i

Aktuální číslo:

2021/11

Téma měsíce:

Velká data

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

 |  4. 10. 2021
 |  Vesmír 100, 604, 2021/10
 |  Téma: Domestikace

Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data interpretačně přesypat, k tomu přibývají poznatky nové. Zde se na určité souvislosti zkusíme podívat trochu jinak, i s rizikem, že některé příběhy budou zatíženy určitou zkratkou a možná představují jen jednu z možností.

Proměna lovce-sběrače na zemědělce bývá občas vykládána jako racionální akt plánovaný pod heslem „je žádoucí posunout se dál“. Tento pohled je ovšem odrazem představy, že život lovce byl obtížný a plný nejistoty v nevlídném prostředí, kdy dny nadbytku byly rychle střídány hladověním. Za této konstelace mělo být tedy zemědělství jakýmsi vymaněním z rozmarů přírody. Dnes víme, že tento pohled byl dost vzdálen realitě, protože lovecko-sběračské komunity vesměs prosperovaly, i díky rozmanitým zdrojům potravy.

Z nouze ctnost?

Nepřekvapí pak, že některé populace lovců a sběračů s domestikací zvířat a rostlin sice koketovaly, ale za příznivých podmínek neměly důvod fungování svých komunit výrazně měnit. Připojení vlka a jeho proměna v psa u různých paleolitických komunit patrně „jen“ zvýšily efektivitu lovu a hygienu v sídlištích. Botajská kultura na severu Kazachstánu (mezi lety 3700–3100 př. n. l.), ač možná jako první domestikovala koně, stále intenzivně lovila ty divoké. Některé komunity na severovýchodě Tibetu uměly pěstovat plodiny a chovat domestikanty, ale při dostatku zvěře se chovaly spíš jako lovci a sběrači. Po úbytku zvěře a vinou klimatických změn se z nich stali převážně zemědělci (Vesmír 100, 74, 2021/2).

Ve výčtu bychom mohli pokračovat, omezíme jej na dva další příklady. Austrálci, konkrétně kmen Gunditjmara z jihovýchodu australského kontinentu už nejméně 6600 let kombinuje lovecsko-sběračský způsob života s aktivním rybníkářstvím. Velmi zajímavá je i lokalita Tell Abu Hureyra na území dnešní Sýrie, spojená s tzv. natúfienskou kulturou (12 500–9500 let př. n. l.), u níž je detailně podchycen vliv klimatických změn na fungování komunit, v našem kontextu s ukázkovým přeorientováním se lovce-sběrače dominantně lovícího gazely na zemědělce využívajícího řadu plodin a ovce a kozy.

V řadě oblastí si klimatické změny v holocénu přechod na zemědělství prostě vynutily buď změnou prostředí, nebo přímo úbytkem lovné zvěře, který často umocnil sám člověk nadměrným lovem. Z antropologických srovnání víme, že pro některé populace byl přechod na zemědělství vyloženě bolestný. Projevoval se například menším vzrůstem, zátěžovými patologiemi v důsledku nošení příliš těžkých nákladů, hojnějším výskytem nemocí, projevujících se zejména vyšší dětskou úmrtností. Hledání optimálních chovatelských a pěstitelských postupů při omezených loveckých šancích nebylo jednoduché, vždy hrozila neúroda a nutnost hájit si stáda a výpěstky proti jiným lidem nebo divokým zvířatům. Po překlenutí počáteční fáze ale získaly zemědělské populace dostatek dovedností a díky domestikantům (zvířecím i rostlinným) tolik výhod, že začaly globálně dominovat, často na úkor lovecko-sběračských populací a divoké přírody včetně divokých předků domestikantů (viz tabulku I.).

Kdo koho?

