Syndrom Makropulos 2016

Co všechno s sebou přinese výrazné prodloužení lidského věku? Má vůbec smysl o ně usilovat?

Bible byla k prvním lidem ohledně věku štědrá: „Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let…,“ přičemž první člověk i po věku sto třiceti let plodil syny a dcery.

Nejinak tomu bylo v jeho rodové linii následujících devět generací: Šét žil 912 let, Enóš 905, Kénan 910, Mahalalel pak 895, Jered 962 let, Henoch pouze 365, Metúšelach (Metuzalém) rekordních 969, Lámech 777 a Noe roků 950, přičemž ještě v druhé půltisícovce života počal tři syny.

Adam na obraze Tiziana Pád muže, rok 1550. Tizian maloval dlouhověkého Adama, sám se dožil úctyhodného věku 95 let.volné dílo

Pak ale Bůh ztratil s člověkem trpělivost a určil: „Ať je jeho dnů sto dvacet let.“

Skutečnost ale – vinou chudoby, nemocí, zranění všeho druhu – byla ještě střízlivější.

Naši prapravěcí předkové se dožívali v průměru patnácti let, antický Říman zhruba osmadvaceti. Ještě na počátku 19. století umírali Evropané průměrně v pětatřiceti, sto roků nato v pětačtyřiceti. Dnes dosahují obyvatelé vyspělého světa průměrného věku něco přes osmdesát let.

V každé době se však našli dlouhověcí jedinci, kteří dokazovali, že průměrný věk a maximální možný věk jsou dvě různé věci.

Kupříkladu v Británii (kolébce demografie) vstoupil do análů sedlák jménem Thomas Parr. Tento chlapík se podle církevních záznamů poprvé oženil v devadesáti letech, ve stu musel podstoupit veřejné pokání pro nestřídmost, ve 120 letech vstoupil do druhého manželství, jako 130letý se ještě oháněl cepem, ve věku 140 se začal opíjet. V roce 1635 ho, stopadesátiletého, král Karel I. Stuart povolal ke svému dvoru.

Tam ho hostil tak dlouho, až „starý Parr“, jak se mu říkalo, ve 152 letech zemřel. Pitvu provedl objevitel krevního oběhu William Harvey, který shledal Parrovy orgány v naprostém pořádku, „zdravé, jako v den, kdy se narodil“. Harvey připisoval Parrovu smrt přejedení a nečistému ovzduší Londýna.

Thomas Parr na obraze neznámého malíře. Zemřel údajně ve 152 letech.volné dílo

Ze známých osobností novověku se dožili výrazně nadobyčejného stáří třeba malíř Tizian (1476-1576), který ještě v 95 letech namaloval úžasné obrazy Korunování trním a Angelika a Medor, chemik Michael-Eugene Chevreul (1786-1889), neurolog Max Nonne (1861-1959), literát Josef Štefan Kubín (1864-1965), violoncellista Pablo Casals (1876-1973), lékař Josef Švejcar (1897-1997), malíř Jan Bauch (1898-1995), biochemik Erwin Chargaff (1905-2002) nebo třeba fyzik a mírový nobelista Joseph Rotbat (1908-2005).

Všichni tito novodobí metuzalémové se vyznačovali celoživotní čilostí a aktivitou.

Dnes se v ekonomicky vyspělých zemích dožívá stovky v průměru sedm lidí z tisíce. Prokazatelně nejstarší člověk na Zemi (francouzská žena) se dožil 122 let, což se zhruba shoduje jak s biblí, tak s nejstřízlivějšími vědeckými odhady přirozeného lidského věkového maxima.

Evoluce, nebo revoluce?

Přibližně vzato (údaje se různí), genetika se na době dožití průměrného moderního člověka podílí asi z jedné čtvrtiny až třetiny, zbytek je věcí životního stylu, kvality prostředí, zdravotnictví, přičemž k velmi vysokému věku se musí sejít všechno. Významný endokrinolog a popularizátor medicíny Vratislav Schreiber (zemřel loni v jednadevadesáti) základní požadavky, jak si vlastním přičiněním natáhnout život, shrnul do trojice: dieta, fyzická i duševní aktivita, preventivní prohlídky.

