Města coby chytré organismy

Chytrostí přitom myslíme jednak schopnost optimalizovat, tedy získávat „za málo peněz hodně muziky“, jednak schopnost spontánně generovat nová řešení, tedy vynalézavost či kreativitu. V jaké míře lze takovou chytrost přisuzovat městům, tedy sídelním jednotkám koncentrujícím v sobě lidi, zvířata, rostliny, ale také domy, stroje, silnice a energetické sítě?

Na jedné straně jsme si v poslední době zvykli připisovat „smartness“ i „utrženým sluchátkům“, na straně druhé ale přetrvává tradiční přesvědčení, formulované už Aristotelem, že mezi živými a neživými věcmi existuje zásadní rozdíl a že chytrost či inteligence coby známka samostatnosti patří jednoznačně pouze těm prvním. Otázka tedy zní, nakolik je oprávněné o městech uvažovat nejen jako o výtvorech člověka, ale i jako o svébytných organismech, nadaných určitými schopnostmi.

V urbánní teorii se metafory města coby živého organismu vyskytují poměrně hojně. Tato analogie zde ale bývá docela vágní. S exaktnějším průzkumem na tomto poli bylo možné se seznámit až nedávno, vzešel z okruhu vědců z Institutu Santa Fe v Novém Mexiku zaměřujících se na studium univerzálních vlastností živých i neživých komplexních struktur.

Velikost a změna proporcí

Tento příběh ale začíná už před sto lety a k připodobnění měst a živých organismů zde došlo takříkajíc z druhé strany. V roce 1917 si skotský biolog D´Arcy Wentworth Thompson ve své slavné knize On Growth and Form položil opačnou otázku, co sdílejí živé organismy s neživými věcmi, a odpověděl si: obojí jsou (mimo jiné) tělesa podléhající fyzikálním zákonům.