Krajina jako interpretovaný text

Krajina je živou soustavou. Není nějakou směsí vzájemně na sebe působících, leč nezávislých neživých a živých struktur, anebo hybridem živého a mrtvého (stejně jako jím není hlemýžď s domkem z mrtvého vápence, mraveniště nebo člověk s kardiostimulátorem a dřevěnou nohou).

Krajina je jednou z organizačních úrovní života, je začleněna do strukturní hierarchie živých soustav: organely – buňka – tkáň – orgán – jedinec – populace – společenstvo – krajina. V této řadě vzrůstá komplexnost, počet vazeb, měkkost struktury.

Krajina má však v této hierarchii zvláštní místo:

• je hraniční, je poslední uchopitelnou úrovní, výš už je jen nesnadno nahlédnutelná úroveň planetární,
• je v hierarchii izolovaná: mezi krajinou a nejbližší podřízenou hladinou jevů – společenstvy – je v pojmosloví,  a tedy v našem chápání, mezera: nebylo zde spatřeno nic, co bychom byli s to prohlásit za fenomén. Záplatou této díry je pojem ekosystém, ale ten je hlavně dynamický. Strukturní stránka věci je v něm znevážena.

Obě tyto vlastnosti ztěžují naše chápání krajiny jakožto samostatného jevu a jakožto součásti hierarchického kontinua živých soustav.

Dva základní způsoby pohledu na krajinu

Navzájem se vylučují, ale každý z nich může být někdy oprávněný. Buď krajinu nechápeme jako samostatný jev, nepřiznáme jí osobnost. Tehdy je krajina slovo k označení nižších struktur, je pasivní výslednicí věcí, sil a vztahů, které se v ní nacházejí. To je pohled zdola, redukcionistický.

Důsledek: krajina nemá žádné vlastní zákonitosti, takové, které nelze snadno odvodit ze zákonitostí jejích složek. Zároveň pak nezbývá důvod chtít vůbec takové vlastní zákonitosti uvidět.

Tento způsob pohledu je dnes zdaleka nejběžnější. Patrně je snazší, alespoň v tradici novověké mechanistické a redukcionistické přírodovědy. Ostatně je nějak víc nasnadě chápat takto krajinu skrze její složky jakožto sumu polí, luk, lesů atd. Zároveň se však domnívám, že absolutizace tohoto pohledu na jediný možný popis krajiny je zdrojem celkem malé myšlenkové plodnosti současné krajinné ekologie.

Nebo je krajina svébytným fenoménem s vlastními zákony a její struktury jsou pouze důsledkem, vyjádřením těchto zákonů. To jest, přiznáváme krajině osobnost. Výrazem toho je v běžném přirozeném cítění intuitivní pojem genius loci. Tento přístup používám ve vlastním textu: nazírá krajinu přímo, nikoliv prostřednictvím podřízených složek.

Vztah subjektu a krajiny

Krajina je interpretovaný text. Opakem by bylo např. tvrzení, že krajina je dekódovaný kód, něco s tvrdě určeným jednoznačným smyslem. Subjektem, tedy čtenářem krajiny, je nejen člověk, ale každá její složka, každá substruktura, každá „věc v krajině“, určitý člověk nebo lidé vůbec, lesní společenstvo, vesnice... A každá složka krajiny dělá svou existencí zároveň tři věci: krajinu fyzicky spoluvytváří, krajinu registruje – čte, a krajinu přetváří.

Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu.

Ukažme si tři příklady systémů s odlišným vztahem celku a jeho složek:

• kolečka v hodinovém strojku: kolečka jej skládají pevně a tvrdě, bez variací, každé má pevně určenu vlastní, jedině možnou osičku a svého správně ozubeného partnera,
• karty v balíčku jsou opačným – a stejně mechanickým extrémem: je to pouze naskládání volně kombinovaných karet, nezáleží ani na počtu, ani na pořadí,
• ale složky krajiny (druhy populace, společenstva, artefakty, struktury...) skládají krajinu nikoli některým z těchto mechanických způsobů, nýbrž svou pozici v krajině nalézají tím, že si své okolí interpretují, dejme tomu, jako návštěvníci hostince.