Obecně vzato vedou k dlouhověkosti dvě základní cesty:

Běžně dostupnými kroky kontinuálně brzdit přirozený proces chátrání organismu a posouvat se tak teoretickému maximu. Kupříkladu král Šalomoun si před třemi tisíciletími prodlužoval věk teplem panen. Naši předkové zase radili jíst do polosyta. Laureát Nobelovy ceny za medicínu Ilja Mečnikov před sto lety doporučoval kefír a jogurt (zemřel v jednasedmdesáti letech).

Moderním, byť v tomto punktu poněkud excentrickým představitelem budiž dvojnásobný nobelista chemik Linus Pauling; ten vedle zdravého životního stylu věřil na obří dávky (až několik gramů denně) vitaminu C coby antioxidantu. Zemřel ve třiadevadesáti.

Zatímco tuto první, konzervativní cestu vystihuje slogan „které z běžně dostupných věcí dělat a kterých se vystříhat“, cestu druhou, invazivní, skokovou, lze charakterizovat heslem „co speciálního podstoupit“.

Kupříkladu zakladatel endokrinologie Charles Brown-Séguard si před 130 lety píchal extrakt z morčecích varlat (dožil se 77 let), o čtyřicet let později chirurg Sergej Voronov implantoval mužům opičí varlata, ženám opičí vaječníky…

Na Voronovovu ideu nahrazování opotřebených dílů dnes navazují transplantologie, tkáňové inženýrství a nepřímo i technické obory protetika a lékařská bionika (kyborgizace, transhumanizace), to vše až po teoretický extrém – přehrání obsahu mozku do paměťového média, případně do nově naklonovaného těla.

Na portrétu neznámého autora zobrazen Ilja Iljič Mečnikov. Vědec doporučoval jogurt a kefír jako cestu k dlouhému věku, zemřel v 71 letech.volné dílo

Asi největší invazivní potenciál dnes však leží na poli genetiky. Cestu naznačuje veleznámý příklad Winstona Churchilla – tento sportu a zdravé výživy se štítící kulaťoučký konzument kvant doutníků, vína a whisky se dožil devadesátky (až do osmdesáti předsedal britské vládě). Kde se vzala ta odolnost? Čeho se někdo snaží dosáhnout úsilím (viz třeba Schreiberovo trivium výše), jemu nadělil šťastně poskládaný genom.

A tak jedním z úkolů pro genetiky je hledat, zkoumat, popřípadě jednou i náležitě modifikovat relevantní geny – pro nastavování telomer, pro likvidaci volných radikálů, pro imunitu, ale i pro celotělové katany dlouhého žití (obezitu s metabolickým syndromem, demenci, deprese atd.).

Invazivní variantě (ať už občasnému jednorázovému – omlazení, nebo zpomalení celého procesu stárnutí) asi patří budoucnost, navzdory její obtížnosti. A to nejméně ze tří důvodů: Především nás příroda nevybavila pro konzervativní cestu dostatkem sebekázně, abychom všechny ty zdravé, avšak ne vždy libé procedury ustavičně podstupovali (kdo by kupříkladu chtěl uprostřed dostatku celý život mírně hladovět?).

Za druhé: Vinou celkově stále znečištěnějšího prostředí budeme dýchat, pít, jíst, poslouchat, spatřovat, zažívat stále více cizorodých látek, hluků, tvarů, procesů, jimž se nevyhneme, ani kdybychom nakrásně chtěli, a ty nás budou poškozovat.

Z těchto dvou důvodů se teoretickému maximálnímu věku ani s vyspělou medicínou nikdy hromadně nepřiblížíme, jen poněkud prodloužíme fázi neduhů a nemocí vysokého věku. (Ano, toužíme po elixíru mládí, ale výsledky zatím odpovídají spíš elixíru stáří.)

