Člověk a vlk ve starší době kamenné

Vlk je těsnější součástí lidského světa od poslední doby ledové. Kdy se odehrála proměna z obávaného predátora na psa, nejlepšího přítele člověka?

Nejstarší pozůstatky vlka (Canis lupus), staré cca 800 tisíc let, pocházejí z Aljašky. Mladší kosterní zbytky fosilních vlků (400 až 350 tisíc let) byly nalezeny ve Francii. Velikost a tvar těla vlků svrchního pleistocénu jsou hodně podobné těm u současných vlků ze severní části Eurasie. Pleistocenní vlci ale měli širší tlamu, díky němuž mohli zabít s větší silou tak mohutnou kořist, jakou byl bizon a kůň. Vlci se živili dokonce i mamuty, ale to požírali mršiny nebo zbytky těl, které třeba ulovili právě prehistoričtí lovci.

Pravěcí lidé a divocí vlci

Během pleistocénu žili lidé ještě jako lovci a sběrači, zemědělství neznali. Svrchní paleolit (přibližně před 47 000–11 700 lety) je spojován s anatomicky moderním člověkem. Počátky svrchního paleolitu jsou charakterizovány mimo jiné opakovaným a systematickým výskytem umění, které zobrazuje téměř výhradně nebezpečná nebo velká zvířata. Navíc se na lokalitách svrchního paleolitu objevují – na rozdíl od neandertálských sídlišť – četné výrobky ze zvířecích materiálů, jako jsou ozdoby, nástroje a umělecké předměty z kostí, paroží nebo mamutoviny. Umění a ozdoby svrchního paleolitu odrážejí animistický pohled na svět (obr. 1).

Na neandertálských sídlištích se pozůstatky pleistocenních vlků nalézají jen zřídka. Naopak na lokalitách moderních lidí svrchního pleistocénu se objevují často. Ulovit dospělé šelmy není snadné a etnografie severských národů ukazuje, že po lovu na medvěda nebo vlka se odehrávaly obřady, vyjadřující respekt ke kostem zabitého zvířete. Lidé se patrně domnívali, že zvíře se může znovu narodit. Obřady měly zajistit, aby se jeho duše lovci nemstila a aby se zajistil dostatek kořisti v budoucnu. Zabití zvířete bylo aktem zničení, ale současně i rituálem obnovy.