Člověk a město v simulačních modelech

Přicházející éra velkých dat naznačuje velký potenciál pro empirický výzkum měst a městských regionů a pro jejich plánování a řízení založené na datech. Mikrosimulační modely se mohou stát jedním z nástrojů, které umožní z obrovského množství dat získávat smysluplné informace a nové znalosti. Tím mohou napomoci osvícené správě měst (smart government).

Město skryté v detailech

Na město lze nahlížet jako na komplexní (eko)systém tvořený velkým množstvím vzájemně se ovlivňujících, avšak do značné míry svobodně jednajících lidských aktérů. Velké množství nelineárních interakcí autonomních aktérů způsobuje, že město a komplexní systémy obecně lze velice obtížně popsat analyticky, a pro jejich zkoumání se proto ve velké míře využívají alternativní přístupy. Již v padesátých letech minulého století americký ekonom Guy Orcutt navrhoval důsledné převedení veškerých prvků a vazeb systému do formy mikroskopického modelu, označovaného termínem „mikrosimulační model“.

Mikrosimulační modely operují na úrovni jednotlivých aktérů a entit. Aplikovány na města reprezentují jednotlivé osoby nebo kolektivity (domácnosti nebo organizace), jejich role, motivy, cíle, charakteristiky, mentální i fyzické aktivity. Dále reprezentují fyzické prostředí rozčleněné na individuální fyzické entity a institucionální prostředí jako soubor pravidel pro jednání aktérů.

Od počátku osmdesátých let minulého století byla vytvořena řada mikrosimulačních modelů měst, například ILUMASS, SimDELTA, METROSIM, UrbanSim, ILUTE, MASTER, a mikrosimulačních dopravních modelů, například TRANSIMS a MATSim.

Město mnoha prizmat

Obor simulačního modelování měst výrazně ovlivnil švédský geograf Torsten Hägerstrand. Jím formulovaný koncept časoprostorového prizmatu umožnil dívat se na město z perspektivy individuálního aktéra a podmínek, které jej motivují k jednání a zároveň pro jeho jednání vymezují prostor příležitostí.

Časoprostorové prizma je definováno jako soubor příležitostí v čase a prostoru, které jsou konkrétnímu člověku za daných podmínek dostupné. Prizma je pro každého člověka jedinečné a je dané zejména počáteční a koncovou aktivitou člověka (například pracovištěm a bydlištěm), jeho momentální polohou, zdroji a prostředky určujícími dobu, po kterou tento člověk vykonává jednotlivé aktivity (například dosažitelnými dopravními prostředky, které zkracují čas nutný k dopravě), osobními vlastnostmi člověka (např. věkem a vzděláním), organizačními limity (např. vzájemnou podmíněností aktivit členů domácnosti) a institucionálními limity (např. maximální povolenou rychlostí na komunikaci).