Všechny potenciální invazivní zásahy do procesu stárnutí ale představují takřka nevyčerpatelný zlatý důl a výhodnou investici pro podnikatele se zdravím a stárnutím. Pokud se jim podaří nabídnout „technologii“ dostatečně dostupnou, tak nás po pra-, staro-, středo- a novověku čeká éra dlouhověku.

Jsme na ni připraveni? Můžeme na ni vůbec být připraveni? Jakkoli se dlouhověkost prezentuje téměř výhradně jako biologický a medicinální, nanejvýš ještě demografický či ekonomický problém, její hlavní svízele spočívají úplně jinde… V oblasti individuálního prožívání a usuzování. V lidské mysli.

Kdo omladí duši?

Elině Makropulos alias Emilii Marty bylo v roce 1922, kdy (dvaatřicetiletý) Karel Čapek drama Věc Makropulos napsal, tři sta třicet sedm let. Za celou tu dobu si v podstatě vystačila s tím, co se naučila za Rudolfa II. Vývoj šel tak zvolna, že ho stačila vstřebat. Ale dnes?

„V prvých milionech let lidské historie se měnil život prostřednictvím vědy pomalu, tak zvolna, že to žijící generace vůbec nepozorovaly. Nebylo proto zapotřebí, aby se člověk změnám přizpůsoboval psychologicky. V naší době je však rozsah všech změn tak veliký, že se člověk musí přizpůsobovat ne z roku na rok, ale bezmála den ze dne. A takový požadavek nesmírně zatěžuje lidskou psychiku. Tento tlak je vražedný a my prostě musíme hledat prostředky, jak ho uvolnit.“ Napsal skvělý esejista Josef Jedlička v roce 1987. A to vůbec neměl ponětí o počítačích, mobilech, internetu, sociálních sítích.

Rýsuje se půvabný existenciální paradox: V současnosti naše těla stárnou pomaleji než dřív (čímž se pyšníme), naproti tomu naše duše – vzhledem k horečnému tempu okolního vývoje – stárnou relativně rychleji (což nechceme vidět).

Věc Makropulos. Obálka textu divadelní hry o „nesmrtelné ženě“, kterou napsal Karel Čapek a která se poprvé hrála roku 1922.volné dílo

Tedy nikoli tělo, ale psychika se stává brzdou dalšího pokroku. To darwinisticky zvýhodňuje populace s častější generační obměnou. Pro vývoj sám o sobě (bez humanistických a etických konotací) by tedy bylo lepší, kdyby člověk umíral dříve a častěji se rodil; novorozenec coby „bílá kniha“ bude v novém světě vyrůstat i se svojí mladickou bystrostí, dychtivostí, přizpůsobivostí, zatímco pamětník, opatrný, konzervativní, unavený, s sebou povleče tlustou knihu předchozího života počmáranou vzpomínkami, zkušenostmi, návyky, hříchy.

Kdo ji proškrtá, kdo v jeho třináctých komorách uklidí „smetí“? A je vůbec něco odpad, vždyť i zdánlivě nevýznamné obsahy vědomí i nevědomí spoluvytvářejí hodnotu lidské individuality?

O negativních symptomech, které vyšší stáří v různé míře přináší, psychiatr Max Kašparů pojednal neúprosně: „Na jedné straně touží většina z nás po dlouhověkosti, ale přitom odmítáme její zákonité projevy, jimiž jsou ztráta paměti, zpomalené, zabíhavé nebo ulpívavé myšlení, bezradnost, neschopnost koncentrace a logického uvažování.“ Stačí si srovnat, jak snadno zvládne cizí jazyk či neznámou hru dítě a jak dospělec.

