O (ne)smrtelnosti nejmenších

Sigmund Freud v jedné ze svých statí napsal, že každý z nás dluží přírodě svou smrt a musí být připraven svůj dluh splatit. Zajímavé je, že už půl třetího tisíciletí před Freudem v podstatě totéž vyjádřil Anaximandros z Milétu, první antický myslitel, od nějž se nám dochovala přímá citace. Ještě zajímavější je, že některé organismy jako by nevěděly, co se sluší a patří.

Začněme ale popořádku. Už od dob starých orfiků je tělo, sóma, vnímáno jako smrtelná schránka nesmrtelné duše. Někteří, například Epikúros a jeho následovníci, trvali na tom, že smrtí těla končí i existence duše. Všichni se ale svorně shodli na tom, že bez ohledu na duši je tělesná schránka organismu odsouzena k zániku již při svém zrodu. Pomyslné „howgh!“ nad touto problematikou z pozice přírodních věd pronese Richard Dawkins, když těla označí za gigantické nemotorné roboty, plnící funkci pouhých dočasných nástrojů na přežití.