Pocit, že se opakují hloupé chyby stále dokolečka...

Znáte to – útrpná procházka po suburbii města, snaha dostat se do volné krajiny dlouho nevychází, sériové řadovky se dál a dál kroutí nesmyslnými směry, k tomu je třeba nesnesitelné vedro a do první osvěžovny je to jenom pět minut – ale autem. K tomu například dorazí prudká letní bouřka a stroj na zachycování a prudký odtok vody najednou vychrlí tisíce kubických metrů vody do nejbližší rokle, kde – pokud se vám již podaří dostat se ze sevření nudné suburbie – přicházejí bleskové povodně hodné srovnání s příchodem monzunu do Pacifiku.

Pokud se vám toto všechno podaří přežít, v nejbližší hospodě se zotavujete z prožitého utrpení a přemítáte, jak je to možné. Jak to, že znovu a dokolečka vznikají celé čtvrtě bez jakékoliv návaznosti na krajinný kontext, základní sociální a antropologické poznatky. A také jak je možné, že jsou na takových místech lidé pořád ochotni žít?

Za nerespektování místních specifik by přitom developeři neměli dostat „přes ústa“ jen od mnohdy ošálených nových obyvatel, ale i od starousedlíků. Poškozený horizont, nestabilní mikroklima, neprůchozí krajina, oblaka exhalací a časté prudké povodně zaplavující i starou zástavbu – to všechno je účet za nepříliš chytré zastavování krajiny bez rozmyslu a hlubší znalosti kontextu. Tyto chyby se již několik desetiletí opakují; doplácejí na to kromě krajiny také nejcitlivější skupiny obyvatel (děti a senioři), pro které se podobná místa stávají regulérní sociální i fyzickou pastí.

Trvale udržitelné řešení / mezioborovost jako základ „urban planning“

Cílem plánování rozvoje měst by mělo být mimo jiné vytvořit místo, které je environmentálně udržitelné a životaschopné, tj. kde se lidé cítí dobře a kde rádi tráví čas. Toho nelze docílit hledáním pouze technicistních odpovědí na konkrétní zadání. Naopak, k rozvoji měst a urbánnímu plánování je třeba přistupovat jako ke komplexnímu problému, který vyžaduje dlouhodobou vizi, využívání adekvátních plánovacích, technických i metodologických nástrojů (např. GIS), a jehož řešení by mělo být ze své podstaty mezioborové.

Moderní urbanismus, tak jak ho dnes známe (nemluvíme zde o jeho starších podobách daleké historie – Egypt, Mezopotámie apod.), je charakterizován mezioborovostí, nebo k němu minimálně má značnou predispozici. Přesto nejsou obory, které se urbánnímu prostoru věnují (historie, sociologie, antropologie, ekonomie, krajinná ekologie, ekologická psychologie, politologie apod.), příliš často propojeny a zahrnuty do urbanistického procesu. Často za to může přetrvávající mezera mezi vědeckým, profesionálním (aplikovaným), ale také uměleckým porozuměním jednotlivých oborů – oborová ješitnost a strnulost, která často ztěžuje až znemožňuje vzájemnou spolupráci.

Problémy a proč to nemusí fungovat

Tradiční překážkou je například vzájemná nedůvěra dvou skupin oborů, tradičně vnímaných jako „humanitní“ a „přírodovědné“ (typicky například biologie a kulturní antropologie). Poznatky zástupců humanitních oborů (sociologie, antropologie, politologie atd.) bývají často zlehčovány, jejich závěry bývají viděny jako zjednodušené a zdánlivě příliš triviální. Bývají také často vnímány jako překážky a omezení ve srovnání s jednoznačnými, exaktními výsledky.