Z prahu hospody obhlížím situaci: Kde jsou prázdné židle? Nesedí tu nějaký známý... hm... tamhle sedí nějaká buchta... ale to je zas daleko od výčepu... zády do místnosti si sednout nechci... Takhle uvažuje každý příchozí, začleňuje se smysluplně, nenáhodně do kontextu a v každém okamžiku je připraven situaci přehodnotit: ani zaujatá již pozice není definitivní. A vznikají další hierarchické úrovně: celá skupina se jako celek přesune k vedlejšímu stolu apod. Rovněž patrno, že seskupení lidí v hospodě je nejenže v každém okamžiku synchronně smysluplné a zákonité, ale má i svůj smysl diachronní: svoji historicitu. – Tak pozice stolu, jenž je ráno prvý obsazen, určuje rytmus výměny uprázdněných míst v celé hospodě až do večera.

Proč krajina není kódem, ale mnohoznačným textem: Každá složka ji čte jinak. Jinak co do objektu zájmu i co do měřítka, v němž je tento svět vnímán. Pro každou složku je krajina relevantní jinak a v jiném měřítku. Myš: krajina jako bludiště pachů v měřítku čtverečních metrů. Jestřáb: krajina jako přehlednost tvarů v měřítku čtverečních kilometrů. Krajina pro nočního pěšáka v houštinách a krajina pro řidiče kamionu za bílého dne.

Totéž platí i pro rozmístění a pohyb společenstev: krajina pro stabilní klimaxový les, pro lužní olšinu, vázanou na zvolna se měnící nánosy podél toků, a pro antropogenní společenstva (třeba sešlapaný trávník na pěšině), vázaná na lokální a krátkodobé podmínky zcela určitého managementu.

Topologická dimenze krajiny: Nikdy nemám krajinu k dispozici celou zároveň – podle toho, kudy jí procházím, ji určitým způsobem poznávám. Vystoupiv z nížiny do hor, touž cestou se vracím. Přitom sestup není reverzním dějem k výstupu, ale nový pocit, nová interpretace krajiny.

Genius loci

Pojem ve střední Evropě často a intuitivně užívaný – je kategorií tohoto čtení krajiny. Bytostnou povahou genia loci je, že je pojmem ontologickým i epistemologickým zároveň – je to duše krajiny i způsob, jak krajinu vidět. Souvisí to opět s tím, že každá složka krajinu zároveň skládá, vnímá a přetváří.

Genius loci funguje v hierarchii (genius loci střední Evropy – Čech – Prahy – Starého Města – Starého  židovského hřbitova – hrobu rabbiho Jehudy Löva ben Bezalel). Proto krajinu vnímáme jako přetržitou a nepřetržitou zároveň, na kontaktu více krajin funguje genius loci vyššího řádu. Z vrchu Házmburka uvidíme celé Středohoří, plochým Poohřím a Polabím až ku Praze, siluety temných a tajemných pohoří Džbánu a Polomených hor, bariéru Krušnohoří. A řekneme: Teď jsme v Čechách.

Paměť krajiny

Její paměť je spojena s tím, že krajina má kybernetiku, tj. má zcela určitý způsob sebeřízení. Děje v krajině vedou k určitému místně specifickému stylu uspořádaného chování. Svou vlastní kybernetiku má každá složka, z vzájemného působení těchto kybernetik je generována kybernetika krajiny, a ta zase složky zpětně ovlivňuje.

Mít paměť znamená být schopen disponovat svými konzervativními strukturami a být schopen je konfrontovat. Kdyby krajina neměla zpětnovazebnou kybernetiku, chovala by se chaoticky, náhodně, neuspořádaně, anebo by vůbec postrádala čas. Děje v ní by měly povahu nepředvídatelných interakcí, anebo by žádné děje nebyly. Pak by ovšem nemělo smysl mluvit u krajiny o paměti ani přiznávat jí statut osobnosti.

Existuje-li paměť, existuje i její ztráta. Kolonisté v Americe postrádali cit pro krajinu pramenící z její znalosti a úcty k ní, cit, který měli Indiáni. A totéž v malém: Mostecko – dříve stará zemědělská krajina – dnes bizarní skrumáž mrtvé zeminy výsypek, obřích kráterů uhelných dolů, absurdních komunikací a pošetilých měst (viz J. Klápště, Vesmír 76, 343, 1997/6). Krajina, jejíž paměť byla smazána. To vedlo k dezintegraci, a posléze ke ztrátě osobnosti krajiny, ke zrušení genia loci, k navození chaotického stavu. Ale dlouhodobé držení chaosu je u složitých struktur vzácné, dokonce obtížné. Chaos se sám vzápětí opět srovná do uspořádaných vzorů a tak roste nová osobnost krajiny, už však bez souvislosti s krajinou starou.