Při úvahách o domestikaci automaticky předpokládáme, že člověk divoká zvířata domestikoval aktivně, a pak řešíme, jak to dělal prakticky. Ochočoval mladé jedince (s použitím vtištění)? Nebo byly v celém procesu aktivnější empatičtější ženy a děti, které se ujímaly osiřelých mláďat po lovu? Už klasici upozorňovali na to, že řada druhů mohla jít člověku vstříc nebo je minimálně lákaly výsledky lovecké či zemědělské činnosti člověka. Pokud si uvědomíme podobnosti sociálního uspořádání vlčí smečky s lidskou rodinou, pak lze předpokládat, že fungování lidských societ bylo pro méně bázlivé vlky velmi čitelné a tito jedinci se dokázali k lidem prostě šikovně vetřít. [Někdy jsme se naopak dokázali vnutit mezi zvířata my, třeba u sobů (obr. 2) bývá náš způsob domestikace označován jako sociální parazitismus, stejně tak u ovcí a koz.] Není tedy divu, že vlka opakovaně domestikovali už paleolitičtí lovci. Určitou paralelu k chování vlků nám poskytují toulaví psi, do jejichž života člověk nezasahuje křížením a cílenou selekcí. Oproti psům, kteří mají svého pána, vycházejí ti divocí mnohem lépe – při střetu způsobují méně závažná zranění, a není to jen jejich menší velikostí. Snaží se chovat „vzorně“, aby mohli v blízkosti lidských sídel využívat výhod a nezavdali příčinu ke svému pronásledování.

Mohli bychom čekat, že druhů s podobně aktivním přístupem nenajdeme mnoho. Opak je pravdou. Vlk, divočák a kachny blízkost člověka vyhledávali nejspíš kvůli odpadkům, kočky a fretky přitahovali drobní hlodavci v lidských sídlech, na pole se přicházeli přiživovat třeba sloni, tuři, králíci nebo husy. U kopytníků, hlavně turů a některých jelenů, tušíme (díky skvělé monografii nejen o gajalovi Ceremonial Ox of India od manželů Simoonsových), že silnou motivací k bližšímu kontaktu mohla být sůl (primárně vyhledávaná na záchodcích).

Vždy pragmatická?

Domestikace bývá dominantně vnímána jako racionální potřeba, která nám přinesla užitek, a není divu, že naprostá většina definic domestikantů užitečnost podmiňuje. Nicméně někteří autoři se ohrazovali, že tento ekonomický výklad nemusí být univerzální. V této souvislosti je vhodné připomenout, že řada lidí má potřebu se obklopit přírodou (E. O. Wilson hovoří o biofilii jako podvědomém hledání styku se zbytkem života). Tato potřeba má bezpočet podob, včetně ochočování a chovu divokých zvířat.

Užitečnost u domestikanta tedy automaticky předpokládáme, ale někdy není úplně zřejmá. Třeba u dinga (obr. 3) pořád netušíme, k čemu je vlastně člověku dobrý (a jsme zpátky u otázky, kdo koho domestikoval), ačkoliv třeba v Austrálii v době osídlování Evropany žili dingové převážně jen v blízkosti Austrálců. Loveckou úspěšnost dingo moc nezvyšuje, často právě naopak, získaného masa se domáhá či ho krade, někdy bývá i jinak otravný, takže nakonec jeho hlavní význam asi tkví v hlídání, uklízecí službě a zahřívání při chladných nocích (krušná noc bývá označována jako „třídingová“ podle počtu přiložených dingů potřebných k pocitu tepla).

U turů z evropské a blízkovýchodní oblasti se předpokládala domestikace pro maso, fyzickou sílu a mléko. Ale například u gajala (Bos frontalis; obr. 1) vidíme i jiný důvod. V jihovýchodní Asii jsou tuři často symbolem majetku a při obětních rituálech slouží jako zásadní obětní zvíře. V určitém smyslu by šlo hovořit o kultu býka, který známe z Blízkého východu a Středomoří (třeba ze staré Kréty), s asi nejbližší paralelou z Anatolie (např. osada Çatal Hüyük fungující mezi lety 7100–5700 př. n. l.). Je dost pravděpodobné, že počátek zdomácnění gajalů a praturů byl stejně motivovaný, jen změny prostředí na Blízkém výhodě nás přiměly využívat skot z hlediska každodenního života pragmatičtěji.

