Slon indický v Africe

1880: Velmi důležitý krok učiněn byl v roce právě minulém zvláštní péčí krále belgického o zdomácnění slonův indických v Africe. Známo a povědomo bylo již ode dávna, že veliký rozdíl jest mezi oběma druhy slonů, dávno uznány přednosti slona indického zvláště pro lehké krocení jeho a mnohem snazší upotřebení jeho při výpravách zvláště k nošení břemen. Byli to ovšem Angličané, kteří nejdříve prý uchopili se myšlénky podobné a první pokus učinili v tomto smyslu, neboť o jejich prospěch se tu hlavně jednalo – leč zásluha toho náleží výhradně králi belgickému, kteréhož věc ta velice zajímala – i potkala se také s výsledkem kýženým. […]

Loď s tímto podivným nákladem vyjela z břehů Přední Indie, dne 2. července pak dosáhla břehu afrického; dne 3. srpna po cestě obtížné celý měsíc trvavší dosáhla výprava prvních indických slonů v Africe svého cíle Mpvapvy (známé z cestopisu Stanleyova) urazivši vzdálenost 314 kilometrův. Již tato cesta po celé své délce co nejrozmanitější, tu hlubokými lesy pokrytá, tam holá a prázdná, brzy prorážená říčkami, brzy drsnými hornatinami, byla důkazem, že slon indický mnohem vytrvalejší jest, nežli druh africký. […]

Leč mimo to dovídáme se z listu průvodčího jejich Cartera, co přihodilo se jednou na výpravě řečené, že po 42 hodin sloni nemohli býti napojeni a 31 hodin zůstali o hladu, leč při tom takou objevili vytrvalosť, že 27 hodin stále nosili těžká břemena svá bez přetržení neb zastávky, ale mimo to ještě bylo jim stromky z cesty odstraňovati a dráti se hustými křovinami. Leč jedna otázka byla velmi důležitá, na kteréž hlavně závisela možnost užiti slonův indických v Africe – slon totiž africký má velmi nebezpečného malého nepřítele – mouchu u domorodců tse-tse zvanou, jejížto bodnutí i býkům a koním často smrť způsobuje. Ale i v tom ohledu obstáli 4 sloni přivezení úplně s největším uspokojením – a to výsledek ten nejdůležitější. Minuvše krajinu nejspíše bahnitou, kde moucha ta člověku neškodná v největší hojnosti se objevuje, kdež prý sloni v pravém smyslu slova pokryti jimi byli, došli konečně cíle svého ve stavu nejlepším, a tím umožněn zase prostředek pro hospodářství, cestování, dopravování lodí proti proudu etc. velice důležitý, jehož rozsah teprve v budoucnosti řádně oceniti se dá.

J. P. (Vesmír 9, 191, 1880/16)

2020: Popisovaná expedice neskončila zdaleka tak dobře, jak dobová zpráva předpokládala. K jezeru Tanganika nakonec dorazil jen jeden ze čtyř slonů a na zpáteční cestě byla výprava přepadena domorodým kmenem Nyamwezi. Vedoucí výpravy, v článku zmiňovaný Falkner Carter, byl při potyčce zabit. Došlo k tomu shodou okolností v červnu 1880, tedy v době, kdy citovaný Vesmír vyšel.

Výprava se uskutečnila ještě před vznikem Svobodného státu Kongo (1885), osobní državy belgického krále Leopolda II., která byla svobodná asi stejně, jako je dnešní Korejská lidově demokratická republika demokratická. Oblast nebyla ještě příliš prozkoumaná, první Evropané do ní pronikli až koncem padesátých let 19. století.

Pokus o introdukci slonů indických do Afriky nakonec selhal, i když se o ni Belgičané pokoušeli opakovaně. Na přelomu století se přeorientovali na snahu využívat k práci původní slony africké. Toto úsilí skončilo až v padesátých letech 20. století, v období nepokojů a blížící se konžské nezávislosti.

„Moucha člověku neškodná“ se nakonec ukázala jako dosti škodná. Spavá nemoc postihující člověka sice už byla v té době známa, ale nevědělo se nic ani o jejím původci, ani o přenašeči. Původce, parazitického prvoka Trypanosoma gambiense (dnes T. brucei gambiense), identifikoval až v roce 1901 anglický lékař Joseph Everett Dutton. Jen pár měsíců předtím byly trypanozomy poprvé pozorovány v lidské krvi. Mouchu tse-tse jako přenašečku nákazy odhalil skotský lékař David Bruce roku 1903. Trypanozoma způsobující spavou nemoc dobytka byla známa o něco dříve, roku 1894 ji popsal právě Bruce. Od roku 1899 nese na jeho počest jméno T. brucei (dnes T. brucei brucei).