Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data interpretačně přesypat, k tomu přibývají poznatky nové. Zde se na určité souvislosti zkusíme podívat trochu jinak, i s rizikem, že některé příběhy budou zatíženy určitou zkratkou a možná představují jen jednu z možností.

Proměna lovce-sběrače na zemědělce bývá občas vykládána jako racionální akt plánovaný pod heslem „je žádoucí posunout se dál“. Tento pohled je ovšem odrazem představy, že život lovce byl obtížný a plný nejistoty v nevlídném prostředí, kdy dny nadbytku byly rychle střídány hladověním. Za této konstelace mělo být tedy zemědělství jakýmsi vymaněním z rozmarů přírody. Dnes víme, že tento pohled byl dost vzdálen realitě, protože lovecko-sběračské komunity vesměs prosperovaly, i díky rozmanitým zdrojům potravy.

Z nouze ctnost?

Nepřekvapí pak, že některé populace lovců a sběračů s domestikací zvířat a rostlin sice koketovaly, ale za příznivých podmínek neměly důvod fungování svých komunit výrazně měnit. Připojení vlka a jeho proměna v psa u různých paleolitických komunit patrně „jen“ zvýšily efektivitu lovu a hygienu v sídlištích. Botajská kultura na severu Kazachstánu (mezi lety 3700–3100 př. n. l.), ač možná jako první domestikovala koně, stále intenzivně lovila ty divoké. Některé komunity na severovýchodě Tibetu uměly pěstovat plodiny a chovat domestikanty, ale při dostatku zvěře se chovaly spíš jako lovci a sběrači. Po úbytku zvěře a vinou klimatických změn se z nich stali převážně zemědělci (Vesmír 100, 74, 2021/2).

Ve výčtu bychom mohli pokračovat, omezíme jej na dva další příklady. Austrálci, konkrétně kmen Gunditjmara z jihovýchodu australského kontinentu už nejméně 6600 let kombinuje lovecsko-sběračský způsob života s aktivním rybníkářstvím. Velmi zajímavá je i lokalita Tell Abu Hureyra na území dnešní Sýrie, spojená s tzv. natúfienskou kulturou (12 500–9500 let př. n. l.), u níž je detailně podchycen vliv klimatických změn na fungování komunit, v našem kontextu s ukázkovým přeorientováním se lovce-sběrače dominantně lovícího gazely na zemědělce využívajícího řadu plodin a ovce a kozy.

V řadě oblastí si klimatické změny v holocénu přechod na zemědělství prostě vynutily buď změnou prostředí, nebo přímo úbytkem lovné zvěře, který často umocnil sám člověk nadměrným lovem. Z antropologických srovnání víme, že pro některé populace byl přechod na zemědělství vyloženě bolestný. Projevoval se například menším vzrůstem, zátěžovými patologiemi v důsledku nošení příliš těžkých nákladů, hojnějším výskytem nemocí, projevujících se zejména vyšší dětskou úmrtností. Hledání optimálních chovatelských a pěstitelských postupů při omezených loveckých šancích nebylo jednoduché, vždy hrozila neúroda a nutnost hájit si stáda a výpěstky proti jiným lidem nebo divokým zvířatům. Po překlenutí počáteční fáze ale získaly zemědělské populace dostatek dovedností a díky domestikantům (zvířecím i rostlinným) tolik výhod, že začaly globálně dominovat, často na úkor lovecko-sběračských populací a divoké přírody včetně divokých předků domestikantů (viz tabulku I.).

Orientační stavy domestikantů (podle databáze FAOStat, pro doménu Live Animals za rok 2019) a divokých předků (podle červeného seznamu IUCN k roku 2021, u obou divokých koňovitých jsou údaje o chovu ex situ z databáze ZIMS), pro něž jsou počty v obou zdrojích k dispozici. Ohledně výčtu vědeckých jmen domestikantů a předků viz Vesmír 86, 8, 2007/1, případné výjimky jsou v tabulce uvedeny.

Kdo koho?

Při úvahách o domestikaci automaticky předpokládáme, že člověk divoká zvířata domestikoval aktivně, a pak řešíme, jak to dělal prakticky. Ochočoval mladé jedince (s použitím vtištění)? Nebo byly v celém procesu aktivnější empatičtější ženy a děti, které se ujímaly osiřelých mláďat po lovu? Už klasici upozorňovali na to, že řada druhů mohla jít člověku vstříc nebo je minimálně lákaly výsledky lovecké či zemědělské činnosti člověka. Pokud si uvědomíme podobnosti sociálního uspořádání vlčí smečky s lidskou rodinou, pak lze předpokládat, že fungování lidských societ bylo pro méně bázlivé vlky velmi čitelné a tito jedinci se dokázali k lidem prostě šikovně vetřít. [Někdy jsme se naopak dokázali vnutit mezi zvířata my, třeba u sobů (obr. 2) bývá náš způsob domestikace označován jako sociální parazitismus, stejně tak u ovcí a koz.] Není tedy divu, že vlka opakovaně domestikovali už paleolitičtí lovci. Určitou paralelu k chování vlků nám poskytují toulaví psi, do jejichž života člověk nezasahuje křížením a cílenou selekcí. Oproti psům, kteří mají svého pána, vycházejí ti divocí mnohem lépe – při střetu způsobují méně závažná zranění, a není to jen jejich menší velikostí. Snaží se chovat „vzorně“, aby mohli v blízkosti lidských sídel využívat výhod a nezavdali příčinu ke svému pronásledování.