Koho ano, koho ne

Podle archeozoologických nálezů a historických pramenů víme, že pokusů o ochočení či zdomácnění bylo mnoho, těch úspěšných však vcelku málo. Objevují se názory, že třeba v eurasijském prostoru, odkud pochází domestikantů nejvíc (i těch ekonomicky nejvýznamnějších), byly druhy „připravené“ z hlediska adaptability střídáním dob ledových a meziledových. Úspěšnost domestikace má často návaznost na potravní a ekologickou nenáročnost divokých předků, ale i na jejich sociální způsob života. Tyto druhy nepatřily mezi potravní specialisty s příliš temperamentními (agresivními) projevy chování. Přirozeně vytvářely (větší) skupiny s jasnou hierarchií a vůdčím jedincem, klidněji reagovaly na měnící se podněty, při útěku neprchaly moc daleko a netoulaly se na větší vzdálenosti. Z hlediska chovu se osvědčily druhy neteritoriální, nemigrující, promiskuitní, s prekociálními (po porodu či po vylíhnutí samostatnějšími) mláďaty se schopností vtištění, s rychlejším růstem a reprodukcí a s ochotou tolerovat mláďata jiných samic. V praxi to znamenalo, že zvíře bylo nenáročné, poddajné vůči člověku, tolerantní k příslušníkům svého druhu a přinášelo člověku brzy užitek. Novější pokusy o získání dalších domestikantů ukazují, že jejich řady lze rozšířit (los, antilopa losí, afričtí sloni), ale s postupující mechanizací zemědělství se mnohé pokusy už prostě nevyplatí.

S nenáhodnou proměnnou?

U řady domestikantů nacházíme podobné znaky navzdory jejich odlišnému stáří a původu ve zcela odlišných předcích – například menší velikost těla, zkrácení obličejové části lebky včetně zubní řady, redukci některých pohlavně specifických znaků, rozvolnění barevné variability kůže a jejich derivátů (srst, peří), redukci mozku (především mozkové kůry a kalózního tělesa) související s redukcí smyslů (v pořadí zrak, sluch, čich), z behaviorálních projevů vyšší povolnost, nižší vzrušivost, mizení explorativního chování a čilosti, námluv, říje, dřívější dospívání apod. Juvenilní znaky se posouvají do dospělosti. My sami bychom většinu těchto podmínek splnili, autodomestikaci jsme způsobili sami sobě i s pomocí domestikantů. Tyto znaky, označované jako domestikační syndrom (spíše v původním významu „souběh“), se interpretují mnoha způsoby.

Může jít o znaky záměrně selektované člověkem u všech domestikantů, nebo o „taktiku“ zvířat, kterou jdou domestikaci vstříc třeba tím, že se juvenilizací strefují do našich podprahových preferencí. Současně jde pravděpodobně u řady projevů o spontánní reakci organismu na selekci jednoho z mnoha propojených znaků. Díky chovu několika divokých druhů, mezi nimiž jsou mediálně proslavené Beljaevovy lišky, víme, že domestikační znaky naskakují poměrně rychle, a hlavně mimoděk (!) se selekcí pro ochočenost. Tyto poměrně dramatické morfologické a behaviorální změny nejspíše souvisejí se sníženou funkcí nadledvinek anebo štítné žlázy během embryonálního vývoje, což se druhotně projevuje na snížení výkonnosti buněk neurální lišty, které mají mimořádnou působnost při své migraci napříč zárodkem. Nad těmito poznatky žasneme, ale vlastně jsou dost logické – pokud jsme chtěli ovlivnit chování, často omezit různé jeho projevy, tak ovlivňujeme nervovou soustavu. Zvláště tu periferní, která vzniká z neurální lišty, což se projeví mimoděk i jinde: na pigmentaci, derivátech žaberních oblouků (např. čelistech), chrupavkách ušních boltců a ocasu apod.

