Mléko Panny Marie

Česká vědecká terminologie označuje původně lidovým názvem nickamínek plastickou substanci tvarohovitého vzhledu nalézanou zvláště ve vchodových partiích krasových jeskyň a tvořenou drobně jehličkovou formou kalcitu a proměnlivým množstvím vody. Pro stejný typ krápníkové a sintrové výzdoby volí Němci slovo Mondmilch, Angličané moonmilk, Slováci pak nahrazují lidové označení nič přesnějším termínem plastický sinter. Nickamínek je znám již déle než 400 let, a dokonce ze jeden z jeho prvních popisů vděčíme jáchymovskému lékaři G. Agricolovi. Od renesance se objevuje v lékařských kompendiích jako hledaná substance lac lunae, která se používá buď na hojení ran, nebo vnitřně na utišení různých neduhů vnitřních chorob, a zvláště při ženských chorobách a poruchách laktace. Moderní bádání shromáždilo celkem 85 lidových názvů nickamínku, které ukazují, že jeho lékařské využívání bylo známé a rozšířené ve většině evropských zemí.

Na Moravě býval nickamínek pečlivě seškrabáván v jeskyni Nicové, která dnes tvoří součást Sloupsko-šošůvského systému. Slavné byly zejména slovenské lokality ležící ve Velké Fatře, a to jednak díky činnosti lidových "olejkárů", výrobců léčivých esencí, jednak díky bohatým místním nalezištím. V Čechách bylo vždy nickamínku málo, a proto jej lékaři nahrazovali mletými krápníky, které připravovali mniši v bývalém benediktýnském klášteře ve Sv. Janu pod Skalou. Zdejší jeskyni, zvanou podle bohaté krápníkové výzdoby Stydlé (tj. zamrzlé, ztuhlé) vody, dokonce navštívil osobní lékař císaře Rudolfa II. Guarinonimus, který nám zanechal jeden z vůbec prvních vědeckých popisů českých jeskyň. Jeskyně byla zničena lomem až v polovině tohoto století. Mleté krápníky znají čínské lékopisy již několik staletí.

Teď na chvíli opustíme speleologickou tematiku a budeme hovořit o Karlu IV., ne snad jako o "osvíceném panovníku" a "otci národa", ale jako o synu své doby, středověku, jemuž by většina našich přívlastků spojovaných s jeho osobou připadala nepochopitelná. Karel IV. dbal o rozvoj měst a celé země, ale činil tak nejenom pro zlepšení ekonomické či kulturní situace, nýbrž hlavně ze zorného úhlu věčnosti. Součástí jeho plánu, jeho vize, byla Karlova univerzita stejně jako sbírka mnišských řádů působících v Čechách nebo soubor svatých ostatků. Karel chtěl z Prahy vytvořit jedno z hlavních poutních míst celého křesťanského světa a tak sem s náruživostí téměř fanatickou svážel nejproslavenější ostatky. Jednou do roka je za velkého sběhu lidí ukazoval v kapli Božího těla na dnešním Karlově náměstí v Praze, kterému dal architekt stejné rozměry, jaké má chrámový okrsek v Jeruzalémě.

Soubor svatých ostatků byl udivující, alespoň na tehdejší poměry. Vždyť v Praze shromáždil třetinu ze dřeva svatého kříže, kus hole apoštola Petra, hlavu sv. Lukáše Evangelisty, zlomek kopí sv. Longina, rámě sv. Štěpána prvomučedníka, dva trny z Kristovy koruny a další stovku svatých předmětů.

