Co dělá asijský slon v Africe

Poněkud zvláštní dovoz asijských slonů na práci do Afriky sice připomíná příslovečné „nošení dříví do lesa“, přitom se tento pokus v minulosti několikrát opakoval. Proč a s jakým úspěchem?

Pracovní (a kdysi váleční) sloni nejsou „plnohodnotnými“ domestikanty, protože nám sice přinášejí užitek a jsou krotcí, ale jejich chov stále stojí na odchytávání divokých jedinců. U těchto slonů neproběhla plnohodnotná selekce určitých vlastností, což je i důvodem, proč nemáme žádná sloní plemena. Domácí zvíře by se mělo rozmnožovat a být užitelné rychle, což slon nesplňuje – posuďte sami: dva roky březosti, slůně potřebuje matku alespoň pět let a mladý slon je použitelný od zhruba patnácti let. Je-li pracovní slon (preferované jsou samice) schopen plnohodnotného pracovního výkonu nějakých třicet let, pak množení v lidské péči není ekonomicky rozumnou strategií.

Trvající poptávka po odchycených slonech však alespoň možná vedla k částečné toleranci divokých jedinců – soudě podle toho, jak špatně si stojí divocí předci jiných domestikantů (např. divoký jak, velbloud, asijští buvoli nebo afričtí osli, o pratury jsme přišli úplně, k vyhynutí divokých koní nechybělo málo).

Kresba slona pocházející z roku okolo 1250, jejímž autorem je benediktinský mnich Matthew Paris.Snímek Matthew Paris Volné dílo, CC0 1.0

Výskyt v minulosti a mizení

Ještě před pár tisíci lety se asijští sloni (s českým jménem slon indický) vyskytovali od Blízkého východu (Sýrie, Mezopotámie) po východní Čínu a Sundské ostrovy (Sumatra, Borneo a Jáva), africké druhy pak v celé subsaharské Africe, v Atlasu a ve východním Egyptě a Núbii. Asijští sloni postupně vymizeli na Blízkém východě, Jávě a ve většině Číny a afričtí sloni ze severních částí svého areálu. Dodejme, že u afrických slonů lze rozlišit dva druhy – slona pralesního a slona savanového, a všechny tři druhy jsou od sebe dobře rozeznatelné, což umožňuje s pomocí dobových vyobrazení slonů zrekonstruovat, jak a které slony lidé v minulosti využívali.

Slon indický byl „domestikován“ na Indickém subkontinentu zhruba před 4500 lety. Časem se vylepšovala technika odchytů, ochočování a výcviku pro různé činnosti. Důvody k ochočení byly především dva – síla a chobot umožňující jemnou manipulaci s předměty. Proto slon leckde stále zůstává kvalitní alternativou traktorů, buldozerů či jeřábů, byť plný výkon dokáže vyvinout jen asi dvě až tři hodiny denně. Sloni po tisíciletí vykonávali těžkou práci ve vlhkých lesích nebo na válečných bojištích, uplatňovali se také při ceremoniích a přestavovali symbol moci či movitosti svého majitele. V posledních asi 50 letech se začali více používat v turistickém ruchu, při vědeckém výzkumu (monitoring větších druhů zvířat) nebo na akcích proti pytlákům. Jejich válečná role už ale zcela skončila – právě ona byla důvodem importů asijských slonů nejen do Evropy, ale i do na slony bohaté Afriky.

Váleční sloni v Evropě

Evropané byli poprvé s válečnými slony konfrontováni při tažení Alexandra Velikého do Persie a Indie, a to způsobem, který byl typický i pro další podobné střety. Váleční sloni byli dokonalým nástrojem pro vyvedení z míry jak vojáků, tak i jejich koní. Jenže po prvotním šoku se u vojevůdců většinou objevila ambice válečné slony získat a zapojit je i do svých vojsk. To platilo pro Alexandrovy generály, vyloženě nadšení do slonů byli třeba Ptolemajovci. U nich našel inspiraci Hannibal, který, jak známo, slony použil proti Římanům v punských válkách. Tato velká vlna entusiasmu západních civilizací pro válečné slony byla převážně spojena s asijskými slony a jejich pořizování proběhlo hlavně první desetiletí po Alexandrově výpravě do Indie.

Sloni v bitvách primárně sloužili ke zneškodnění jízdy, rozbíjení řad pěchoty a případnému bourání opevnění. Role slona je přirovnávána k tanku. Kromě toho na zádech unesli více vojáků. Freska Cornelia Corteho (asi 1570-1600) zobrazuje bitvu u Zamy. Tento vojenský střet z 19. října roku 202 př. n. l. byl poslední a rozhodující bitvou druhé punské války. Snímek SAILKO, CC BY-SA 3.0