Nejistá kolébka afrického čiroku

Nelze přehlédnout, jak velkou roli hrály (a stále hrají) domestikované rostliny v osudech lidských civilizací. Totiž, ty by bez nich nejspíš vůbec nevznikly. Ale ne všude se každé plodině daří, jak vidno na příkladu dvou zemí na Nilu a jedné obiloviny s nejistou minulostí. Prostě jsou vynálezy, které se nedají aplikovat všude. Třeba… pšenice v afrických savanách.

Pšenice dvou zrnka a ječmen byly základem obživy obyvatel egyptského státu po celou dobu jeho trvání. Je to dáno hlavně mimořádně příznivými podmínkami, které těmto ozimým plodinám nabízí země na Nilu. Pravidelná záplava kulminuje na konci léta a po jejím opadnutí je bahno připraveno k osetí. V Egyptě je v zimě poměrně chladno a trochu tam i prší, naopak v době dozrávání obilí je již horko a sucho – nehrozí zde prudké letní lijáky jako v monzunových oblastech dále na jihu, které mohou zničit úrodu. To je zřejmě důvod, proč se v dnešním Súdánu, přestože byl s Egyptem silně kulturně propojen, pěstovaly blízkovýchodní obiloviny pouze v jeho nejsevernější části.

Většina území jižně od dnešního Asuánu byla až do poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem osídlena jen roztroušenými skupinami kočovných pastevců. To se ale změnilo, když zde vznikla významná Merojská říše (obr. 1). V té době pozorujeme expanzi osídlení směrem na jih a do travnatých savan dál od řeky. Po celé zemi začala vznikat kulturní centra s chrámovými komplexy a v jejich blízkosti rozsáhlé nádrže na dešťovou vodu.

A na scénu vstupuje čirok.

Dar slunečního božstva

Čirok (Sorghum bicolor), i když o něm možná řada lidí nikdy neslyšela, je dnes pátou nejdůležitější obilovinou na světě (hned po rýži, pšenici, kukuřici a ječmenu). Dobře snáší sucho, a což je zvlášť důležité, dává dobrou sklizeň i při nepříznivých a mnohdy nevypočitatelných podmínkách v monzunových oblastech. K jeho dozrání stačí poměrně krátká doba, takže při umělém zavlažování může dát až tři sklizně za rok. Obyvatelé mnoha oblastí světa, nejen Afriky, jsou dnes na čiroku životně závislí (obr. 3). Nad původem domestikovaného čiroku ale dosud visí řada otazníků (viz rovněž Vesmír 86, 636, 2007/10).

Merojští králové také stavěli pyramidy, ale jen maličké. Lokalita Džebel Barkal, Karíma, Súdán.Snímek Adéla Pokorná

Čirok byl podle všeho ústřední plodinou Merojské říše, a to nejen z ekonomických důvodů.¹⁾ Předpokládá se i jeho velký sociální (výroba piva!) a symbolický význam. Umělecké ztvárnění čiroku na lokalitě Džebel Kajli²⁾ z přelomu letopočtu ukazuje merojského krále Šorkarora, přivádějícího spoutané zajatce k božstvu v podobě slunečního kotouče (obr. 2), které mu na oplátku nabízí klasy čiroku. Tento reliéf se nachází asi 90 kilometrů východně od soutoku Modrého a Bílého Nilu a bývá interpretován jako vyjádření merojské nadvlády nad touto oblastí. Uvažuje se i o tom, že zobrazení čiroku v rukou božstva vyjadřuje, že podrobené území muselo platit králi daň ve formě této plodiny.