Námitka vůči pravosti ostatků je tak samozřejmá,že dnes se k nim ani církev příliš nehlásí. Nelze totiž na jednu stranu zpochybňovat samotnou existenci např. sv. Jiřího nebo sv. Markéty a na druhou stranu vystavovat jejich ostatky. Jedny z největších pokladů středověkého světa leží na Karlštejně a ve svatovítské pokladnici pozapomenuty, přestože je po staletí provázela skutečná úcta. Karlova duchovní lest snad spočívala v představě, že až nastane konec světa a vzkříšení mrtvých, budou sami světci nuceni dojít si pro část svých těl do Prahy a svou přítomností ovlivnit správný chod zmrtvýchvstání. Karel uvažoval v časovém horizontu věčnosti a zřejmě proto nebyl lehkomyslný. Ostatky, které do země přivezl, byly nejpravější z pravých. Vesměs pocházely z křížových výprav a některé z nich byly stovky let staré. Obyčejná falza, jimiž byla Evropa zamořena, Karel nekupoval. O získání ostatků nechával pořizovat notářské zápisy. Byl velmi opatrný.

Přesto čte dnes věřící seznam svatých předmětů s úsměvem a nevěřící s úsměškem. Nalézá totiž mezi nimi položky jako "něco many nebeské", nebo dokonce "mléko Panny Marie". To už je příliš silné pro kohokoliv, třeba i pro ortodoxního katolíka navíc se zanedbaným školním vzděláním.

Ale vraťme se ke speleologii. Roku 1892 navštívil Palestinu spisovatel František Klement (l851 - 1933). O svém putování vydal neobyčejně nákladnou knihu, doprovázenou xylografiemi ze starší německé knihy o Svaté zemi. Klement věnoval velkou pozornost jeskyním a není vyloučeno, že jeho nadšené popisy přivedly do Palestiny J. Petrboka a ovlivnily A. Musila. "Býti v Betlémě", píše :a nenavštívit proslulou Mléčnou jeskyni, bylo by rozhodně hříchem, protože leží jen tři sta kroků za arménským klášterem. Zde prý při kojení dítka skanulo několik kapek na skálu a dodalo tak křídovému útvaru takové moci, že na mléko chudé matky poživši roztoku jeho blahodárné účinky záhy pozorují. Muhamedánky i křesťanky zde běloskvoucí křídu lámou a doma pak tvrdé bochánkovité placičky aneb vodní roztok k naznačenému účelu vyrábějí. V Benátkách nalézá se lahvičkovitá relikvie, ve které se pravé mléko Panny Marie nachází, i soudím, že to bude asi dar některého zbožného poutníka dávných dob, který nic jiného není než ona smíšenina ze Svaté země."

Je pravděpodobné, že stejného původu je i pražské mléko Panny Marie, což poněkud rehabilituje zjevnou absurditu seznamu ostatků uložených ve svatovítské katedrále. Tuto speleologickou relikvii můžeme pak zřejmě považovat za nickamínek, protože její popis odpovídá dehydratované formě nickamínku, označení mléko se částečně kryje s lidovými názvy typu lac lunae či moonmilk, tedy měsíční mléko, a shodná je i lékařská aplikace. Zázračná pověst nickamínku z mnoha různých světových jeskyň se však táhne staletími a jsou dokonce autoři, kteří se domnívají, že pasačka Bernardeta seškrabující vápnitou substanci ze stěny Lurdské jeskyně vlastně nalezla hojivý nickamínek.

Co by mohlo způsobit léčivé vlastnosti nickamínku? V posledních letech jsme analyzovali nickamínek asi z deseti tuzemských lokalit. Vždy šlo o kalcit, většinou uspořádaný v podobě tenkých ale dlouhých jehličkovitých agregátů, které někdy obtáčejí póry kolem organických filamentů vzhledu mikroskopických kořínků. Je zřejmé, že nickamínek představuje dobře rozpustnou formu uhličitanu vápenatého, ale také je možné, že jeho důležitou složkou jsou mikroorganizmy, plísně či houby, které se účastní jeho vzniku.

Je zajímavé, že léčivý není považován obyčejný mletý vápenec, vždy to musí být nějaká forma druhotné jeskynní výzdoby. Věc má svoji logiku a moderní farmacie se k ní možná někdy vrátí, i když s jinými úmysly než Karel IV.