Součástí úspěšné dlouhověkosti v naší době přitom bude i nutnost několikrát za život se spoustu věcí kompletně přeučit, nově naučit, přestěhovat se, změnit práci, prostředí, okruh známých…

Pravda, i věkovití lidé se leccos naučí, ale přitom mají většinou v nitru stále zadřené mravy, ceny, standardy z dob dřívějších, kdy život vypadal úplně jinak. Proto jen stěží mohou vnitřně přijmout záplavu všech těch (technických i společenských) novot, z nichž některé jsou přímým protikladem předchozích (například spořit – zadlužovat se nebo opravit – koupit nové). A tak se jim chtě nechtě bude stýskat po minulosti, současnost jim bude cizí, budoucnost je bude odpuzovat.

Můj velmi starý přítel, vědec, duševně zcela fit, se mi svěřil: „Moji vnuci a pravnuci sice navenek vypadají jako já před osmdesáti lety, ale uvnitř jsou jiný živočišný druh. Nerozumím jim, nestačím jim v mnohém, co je pro ně důležité, a v mnohém z toho, čemu u nich rozumím, s nimi nesouhlasím. Svět kolem, ve kterém žiju skoro sto let, je jejich svět, ne můj. Jsem Marťan ve vlastní zemi.“

Je jedno, jestli se mýlí, nebo ne, on to tak cítí. Přitom jde o nadprůměrný, stále pružný intelekt. Má tedy cenu (třebas dlouhý) život ve zcela cizím světě? Kdo v něm stojí o (jakkoli cenná) moudra (byť mladistvě vypadajících) starců?

Zkouším uhodnout, co se asi třistaleté Emilii Marty zdávalo ráno před probuzením. Stěží snila o budoucnosti, ta už jí nic nového nabídnout neuměla. Podle mě toužila po minulosti, po svých dívčích časech. Kdy byla mladá nejen tělem, ale i duchem.

V závěru hry říká zhruba toto: „Do sta, do sta třiceti let to člověk vydrží. Ale nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic.“ Konec své nesmrtelnosti vítá úlevným smíchem.

Dlouhověk jako časovaná bomba

Geny odpovědné za rychlost či délku stárnutí jsou u některých organismů již známy. Zásahy do nich prodloužily pokusným zvířatům život i víc než dvakrát. Pro člověka se nepřekonatelnou bariérou asi jednou stane maximální životnost oněch subtilních struktur v mozku, kde se kaskády elektrických výbojů a chemických reakcí mění v myšlenky a naopak; míst, kde sídlí osobnostní Já, čili „duše“.

Maximum jejich životnosti však někteří odborníci odhadují až ke čtyřem stům let.

Vidina takové dlouhověkosti vnucuje mysli myšlenky vpravdě nadosobní, filosofické a morální, chcete-li duchovní. A taky hodně intimní a individuální. Takže alespoň něco málo do začátku vlastních úvah čtenářových.

Pocit smrtelnosti de facto vymizí, na všechno bude dostatek času. Spolu se sloganem „musím to stihnout, než umřu“ vezme za své i jedna významná pohnutka k lidské aktivitě.

Vnitřní svět člověka, ta u každého jedinečná entita, se kterou se musíme vyrovnávat sami, poněvadž není sdělitelná, se odžitými léty stává tím osobitější, vyhraněnější, což prohloubí pocit vnitřního osamění.

Zatímco teoreticky nesmrtelnost implikuje dokonalost, co by přinesla v reálu? Antropocentričtí optimisté tvrdí, že prodloužením věku člověk dojde ve svém vnitřním vývoji (Jung ho charakterizoval slovem individuace) dál, prostě proto, že na svůj růst má víc času. Ale co když každý člověk má svoji přirozenou, předem danou, konečnou hranici „moudrosti“, jejímž vrcholem je smrt? Potom by se gradient jeho zrání, několikanásobně roztaženého v čase, blížil nule, stagnaci. Nebo by dokonce prošel maximem a zbytek života už jen klesal…

I iluze svobodné vůle dostane v nesmrtelnosti na frak. Pokud opakovaně zažívám, jak lidé, jakkoli díky vědě stále chytřejší, dělají navzdory stoupajícím znalostem stále tytéž osudové chyby, kde mám potom v jejich chování spatřovat nějakou zásadní svobodu?

