Délka života

Téměř všechna média si povšimla článku v časopise Nature,¹⁾ který na základě analýzy demografických dat konstatoval, že délka života člověka má pevně danou mez přírodními omezeními. Délka života křečka je kolem 1000 dnů, psa zhruba 3000 až 6000 dnů. V rozvinutých zemích se člověk v průměru dožívá zhruba 29 500 dní. Prokazatelně nejdéle žijící ženou byla Francouzka Louisa Calmentová, která žila 44 726 dní (122 let a 164 dnů). Prokazatelně nejdéle žijícím mužem byl Japonec Jiroemon Kimura, který žil 42 424 dní (116 let a 54 dnů).

Tepové frekvence savců leží v širokém intervalu, od téměř 20 tepů za minutu u velkých savců, jako je slon nebo velryba, až po 600 tepů za minutu u malých hlodavců, jako je například myš nebo křeček. Grafy 1, 2 svědčí o překvapivé souvislosti mezi tepovou frekvencí a délkou života. Vypadá to tak, jako kdyby k dispozici byla přibližně miliarda srdečních tepů. A ti živočichové, jejichž srdce bije rychleji, zemřou dříve. Člověk – alespoň ten, který má to štěstí, že žije v tzv. rozvinutých zemích – mezi ostatní savce nezapadá. Má k dispozici ne jednu miliardu tepů, ale rovnou tři. Navíc inverzní korelace mezi tepovou frekvencí a délkou života neplatí jen pro druh, ale i pro jedince. Liší se naše fyziologie od ostatních savců, a proto naše srdce může tepat déle? Osmdesátiletá očekávaná délka života pro člověka platí pouze pro rozvinuté země a pro několik posledních desetiletí. Posledních 150 let stále roste. Na tom se podílí lepší výživa, lepší hygiena, změny životního stylu a bezesporu lepší zdravotní péče. To vše má kořeny v poznání: v akumulaci empirických vědomostí, v bouřlivém rozvoji věd a technologií. Bez nich by bod patřící člověku na obou grafech ležel jinde.²⁾

Jedna z teorií, která se snaží osvětlit, proč menší savci potřebují vyšší tepovou frekvenci, je metabolická teorie. Malí savci mají větší poměr povrchu těla k hmotnosti. O metabolické teorii psal ve Vesmíru David Storch, na jehož články čtenáře odkazuji.³⁾

V dalším se omezme na člověka. Epidemiologické studie naznačují, že vyšší tepová frekvence (a tedy kratší délka života) souvisí s rozvojem vysokého krevního tlaku, aterosklerózou a dalšími chorobami. Tepová frekvence je jedním z indikátorů kardiovaskulárního zdraví.

V Evropě se kardiovaskulární nemoci podílejí na 51 procentech všech úmrtí, zatímco infekční a parazitární onemocnění přispívají pouhými 3 procenty. Může tedy snížení tepové frekvence prodloužit délku života? Neodvažuji se pustit do složité problematiky snížení tepové frekvence medicínskými prostředky⁴⁾ a zmíním se pouze krátce o dvou tradičních metodách: o kalorické restrikci (hladovění, snížení příjmu energie) a o vlivu tělesného cvičení. O tom, že hladovění vede k prodloužení života u hlodavců, vědí vědci již 80 let. Půst byl součástí mnoha kultur. O molekulárních mechanismech souvisejících s kalorickou restrikcí píše Jan Černý v článku o letošní Nobelově ceně za fyziologii a medicínu na s. 696.

O tom, že rozumné vytrvalostní tělesné cvičení prospívá, snesli epidemiologové nesčetně dokladů. Cvičení samotné okamžitou tepovou frekvenci zvyšuje, avšak klidovou tepovou frekvenci snižuje a rovněž tak snižuje i celkový počet tepů za 24 hodin. Vede k řadě dalších fyziologických změn (například ke snížení hladiny cholesterolu, krevního tlaku, …). V porovnání s medicínskými prostředky jsou kalorická restrikce a tělesné cvičení podstatně méně nákladné.

Vraťme se k rozdílu mezi očekávanou délkou života a očekávanou délkou života ve zdraví. Je výzvou (a také důvodem pro podporu) medicínskému i základnímu výzkumu učinit tento rozdíl co nejmenší.