Chvála středních měřítek

Tempora mutantur et nos mutamur in illis. (Časy se mění a my se měníme s nimi.)

Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17/18 n. l.)

„Krajina je něco mezi molekulama a Zeměkoulí,“ řekl kdosi v Čechách. Jsem si skoro jistý, že to byl Jiří Sádlo, budoucí autor slavného eseje Krajina jako interpretovaný text, který byl v roce 1998 otištěn ve Vesmíru.¹⁾ Bonmot mířil na vědce, zejména na biology. Autor jím chtěl říci zhruba následující: Zdánlivě tu není co objevovat. Věda o středních prostorových měřítkách a jim odpovídajících měřítkách časových je popelkou a nemá ani pořádně vypracovanou metodiku. Na vzestupu je molekulární biologie na jedné straně a vědy o evoluci a globálních změnách na straně druhé. Bylo to začátkem devadesátých let a do velké míry to byla pravda. Navzdory skutečnosti, že jsme tu měli nepřehlédnutelné solitéry, kteří se krajině a jí odpovídajícím středním měřítkům věnovali po celá desetiletí. Mezi terénními přírodovědci například Vojena Ložka. Do pár let se ale měla situace radikálně proměnit. Krajiny bylo najednou všude plno. Dávala si ji do štítu celá vědecká oddělení, ba i ústavy. I když, pravda, stále se v nich bádalo na molekulách a globálních procesech a do „krajiny“ se to zhusta jenom balilo.

Později se kyvadlo vrátilo zpět, ale leccos trvalejšího z té intelektuální krajinné anabáze přece jenom zůstalo. Nepochybně třeba v ekologii. Na pomezí přírodních a společenských věd kupříkladu v archeologii a historické ekologii, jejichž nemalá odvětví krajinnými měřítky stále intenzivně žijí. Proč zrovna historické disciplíny? Protože krajina je živá a dějiny k životu neodmyslitelně patří. Tempo dějin je tu ovšem pomalé. Individuální lidská paměť ho dokáže obsáhnout jen zčásti. Dobře to cítíme na stromech, lidských, ale třeba i jezevčích obydlích, které krajinu utvářejí takříkajíc v silnějším smyslu než jednotliví ptáci, hmyz, jezevci a lidé. My všichni jsme v krajině spíše dočasnými návštěvníky.

Věž Drábský sloup v masivu Drábských světniček.Snímek Petr Pokorný

Vezměme příklad: Na vrcholu nepřístupné skalní věže v masivu Drábských světniček v Českém ráji roste křivolaká borovice. Na fotografii z počátku minulého století vypadá bezmála stejně jako dnes. Jenom jedna spodní větev, před sto lety už suchá, mezitím odpadla a zůstal po ní kostlivý pahýl. Při pohledu na tuto zvláštní borovici jsem si naráz uvědomil, co krajina znamená pro nás, obyčejné smrtelníky bloudící v prekérním, věčně proměnlivém světě. Totiž určitou relativní jistotu, kotvu a přesah. Někdo to nazývá duchovní dimenzí. Nazývat to konec konců můžeme všelijak, ale fakt je, že pokud se cosi nepěkného děje s krajinou, může jít o předzvěst něčeho velmi neblahého v našich životech a duších.

„A jak sem jinak chcete dostat tyhle rodinky s dětmi?“ – slyšel jsem před časem podrážděnou řečnickou otázku na jednom přeplněném šumavském parkovišti. Co se stane s naší krajinou pod vlivem eskalujícího městského životního stylu, který vyhřezává ven v podobě změti naučných stezek, cyklostezek, dovolenkových středisek, skladových areálů a „zeleného“ bydlení – vše patřičně obsluhováno auty soukromými i nákladními? Co se s ní stane pod vlivem moderního průmyslového zemědělství, o němž tak sugestivně píše Jakub Hruška a jehož neodhadnutelné trendy budou bezpochyby hlavním zdrojem změn na krajinné úrovni?

Takto se ptáme my, pozdní dědicové romantické fáze rané průmyslové doby. Táží se podobně také obyvatelé někdejšího čínského či jihoamerického venkova, jejichž rolnické krajiny právě pohlcují břicha rostoucích velkoměst, a sice tempem, které si u nás vůbec nedovedeme představit? Nemám jednoznačnou odpověď, i když z letmého nahlédnutí tamních poměrů tuším, že bude ve většině případů negativní.