Toto přestrukturování, prakticky sukcese – výměna dvou krajin na témže místě – je záležitost celkem krátkodobá. To je ona poezie periférie, nápisy na zdech, žvást opilcův, jenž přeroste v novou legendu (Hrabal, Ginsberg, Boudník, Tapies): rychlý zrod nového genia loci z chaosu, sebestrukturace krajiny. To znamená, že kybernetika krajiny je poměrně silná. Rychle se obnovuje, intenzivně operuje se svými objekty. Aktuální kybernetika mladé krajiny se brzy po jejím vzniku stává rovnocennou s krajinou starou. Paměť staré krajiny bývá však mnohem mohutnější.

Stará krajina s rozvinutou pamětí

Paměť je schopnost obnovovat někdejší stav. Systém s pamětí má v zásobě více alternativních stavů schopných oživení. Tak je to i u krajiny. Mladá krajina s čerstvou, nevyvinutou pamětí má k dispozici jedinou kybernetiku. Stará krajina může (a nemusí) mít těchto kybernetik k dispozici víc.

Příklad: v dávno odlesněné krajině se nehojně zachovaly mladé ostrůvky lesa (České středohoří). Když pominul tlak pastvy udržující bezlesí, les se rozšířil v původní málo změněné podobě, a je to „opravdový les“ s přirozenou skladbou a strukturou, se silnou sebeudržovací schopností, dobře adaptovaný na místní podmínky. Kde se však les nezachoval vůbec (dolní Povltaví), nepomohlo jeho obnově ani vysazování. Vypěstovali jen ošklivé a nefunkční stromovité křoví.

Protipříklad: krajina horských holí nad lesní hranicí (Krkonoše) je velmi stará, je to obdoba tundry, pozůstatek glaciálu. A přece má jedinou sebeudržovací kybernetiku, založenou na vysoké míře přizpůsobení extrémnímu klimatickému stresu. Alternativní kybernetiky neexistují, a tak běžné ničivé vlivy – už třeba turistika – mají osudné následky.

Hranice krajiny

Co je to krajina, navozuje otázku, co jsou to dvě krajiny. To jest: Je krajina individualizovaná? Jsou mezi sousedními krajinami kontinuální přechody? A opačně, jak malou část určitého zemského povrchu má smysl ještě chápat jako krajinu? Nebo, s akcentací epistemologie: Má smysl se na krajinu dívat kontinualisticky (což je nasnadě), nebo je možný i pohled na zemský povrch jako na soustavu vnitřně integrovaných krajin diskontinuálně omezených?

Kybernetika krajiny musí být plastická a kontinuální, jinak by na hranicích dvou krajin vznikalo pásmo disharmonie, pásmo logického sporu dvou odchylných kybernetik.

Ale kupodivu se zdá, že alespoň někdy existují skupiny krajin s ostrým, a dokonce nelaločným diskontinuem. A navíc, sledujeme-li zemský povrch a stále zvětšujeme měřítko pozorování, ukazuje se, že toto diskontinuum – hranice krajiny – je velmi podstatné. Při pohledu shora zde neplatí, že fragmentace plodí fragmentaci (čili že v okamžiku, kdy zemský povrch rozčleníme na jednotlivé krajiny, otevřeme si nikde nekončící nutnost dalších a dalších fragmentací). Krajinu často oddělíme od ostatních velmi snadno, přímou linkou, na níž je souběh mnoha rozlišovacích znaků. Další štěpení je už ale obtížné: vede k složité mozaice, nebo se začnou objevovat místa, kde je rozhodovací kritérium nepoužitelné, anebo nelze jakékoli kritérium vůbec najít.

Tím je legitimována možnost krajně holistického pohledu: Čechy pokryté velkými autonomními a odlišnými superorganizmy, vzájemně sepjatými a na sebe působícímimi, ale diskrétními a autonomními. V tomto pohledu má velkou roli pojem ekoton – hraniční pásmo dvou krajin. Problematiku s tím spojenou však nechávám otevřenou.