Bude-li k dispozici prodloužení věku, vyvstane otázka: Proč bych měl chtít žít věčně? Co mi život v tomhle světě ještě může nabídnout kromě naplnění slepého pudu sebezáchovy? Je-li smyslem života co nejužitečnější vyplnění přidělených dní, co bude smyslem života pro nesmrtelníka – nestane se jím po čase pouhá kratochvíle, posléze přežívání, nakonec očekávání konce?

A co když někoho nekonečný život přestane bavit? Nesmrtelnost tedy automaticky musí přinést dostupnost eutanazie, a to nejen pro nevyléčitelně nemocné a nenapravitelně trpící, ale i pro ty, které život prostě omrzí. Nebo se v rámci turistiky budou jezdit páchat hrdelní zločiny do zemí s trestem smrti jen proto, aby se pachatel dočkal popravy? Bude vražda nesmrtelníka souzena přísněji?

Margaret Neve, první doložený případ „superstoleté“ ženy, dožila se 110 let.volné dílo

Bude všeobecné právo na život zahrnovat i právo na dlouhověkost? Na dlouhověkost pouze osobní, nebo i dědičnou? Nasadíme si do společnosti posedlé omíláním frází o všelikých lidských rovnostech trojského koně nerovného stárnutí? Budou práva a svobody znesmrtelněných (či jinak fortifikovaných, „dražších“) jedinců stejná jako obyčejných lidí?

Kdo bude smět imortalizaci podstoupit, jen lidé zdraví a s čistým trestním rejstříkem, nebo úplně všichni? Historie nás učí, že pokud se něco umí a je o to dostatečný zájem, jdou zákony i etika stranou a dělá se to. Vznikne černý trh s neumíráním?

Znesmrtelnění stěží půjde na zdravotní pojišťovnu. Kdo na ně bude mít? Jakou cenu budou lidé ochotni zaplatit za oddálení své smrti kdesi v nejisté budoucnosti? A jakou po čase, až je život omrzí či zklame, za eutanazii? Vznikne i černý trh s „dobrou smrtí“?

Tím se dostáváme od problémů jednotlivců k celé jejich společnosti. Žádná společnost se neobejde bez mladých lidí, potřebuje alespoň prostou reprodukci. Jinak – stejně jako jednotlivé organismy a celé biologické druhy – i civilizace zestárnou a zahynou. Čím starší, vyžilejší, „degenerovanější“ civilizace, tím neživotaschopnější je bez podpory zvenčí.

Už dnes není těžké najít na Zemi státy, které by se zhroutily bez vnějšího přílivu levné lidské síly ochotné dělat i práce, kterých se původní obyvatelé štítí coby podřadných, navíc za nižší mzdu. Dřív to byli otroci, potom poddaní, dnes jsou to gastarbeiteři. Dlouhověkost i takových lidí by ovšem byla pro hostitelské státy hospodářsky nežádoucí. Ale pokud v nich budou nesmrtelní jen někteří, společnost bude nestabilní. Pokud budou dlouhověcí všichni, vývoj společnosti se zpomalí, možná až zastaví. Pokud budou existovat státy „nesmrtelné“ a státy obyčejné, povedou se války, zjevné či skryté, ohraničené či difúzní.

Civilizace závislá na neustálém šroubování spotřeby tedy vyžaduje ustálené střídání generací (v některých ohledech dokonce čím častější, tím lepší). Zatímco postupné, konzervativní prodloužení života přidá pouze další zdroj napětí k již stávajícím, skokové „postaršení“ civilizace ji pravděpodobně zničí. Jaká ironie – zvýšení věku lidí zkrátí věk jejich kultury! Proto by místo usilování o delší život možná stálo za snahu kultivovat náš stávající svět tak, aby v něm život až do vysokého věku za případné prodlužování stál.