Podzemní svět

Slovenský básník Ivan Laučík prožil část svého bohatého vnitřního života v Liptovském Mikuláši. Uvažoval, že vstoupí do Slovenské speleologické společnosti, ale zdálo se mu, že speleologie jako obor je příliš technická, že se zmocňuje délek a hloubek jeskyní, zamotává se do genezí krápníků a chemismu podzemních vod, zatímco pro něj jeskyně, podobně jako hory, představovaly čirou poezii a kus jeho vlastní osobnosti, pokud už přímo nechceme říct duše. To, co Laučík našel jen v nepatrných stopách v jeskyňářské literatuře, odhaluje Hejna na 224 stranách v nápaditě pojaté a historickými ilustracemi doprovázené knize. Autor sám je jeskyňář z Tetína a zároveň pracuje jako geolog ve Velkolomu Čertovy schody v Koněprusích. Vápenec je doslova jeho denním chlebem.

Jednotlivé kapitoly knihy se týkají jeskyní v mýtu, náboženství i dávném lékařství. Zajímají jej netopýři, ale také draci, krápníky i podivný léčivý nickamínek (Vesmír 75, 672, 1996/12). Odvolává se na Athanasia Kirchera i na Bohuslava Balbína. Čím nás jeskyně lákají? Jaké divné kouzlo v nich přebývá?

Michal Hejna: Člověk a podzemní svět. Jeskynní fenomén v běhu lidských věků Nakladatelství Machart, Beroun 2021, 224 stran, ISBN 978-80-7656-019-2Nakladatelství Machart, Beroun 2021, 224 stran, ISBN 978-80-7656-019-2

Jeskyně není jednoduchý prostor k obývání, protože je studená, tmavá a vlhká. V dobách ledových náležících ještě paleolitickému člověku muselo být jeskynní bydlení snazší. Kontinentální klima bylo suché. Celoroční srážky dosahovaly sotva poloviny našich srážek. Nadloží jeskyně bylo zmrzlé a pro vodu hůř prostupné. Tehdy se v jeskyních dalo žít docela dobře, ale v dobách meziledových, zejména v holocénu, představovaly spíš nouzová útočiště, lovecké a sběračské tábory či úkryty pasáčků a tuláků před deštěm. V holocénu je jednodušší bydlet v převisu překrytém opřenými kmínky a zatepleném kožešinami. Velkým problémem je používání ohně, protože jeskyně se rychle naplní dýmem. Proto není vyloučeno, že pravěcí lidé používali dřevěné uhlí, které dým nevytváří. Jeskynní vzduch mívá vysokou vlhkost a je plný negativně nabitých částic, jejichž léčebný účinek se využívá ve speleoterapii. Vyšší obsah oxidu uhličitého (běžně 0,3–1,0 %) většinou prohlubuje dýchání. Vnitřek jeskyně je tišší než nejtišší příroda. Jeskyně vzbuzuje jiné představy a probouzí staré, hluboké vrstvy kulturní paměti.

V posledních letech se početná skupina psychologů a neurovědců snaží objasnit, jak fungují alternativní stavy vědomí, co způsobuje mystické stavy či jak vzniká zkušenost krásy, úcty nebo naopak čiré hrůzy. Walter Burkert, jeden z těchto výzkumníků a autor vlivné knihy Vytvoření posvátna. Stopy biologie v dávných náboženstvích, ukazuje, že mnohé, byť určitě ne všechny kulturní a náboženské fenomény mají svůj počátek ve způsobu, jakým funguje mozek.

Bdělé vědomí je považované jen za jeden stav z celého spektra různých stavů. Jejich základní charakteristika spočívá v tom, že uvolňují mysl z kontroly běžného kritického vědomí, a umožňují tak překročit omezení daná egem. To vede k pocitům jednoty a průniku do jiného prostoru. Asi třetina náhodně vybraných Evropanů a Američanů prošla nějakým hlubokým duchovním zážitkem a 2–3 % populace se setkala s tak intenzivní emoční zkušeností, že je možné ji označit za mystickou. Pro tyto lidi to jsou stavy natolik silné a určující, že někteří se je snaží navodit silnými drogami jako způsob návratu do ztraceného duševního ráje. Zhruba 90 % zkoumaných společností řazených většinou k přírodním náboženstvím si vyvinulo nějakou institucionalizovanou formu změněných stavů vědomí. Z nedostatku lepšího označení ji často nazýváme šamanstvím. Tento přístup ke světu je tak četný a zároveň tak intenzivní, že se obvykle jedná o samotné jádro duchovního světa společnosti. Zkoumání těchto stavů není okrajový výzkum, ale míří přímo k základům toho, bez čeho většina lidí neumí žít – bez posvátna.