Nedostatek představivosti ?

Při pohledu na variabilitu plemen některých domácích zvířat kolísali zoologové mezi dvěma interpretacemi: buď vznikla díky člověku pomocí cílené selekce, přičemž fixace znaků se často posilovala příbuzenskou plemenitbou, nebo je navázána na proměnlivost několika odlišných divokých předků. Molekulárně-fylogenetické metody nám konečně poskytly nástroje k jemnoškálovému určování původu domestikantů, jak z hlediska odhalení divokých předků, tak i lokalizace a datace dílčích druhů. U pokusů datovat samotné zdomácnění musíme přiznat, že bývaly nezřídka zaměňovány za odhady diverzifikací mezi populacemi, z nichž domestikanti vznikli.

Výsledky těchto analýz umožňují zahodit spoustu umělých konstruktů (výjimkou nebyla ani vědecká jména pro optimalizované předky dílčích skupin plemen, typicky třeba u psů) a vysvětlit domestikanty biologicky a evolučně střízlivěji. Samozřejmě platí, že každý domestikant má svou evoluci (historii), ale zobecnit snad lze, že:

  1. domestikačních center pro každý druh bylo často víc, než jsme tušili (archeologický záznam je jako ten fosilní, prostě děravý);
  2. řada domácích druhů má hybridní původ z různých druhů, poddruhů či normálně nekomunikujících populací;
  3. u řady domestikantů stojí za diverzitou plemen spíše člověk, nikoliv diametrálně odlišný fenotyp divokých předků.

Můžeme tak opustit dobové výstřelky typu, že předkem siamských koček je manul, malých asijských plemen prasat prasátko zakrslé nebo některých psích plemen šakal, ale i časem rozvíjené typizace plemen a pokusy o identifikaci jim odpovídajících fosilních a subfosilních nálezů. Asi nejpropracovanějších systémů se dočkali pes, kůň a skot (ve smyslu dlouhorohých a krátkorohých plemen). Například koncept čtyř předků domácích koní, pro které lze rozpoznat morfologické, ba i behaviorální znaky, padá s nemožností najít na fylogenetickém stromu domácích plemen podskupinu teplokrevníků, chladnokrevníků nebo ponyů. Nezřídka to platí i pro tzv. primitivní plemena (např. u koní hucul, achaltekinský kůň, Dülmenský pony, kaspický pony; u skotu anglický parkový, skotský náhorní a uherský stepní), u nichž se můžeme ptát, jak se vůbec stalo, že tak byla označována, když pro to není ani archeozoologická podpora. Asi díky nějakému vybranému znaku (u skotu dlouhé rohy) nebo schopnosti žít bez člověka (anglický parkový skot, Dülmenský pony).

Představa, že variabilita plemen odráží původ v různých předcích a že skupiny plemen si drží znaky v čase a prostoru, připomíná multiregionální model původu moderních lidí. U domestikantů by to bylo překvapivé, když víme, jak rychle se dokážou plemena proměňovat během pouhých desetiletí či staletí. Na tento fakt ostatně upozornil už v roce 1868 Charles Darwin v klasické monografii The Variation of Animals and Plants under Domestication, v roce 2018 jej přiblížila Katrina van Grouw v knize Unnatural Selection.

Budoucnost domestikantů?

Chov miliard kusů domestikantů má i významné ochranářské důsledky, zvláště když se nadpočetná stáda chovají v polopouštích, kde způsobují aridizaci a kde soutěží s divokými druhy o potravu a vodu. Ničíme cenné biotopy i kvůli nakrmení domestikantů, žijících někdy na druhém konci planety (např. Vesmír 99, 6, 2020/1) a tak dále. Podle odhadu z roku 2018 tvoří domestikovaní ptáci 70 % celkové biomasy ptáků. Člověk a jím domestikovaná zvířata tvoří dokonce 96 % savčí biomasy na planetě (přičemž člověk se podílí na tomto čísle třetinou, 60 % připadá na krávy, prasata a ovce). Nabízí se i další ochranářské a etické aspekty. Chov zvířat stojí na menším počtu „nejvýnosnějších“ plemen, žádoucí ale je udržet diverzitu všech vyšlechtěných plemen. Tyto snahy, stejně jako v ochranářské biologii, kombinují trochu nostalgie a přesvědčení, že je to správné a že se to může časem hodit (zvláště jsou-li autochtonní plemena přizpůsobena regionálním podmínkám). A je třeba také zdůraznit, že naší morální povinností by měla být i snaha o co nejšetrnější způsoby chovu (welfare) domestikantů.