Výsledkem bývá snaha humanitních oborů napodobovat „hard science“, čímž jsou tlačeny do pozitivistických metod a popírají svou největší devízu – kvalitativní analýzu „objektivně“ nezachytitelných a často lokálních jevů. Naopak přírodovědným oborům bývá vytýkán již zmíněný technicistní rozměr řešení, který nemusí ladit se socio-kulturním kontextem, do kterého je toto řešení dosazováno.

„Problém“ města (nebo obecněji lidského sídla) a jeho rozvoje přitom mnoho zdánlivě nesouvisejících oborů přímo fyzicky spojuje – město je jak biologickým (a oproti tradičnímu přístupu často velmi bohatým) prostorem, tak skladištěm různých lidských konceptů, artefaktů – „umělé“ s „přirozeným“, nebo tradičněji „příroda“ a „kultura“ v něm splývá v nerozlišitelný celek.

Středověké město Bad Staffelstein jako ukázka „přirozeně“ mezioborového prostoru – městská památková zóna, oblíbená lázeňská promenáda a zároveň hodnotný biotop s tekoucí vodou.
Snímek Jan Albert Šturma

Jinou obvyklou překážkou tvorby mezioborových urbanistických projektů je snaha o maximální snížení nákladů. Urbanistické projekty či studie pak často bývají „oholené na kost“ a pro širší mezioborový tým, který by se na řešení podílel, nezbývají finance. Přitom je již dlouhou dobu známo, že ploché plánování, které opomíjí širší kontext, vede posléze ke značným problémům. Typicky špatnými příklady jsou na našem území jak některé exemplárně chybné ukázky socialistického urbanismu (sídliště „ v lese“ – Rovná, Rotava, Adamov), tak porevoluční obří území urbánní kaše (např. Velké Přílepy u Prahy, Jesenice), kdy došlo díky masivní a nekvalitní zástavbě až ke kolapsu i krachu celých obcí.

Okraj sídliště v Rotavě. Město postavené na zelené louce po vzoru stalinských městeček na Sibiři nerespektuje historický kontext lokality; exponované domy silně trpí klimatickou expozicí, izolovaností, strojovostí zástavby.Snímek Jan Albert Šturma

Jádro pudla – jak propojit obtížně propojitelné?

Mezioborový design rozvoje měst, projekt (TL01000025) Institutu evaluací a sociálních analýz, finančně podpořený Technologickou agenturou České republiky (TA ČR) vychází z přesvědčení, že už podobným nonsensům nechceme dál pasivně přihlížet. Zkušenosti ze zahraničí a z velkého množství obcí i měst dávají vzniknout metodě, která by v důsledku mohla přispět jak k posílení kritického myšlení při designování nové zástavby (pro „developery“, projektanty, architekty), tak k nastavování pravidel územního rozvoje (pro obce).

Pokusů, jak propojit zdánlivě nepropojitelné obory a získat tak informace jaksi navíc, nad rámec běžné hloubky poznání (známý a popsaný princip emergence), je celá řada.

Náš přístup vychází z principu lokální příslušnosti fenoménů (a ten vychází z potřeby vytvářet řešení nebo rámce šité na míru konkrétním místům). Sociální, urbánní i krajinné jevy se dějí někde, na různých škálách a překrývají se; místo překryvu je pak zároveň místo, které lze nahlížet „přirozeně“ mezioborově. V praxi se jedná o různě strukturované mapové vrstvy spojené s databází pečlivě vybraných proměnných, které mají v rámci jednotlivých oborů největší výpovědní hodnotu (v případě sociologie např. demografická struktura, dostupnost služeb apod., v případě krajinné ekologie úroveň ekologických služeb „poskytovaných“ krajinou). Na analýzu stavu navazuje různě věrohodná predikce (věrohodnost samozřejmě záleží na kvalitě dostupných dat).