Příklady geniů loci trojice sousedních krajin:

• Třebenické středohoří: temně modrá, čediče; krajina rozptýlených vulkanických suků, které zdvihají a prorážejí svůj křídový plášť, strmějící bazalty, trnkové meze na oblých svazích opukových předhoří, remízky světlých doubrav, podléšky a sasanky, v bezlesí bohaté stepní trávníky, princip ženský a ochranný, noc, slzy svatého Vavřince.
• Milešovské středohoří: tmavěšedá a stříbrná, dým z hranic, boreál. Chladná lesnatá oblast bučin, vysoké vrchy a vlhké kotliny; robustní hrubě modelované skupiny vulkanických kuželů (viz obrázek): Kletečná, Milešovka, Lipská hora, Hradišťany. Rozsucená úbočí s původními ořešinami. Toponyma Zlá louka, Černé křoví... na břehu pope
• z bobové slámy zapad
• rozvanut v dáli. Princip mužský a škodný, pán kostí a zubů, lidé zlí, hrubí, osamělí. Na nebi tance hvězd, na podstřeší tance plchů.
• Libochovické Poohří: světle zelená, denní, slunečná. Prostranná nížina v opukách a spraších, česká Panonie. Osamělé vulkanické vrchy, ko
• nich liniové struktury bílých strání, zlaté léto piva, prastará oblast s černozeměmi, vyznačující se přítomností kontinuálního bezlesí v postglaciálu.

Krajina jako tekutá mozaika

Krajina manipuluje svými složkami (např. rostlinnými společenstvy), a ty fungují jako její pohyblivé stavební kameny. V průběhu staletí se mění rozložení lesa a bezlesí, mohou být patrny i nějaké vývojové tendence. A přesto jednotlivé složky mají, bez ohledu na svou konkrétní lokalizaci, stále tutéž logiku rozmístění. Existenci této logiky nám přibližuje to, že ji dokážeme na podkladě zkušenosti intuitivně pochopit, a dík tomu pak je možná orientace i v neznámém úseku krajiny.

• Při sledování změn ve stabilní kulturní krajině (např. na Říčansku) bychom v nějakém obrovském zrychlení viděli asi toto: po návrších se velmi pomalu kontinuálně sunou jen pozvolna se rozdrobující lesní celky, na plochých a konkávních reliéfech se rychle a naráz střídají plochy luk a polí, lokalizace obcí zůstává konstantní.
• Mladé průmyslové krajiny (už zmíněné Mostecko): rychlé a neuspořádané přesuny krajinných složek, jejich krátká životnost, vysoká energetická náročnost a malá energetická provázanost navzájem, chaotická, teprve se ustavující kybernetika dosud s nedostatkem negativních zpětných vazeb. Tuto strategii vykazují složky velmi různé hierarchické úrovně: jednoleté agresivní plevele (Atriplex nitens, Chenopodium album ...) i rafinérie ropy; výsypky uhelných dolů s rychle se měnícím komplexem ruderálních společenstev i průmyslový technokrat s typickou kombinací velikášství a krátkozraké zpupnosti.
• Horské krajiny středoevropské (už zmíněné Krkonoše) jsou určeny výraznou adaptací vůči klimatickému stresu: projevem je otužilost, prediktabilita, stabilní strohá kybernetika bez alternativ, konzervativizmus krajinných složek. A opět to platí pro kostřavu nízkou (Festuca supina), pro náhorní lišejníkové trávníky (Cetrario-Festucetum supinae) i pro horskou boudu.

Systém navzájem se ovlivňujících strategií

Analogicky se šachy spočívá kybernetika krajiny v přesunech vzájemně soupeřících strategií hracích figur – krajinných složek – stavebních kamenů víceméně neměnné povahy. Smyslem kybernetiky šachu je však výhra, tedy „likvidace“ neúspěšného partnera. Naproti tomu smyslem kybernetiky krajiny je homeostáze (vyváženost) strategií, a to znamená v takové hře minimalizovat selekční ztráty a zároveň prodloužit délku partie.

Rubem účasti v této hře je ovšem nemožnost v ní vyhrát, v obecné ekologii označovaná jako red queen effect (královna k Alence: „Chceš-li zůstat na místě, musíš běžet jak dokážeš nejrychleji. A chceš-li se dostat dopředu, musíš utíkat ještě rychleji“ (Carroll).

Strategie v krajině nějakým způsobem operují, ale jejich vzájemné soupeření jim brání opustit stálý sloh strukturace. Krajinná kybernetika se dokonce stabilizuje tím, že generuje takovou kombinaci nositelů krajinných strategií a určuje právě taková pravidla jejich hry, aby výsledkem bylo zachování setrvalého stavu, kdy součet aktivit strategií je v dlouhodobějším měřítku nulový.

Mechanizmem autoregulace krajiny tedy není časoprostorová stálost jejích složek, ale naopak jejich věčná hra na přetlačovanou. Vzájemné působení krajinných strategií jakožto mechanizmus autoregulace je vlastní především ekologicky vyvážené krajině, strukturně členité, skladebně pestré, se stálým nebo smysluplně se vyvíjejícím dlouhodobým systémem řízení a velkou mírou paměti. ¹⁾