Poděkování za cenné připomínky a rady Lence Kovačikové a Janu Zrzavému.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Domestikace
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie

O autorovi

Jan Robovský

RNDr. Jan Robovský, Ph.D., (*1980) se věnuje na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluci savců a jejich ochraně. Od roku 2011 je externím vědeckým pracovníkem Zoo Liberec, kde kromě jiného koordinuje odbornou Komisi pro ovce a kozy (Caprini) při Unii českých a slovenských zoologických zahrad.
Robovský Jan

Další články k tématu

Co dělá asijský slon v Africeuzamčeno

Poněkud zvláštní dovoz asijských slonů na práci do Afriky sice připomíná příslovečné „nošení dříví do lesa“, přitom se tento pokus v minulosti...

Kočka, pozor, divoká!uzamčeno

Kočka divoká rozhodně není zdivočelý domácí mazlíček. Jak ji ale rozlišit od kočky domácí nebo od hybridního křížence?

Cesta od divokého k domácímu hmyzuuzamčeno

Z živočišné říše člověk nedomestikoval jen ryby, ptáky a savce, ale také početnou hmyzí čeládku. Vedle včely a bource zdomácněl i cvrček, šváb...

Strategie líných mutantůuzamčeno

Na jihozápadním okraji Asie proběhly před deseti tisíci lety děje, které natrvalo ovlivnily chod velké části planety.

Nejistá kolébka afrického čirokuuzamčeno

Nelze přehlédnout, jak velkou roli hrály (a stále hrají) domestikované rostliny v osudech lidských civilizací. Totiž, ty by bez nich nejspíš vůbec...

Vlci a jejich domestikace, toť otázkauzamčeno

Populace vlka obecného (Canis lupus) se vyskytují na celé severní polokouli nejméně 300 tisíc let, byť stáří prvních nálezů vlků dosahuje až 800...

Člověk a vlk ve starší době kamennéuzamčeno

Vlk je těsnější součástí lidského světa od poslední doby ledové. Kdy se odehrála proměna z obávaného predátora na psa, nejlepšího přítele člověka?

Domestikovaná planeta

Lidé k sobě od nepaměti připoutávají vybrané rostliny a zvířata, občas i zástupce ostatních říší – vzpomeňme třeba na širokou škálu nejrůznějších...

Doporučujeme

(Ne)chemické toulky chemickým prostorem

(Ne)chemické toulky chemickým prostorem uzamčeno

Ivan Čmelo, Daniel Svozil  |  1. 11. 2021
Zkusme si představit všechny chemické látky, které by bylo možno připravit, od vodíku až po makromolekuly včetně nukleových kyselin a bílkovin....
Život spjatý s krví: od nemocí k adaptacím

Život spjatý s krví: od nemocí k adaptacím

Ondřej Vrtiška  |  1. 11. 2021
Život hematologa Josefa Prchala se mohl vyvíjet jinak, kdyby… Kdyby se v šedesátých letech daly v Praze snadno sehnat látky potřebné pro výzkum....
Skleníkové peklo na Venuši a šance na život

Skleníkové peklo na Venuši a šance na život

Julie Nováková, Martin Ferus  |  1. 11. 2021
Byla Venuše už od svého zrození horkým peklem? Co když ještě donedávna překypovala životem a z modrého, Zemi podobného drahokamu ji ve žhnoucí pec...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné