Lov v Tibetu před 5000 lety

V současnosti máme poměrně přesnou představu o proměnách fauny a flóry v pleistocénu. Díky historickým dokladům také tušíme, že některé známější druhy (třeba lev, nosorožci, žirafy ap.) byly výrazně rozšířenější. Také víme, jak dramaticky se některé oblasti během nemnoha tisíciletí proměnily, vzpomeňme třeba zelenou Saharu (Vesmír 88, 166, 2009/3). A díky novým metodám přibývají další zajímavé případy. Jedním z nich je podle nedávného vyhodnocení archaické DNA i severovýchod Tibetské plošiny. Na řadě míst, včetně významné lokality Shannashuzha (2323 m n. m.), se před několika tisíci lety kvůli vyšší vlhkosti a teplotě vyskytoval nosorožec sumaterský i mohutný tur gaur. Areál obou zasahoval až zhruba k 34.–35. stupni severní šířky. Společně s divokým buvolem se jim tu dařilo především před 8–6 tisíci lety (B. P.) a tvořili hlavní část úlovku tamních komunit.

Lidé v době, kdy tyto divoké kopytníky lovili, sice už měli psy a prasata a pěstovali proso, ale dostatek zvěře v hornatých zalesněných končinách jim umožňoval v tomto způsobu života pokračovat do doby přibližně před 5000 lety, kdy podnebí přestalo být teplé a vlhké. O 1000 let později stála ekonomika místních komunit na chovu domácího skotu a za dalších 500 let se přidal i jak. Teprve pak se tu lidé stali naplno zemědělci, zatímco v okolních rovinatějších oblastech už hospodařili několik tisíc let. Zájemce o domestikovaná zvířata asi potěší, že tato studie potvrdila předpoklad, že gajal (neboli mithan) je domestikovaný gaur.

Gaur (Bos gaurus) je nejmohutnější z žijících turů. Samci mohou mít v kohoutku i přes 2 metry.Snímek Saketh Upadhya