel všemi pěti fázemi domestikace.

Bourec morušový. U tohoto bource pokročilo zdomácnění nejvíce.Snímek P. Gibellini, CC BY-SA 2.0

Na opačném pólu domestikace hmyzu se nacházejí včely ze skupiny Miliponini z tropů Ameriky, Afriky, Asie a Austrálie. Chovají se pro med, vosk s vydatnou příměsí rostlinných pryskyřic a v neposlední řadě i pro opylení důležitých plodin, jako je kávovník, avokádo nebo rambutan.¹⁾ Chov těchto včel má dlouhou tradici. Medonosky Melipona beecheii chovali už staří Mayové, kteří jejich med používali při náboženských obřadech. Pygmejové kmene Batwa z ugandského pralesa Bwindi chovají včely Meliponula ferruginea pro med s léčivými účinky. V jihovýchodní Asii se těší oblibě chov včely z rodu Tetragonula.