CML - centrální mozek lidstva

Výsledným evolučním článkem našeho projektu nebude obří hromada dat nebo složitá a obtížně pochopitelná metodika. Vyvíjíme webové rozhraní, založené na strojové analýze dat a strojovém učení. Proces spojování dat jednotlivých oborů bude z větší části automatizován; v přehledné a ucelené formě poskytne rámec lokálně platných pravidel, dle kterých by se územní plánování nebo nový suburbánní design měl řídit. Vše na základě mezioborové spolupráce. Situace, kdy člověk beznadějně bloudí nesmyslně strukturovanou nudnou zástavbou nebo kdy bleskové povodně ničí vesnice přiléhající k novým suburbiím, by se pak nemusela opakovat.

Jak k tomu všemu přispěje umělá neuronová síť?  Jak docílíme toho, aby nevzniklo další „Jáchyme, hoď ho do stroje“ produkující bizarní a/nebo neuchopitelná či příliš obecná doporučení?

V první, již probíhající učící fázi se algoritmus učí na příkladech špatné i dobré praxe. Bohužel, na našem území je výrazně častější ten první příklad – urbánních celků, které se potýkají často s výraznými environmentálními i urbanistickými problémy, je mnoho. Abychom vybředli z české deprese, jsou do učící fáze zahrnuty i příklady dobré praxe ze zahraničí, často velmi blízkého (Rakousko, Německo). V druhé fázi je algoritmus „vypuštěn“ do světa volně dostupných internetových zdrojů včetně satelitních dat programu Sentinel II, aby byl vzápětí opět „vypuštěn“, tentokrát již do praktického, přízemního terénu pilotních města vesnic. Pilotní města přitom budou probádána i „analogově“ živým mezioborový týmem –ověříme tak, jestli je náš „CML“ připraven na ostrý provoz.

Nejsou takové zásahy do „přirozeného“ vývoje obcí příliš umělé? A jak to funguje jinde?

Neplánujeme ale vlastně umělé zásahy do organismů měst a vesnic? Jak to, že to jinde funguje samo, bez umělých inteligencí a mezioborových výzkumů a syntéz?

„Chytře“ fungující, trvale udržitelná města a vesnice lze na našem území spočítat téměř na prstech jedné ruky; blízké zahraničí je na tom však o dost lépe. Multidisciplinární přístup k rozvoji suburbií a měst je již několik desetiletí doménou spíše západoevropských zemí. V případě menších obcí s kontinuálním, staletým vývojem probíhá často „automaticky“; zkušenosti s krajinou jsou často předávány mezi generacemi. Tím nechceme naznačovat, že by obdobná sídla například v Rakousku nebo Německu netrpěla chronickými problémy venkova nebo malých, relativně izolovaných lokalit. Oproti obcím v ČR ale mají často robustnější vazby a mechanismy, které je chrání před demografickými nebo environmentálními výkyvy (například vyšší krajinnou heterogenitu, lépe strukturovanou novou zástavbu, štědřejší a „chytřejší“ sociální služby).

Časté povodně v německém Ebermannstadtu vedly ke spolupráci vodohospodářů, vedení města, architektů a několika spolků ochránců přírody. Na okraji města vznikl rozsáhlý park s meandrující řekou a ovocnými sady, který je mezi místními obyvateli velice oblíbený a navazuje přímo na historickou zástavbu. Zajímavá ukázka přirozeně mezioborového projektu, který díky historické kontinuitě hospodaření v krajině a obecně vyšší obecné vzdělanosti vznikl téměř úplně „odspodu“.Snímek Jan Albert Šturma

V ČR byl tento systém s dlouhou tradicí zničen a nahrazen centrálním plánováním a dodnes se zásadněji nevzpamatoval; opakujeme omyly, kterým lze snadno předejít. Chceme přispět k opětovnému zavedení kontextu, hlubšího poznání a udržitelného urbánního a krajinného designu do našich měst a vesniček. Možná nakonec výstupy CML už ani nebudou potřeba. Nebo třeba také budou – v obřích, složitých sídlech 21.století nahradí „common sense“, který se vzrůstající komplexitou evidentně ztrácí dech.